Brněnská mezzosopranistka Jitka Zerhauová slaví šedesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V právě probíhající sezoně máme dva důvody, abychom si připomněli významnou osobnost současného českého hudebního divadla, mezzosopranistku brněnské Janáčkovy opery, paní Jitku Zerhauovou. 18 března oslaví své významné životní jubileum a 1. ledna uplynulo pětatřicet let ode dne, kdy obdržela první stálou sólistickou smlouvu. Tehdy to bylo ve Slovenském národním divadle v Bratislavě.
Jitka Zerhauová (foto © Iva Horkelová)

Jitka Zerhauová, dívčím jménem Zítková, se narodila 18. března 1957 v Brně. Maminka a babička, které samy měly k hudbě a zpěvu vřelý vztah, ji již jako dítě školou povinné přihlásily do tehdejšího pěveckého sboru Mladost, který vedl vynikající sbormistr Jaroslav Dostalík.

Sbor se pod jeho vedením vypracoval ve špičkové těleso svého oboru v evropském měřítku. Profesor Dostalík se mimo jiné věnoval i liturgické tvorbě, což mu později, v době takzvané normalizace, přineslo velké problémy a byl nucen činnost sboru v dané podobě ukončit. V šedesátých letech ale sbor pod jeho vedením slavil úspěchy v řadě evropských zemí, a to jak v její tehdejší východní, tak západní části. Získal například prvenství na mezinárodních sborových soutěžích v Belgii a ve městě Cejle ve Slovinsku, jež bylo tehdy součástí Jugoslávie.

Členství v tomto sboru bylo pro mladičkou adeptku zpěvu tou nejlepší školou a také impulsem k jejímu rozhodování o svém budoucím životním zaměření. Chtěla jít studovat zpěv na konzervatoř, ale rodiče rozhodli, že nejdříve musí absolvovat gymnázium. Při studiu, které posléze zdárně ukončila maturitou, se ovšem Jitka věnovala pilně zpěvu ve školním pěveckém sboru profesorky Kleinové Mladí madrigalisté a v Dívčím pěveckém kvartetu.

V roce 1976 byla přijata na studium zpěvu na Janáčkově akademii múzických umění, které absolvovala u profesorky Jaroslavy Krátké. Na školní scéně, v tehdejší Komorní opeře Miloše Wasserbauera, účinkovala například v inscenacích Mejtusovy Mladé gardy, opery Jana Ladislava Dusíka Uvězněná na Špilberku, v roli Lariny v Čajkovského Evženu Oněginovi, v roli Ljubaši v Carské nevěstě Nikolaje Rimského-Korsakova či v postavě Luciany v Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího.

Už v průběhu studia hostovala v olomouckém divadle v roli Lariny v Evženu Oněginovi a v postavě Siebela v Gounodově Faustovi a Markétce, v brněnské Janáčkově opeře pak v postavě Třetí žínky ve Dvořákově Rusalce.

Nejdůležitější bylo ale její hostování v roli Olgy v inscenaci Evžena Oněgina v Bratislavě, které sama zpěvačka barvitě popsala. Naučila se roli ve slovenštině, ale představitel Lenského rodilý Slovák z Piešťan Jozef Ábel zpíval v češtině, protože měl Lenského nastudovaného z Ostravy, Magdalena Hajóssyová pro změnu zpívala Taťánu německy a americký barytonista zpíval titulní roli v ruštině. V tomto jazykovém babylonu se Jitka Zerhauová svým krásně znějícím hlasem zajímavého a výrazného témbru spojeným s velmi dobrými hereckými předpoklady a absolutní připraveností prosadila. Ačkoli již zkoušela v Českých Budějovicích Radmilu v Libuši, kterou tam také zazpívala, namísto do plánovaných jižních Čech, kde se tenkrát pod vedením Karla Noska a Josefa Průdka dělalo velmi kvalitní operní divadlo, nastoupila uprostřed sezony 1981-1982 do slovenské metropole. Tam okamžitě převzala řadu typově velmi rozdílných rolí z repertoáru souboru, jako byly například Amneris ve Verdiho Aidě či Turkyně ve Stravinského Životě prostopášníka.

První rolí, kterou se v Bratislavě představila v premiérovém představení, byla Dorabella v Mozartově opeře Così fan tutte. Mozart je vždy pro operní pěvce skutečnou zkouškou zralosti a Jitka Zerhauová v ní obstála skvěle. Prokázala své velké hlasové možnosti a schopnosti a především dokonalou profesionalitu v propojení pěvecké a herecké stránky role. Není divu, že se o mladou zpěvačku, poté, co ji slyšel tuto roli zpívat, začal intenzivně zajímat šéf Opery Národního divadla v Praze Zdeněk Košler. Ve stejnou dobu také projevili velký zájem tehdejší brněnští šéfové, režisér Ilja Hylas a šéfdirigent Jiří Pinkas, kteří právě chystali premiéru Straussova Růžového kavalíra, a nabídli jí titulní roli. Jitka Zerhauová měla z čeho vybírat.

Nakonec to po zvážení všech uměleckých a rodinných důvodů dopadlo tak, že Jitka Zerhauová zůstala v Bratislavě. Ve svém rodném Brně, kde ve svém Oktaviánovi přesvědčila, že si stejně suverénně jako s Mozartem poradí i s partiturou Richarda Strausse, podepsala smlouvu na částečný úvazek. V Praze hostovala v roli Záviše ve Smetanově Čertově stěně a v postavě Cherubína v Mozartově Figarově svatbě. A do Prahy se poté často vracela, jak v roli Cherubína, tak v postavě Donny Elvíry v Donu Giovannim, a také v Preziosille ve Verdiho Síle osudu. A v pražském Národním divadle si zazpívala a zahrála i Carmen.

Bratislavské angažmá přineslo Jitce Zerhauové řadu krásných rolí a k mnohým z nich se vrátila i v Brně, zejména poté, když v roce 1987 proměnila svůj pracovní úvazek – v Brně na stálý a v Bratislavě na částečný.

S výtečným ohlasem se setkala její vášnivá Carmen, svůj verdiovský repertoár si rozšířila už v Bratislavě o Ulriku v Maškarním plesu a Preziosillu v Síle osudu. V Mascagniho Sedláku kavalírovi ztvárnila roli Loly, dále pak ztělesnila například titulní ženskou postavu v opeře Henryho Purcella Dido a Aeneas, Končakovnu v Borodinově Knížeti Igorovi a Hraběnku v Čajkovského Pikové dámě. Byla představitelkou Sonětky v Auerově a Fischerově inscenaci Šostakovičovy Kateřiny Ismajlové, která v roce 1984 připomněla československou premiéru této opery, jež se konala v roce 1935 právě v Bratislavě. Tenkrát ji tam uvedli tehdejší šéf bratislavské opery Karel Nedbal a vynikající, předčasně zesnulý režisér Viktor Šulc.

V Brně po výborném vstupu v Růžovém kavalírovi následovaly role Vlčenky ve Smetanových Braniborech v Čechách a především jedna z jejích nejúspěšnějších postav, jejímž ztvárněním se výrazně vepsala do dějin brněnské opery, Donna Elvíra ve Štychově a Věžníkově inscenaci Mozartova Dona Giovanniho. František Jílek a Václav Věžník ji obsadili do role Rychtářky v obnovené inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně a následovala Fenena v divácky nejúspěšnější inscenaci brněnské opery v celé její historii, ve Věžníkově nastudování Verdiho Nabucca.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář