Brno – Komorní opera Hudební fakulty JAMU: Oněgin

„Lyrické scény“ Evžena Oněgina, jak je sám Čajkovskij takto nazval, doznaly již dávno světového uznání a i když nám v dnešní době může námět podle Puškinovy předlohy připadat vyloženě historický, čiší z tohoto díla hudební novost i více jak po sto třiceti letech po jeho prvním uvedení. Snad právě proto byl Oněgin vybrán pro nastudování Komorní opery Hudební fakulty JAMU a stal se tak momentálně nejsledovanějším studentským projektem nejen brněnského hudebního dění.

Vidět tolik mladých lidí na i za operní scénou se příliš často nestává. Pro diváky se proto provedení Čajkovského opery stalo velmi příjemným setkáním se studenty mnoha oborů, kteří se podíleli na všech jeho plánovaných představeních v brněnském bezbariérovém divadle Barka.

Kromě pěveckého obsazení, kde se očekávalo nejvíce absolventských výkonů, hrál Janáčkův akademický orchestr pod taktovkou Zuzany Pirnerové, zpíval smíšený sbor pod vedením Lukáše Kozubíka a pohybového ztvárnění se ujali studenti Taneční konzervatoře Brno.

Nedělní premiéra, která se odehrála 27. března, odhalila operu ve velmi originálním pojetí režiséra Tomáše Pilaře, jemuž byla zmíněná předloha vybrána. Ten si s dílem ruského skladatele poradil velmi realisticky. Noblesu a lesk carského Ruska odsunul do pozadí, aby dal větší průchod emotivnějšímu ztvárnění postav. Pokusil se vykreslit děj opery z pohledu ženských představitelek rolí, zejména Taťány, a zdůraznil temnější charakterové rysy postavy Oněgina, Olgy a částečně i samotné Taťány. Ve velké míře uplatnil své dobové znalosti a smysl pro detail, které se projevily v kostýmech i scéně.

Poradit si s velmi malým prostorem jeviště a zákulisí bezbariérového divadla Barka jistě znamenalo pro tvůrce výzvu a hlavně nutnost přizpůsobit i počet účinkujících na scéně i pod scénou. Prostor jeviště byl proto zaplněn jednoduchými stěnami, popř. s několika kusy nábytku a nepůsobil tak nijak rušivě, ale ani prázdně. Náznaky dekadence charakterizující tehdejší společnost se stupňovitě proměňovaly, takže každý následující obraz představoval jinou náladu, jež se divákům předkládala v určité barvě – například třetí obraz ve žluté barvě a čtvrtý obraz v barvě červené. Od náznaků dekadence byla konečná scéna dohnána prakticky k absurditě. Samotná černá barva oblečení i květů, oproti tomu sněžná Taťána s holou lebkou. Jako barevný kontrast se scéna vydařila, holá lebka Taťány společně s jejími plesovými šaty ale dohromady nekorespondovaly. Dobrého a nápaditého abstraktního vyjádření se režisér bravurně „dopustil“ v dopisové scéně, kdy bylo místo papíru použito okvětních lístků lilií, které byly následně odeslány jako dopis. Podobně by se dalo vyzdvihnout ztvárnění děje mezi pátým obrazem (souboj) a šestým obrazem (sál v přepychovém paláci), kde se prolíná životní osud Taťány a myšlenky Oněgina na Lenského a Olgu střídavě na jednom místě, páse, jakoby plynul čas, zatímco je Oněgin na cestách.

Také kostýmy doznaly řady změn. Zpočátku jednoduše volené střihy a látky se proměnily v odvážné modely plné nezvyklých tvarů, barev, materiálů a doplňků, až dospěly k jednoduchému kontrastu záplavy černé barvy s bílou. Je nutno přiznat, že bylo na co se dívat. Přesto mohly připadat některé prvky navzájem nesourodé – jako kostým Triqueta vedle „usedlých“ šatů Taťány ve čtvrtém obraze. Taťána jakoby vypadla z celkového obrazového kontextu. Pokud byl původní záměr ji tímto vyčlenit, pak se zdařil.

Představitelé hlavních pěveckých rolí zvládli své výstupy velmi důstojně. Taťána – Lenka Turčanová – předvedla velmi dobrý herecký i pěvecký výkon, svou roli zvládla přesvědčivě. Přesto mohly být některé přechody z piana do forte v jejím podání více citlivější. Oněgin – Pavel Katsiushyn – sklidil zaslouženě největší ovace a to především za pěvecký výkon. Lenskij Václava Čížka tvořil krásný lyrický protipól Oněginovi a nutno dodat, že při jeho sólové árii se projevily veškeré kvality, jimž nebylo prakticky co vytknout. Velmi zdařile se své role ujaly také Filipěvna – Lucie Szabová – a Larina v podání Aleny Nevimové. V úloze Olgy se představila Aneta Petrasová, ta ale tolik nezazářila. K nejméně zdařilým pěveckým výkonům se řadil Jan Kučera jako kníže Gremin a zejména Lukáš Hacek v roli Triqueta. Herecky ovšem na pódiu exceloval.

Opera se tentokrát neobešla bez baletních čísel a to již od úvodní scény. Vystupoval-li s baletem na scéně také sbor, hráli tanečníci „první housle“. Je to pochopitelné, ale v určitých chvílích byl sbor upozaděn natolik, že vyplňoval pouze zadní místa pódia, kam v tam malé scéně oko diváka dohlédne pouze stěží. Ačkoliv se baletní čísla velmi vydařila, neuškodila by jejich přesnější synchronizace. Zato nejlepší tanec mohl divák zhlédnout v okamžiku, kdy tančil samostatně jediný pár, jež zobrazoval Lenského s Olgou v Oněginových vzpomínkách.

Již zmíněný sbor hrál významnou pěveckou roli v celé opeře a právem si zaslouží uznání. Samotné hlasy zněly vyváženě, choreografie nebyla statická a zvláště ve forte si obecenstvo užilo čisté harmonie. Ženské hlasy prokázaly oproti mužským větší pružnost, na mužské musela dirigentka často čekat. Dohromady však sbor zpíval synchronně a bez obtíží.

To samé se ovšem nedá tvrdit o orchestru. Od studentů JAMU posluchač očekává výkon hodný minimálně konzervatoristy. Premiéra toho bohužel nebyla svědkem, neboť v jednom místě, kde hrál orchestr samostatně, obecenstvu dokonce zatrnulo. Jednotlivé nástrojové sekce se jednoduše nesešly. Samotná dirigentka projevila očividně schopnosti vést takovýto ansámbl, ale mnozí hráči jí tento post neusnadnili.

I přes všechny obtíže spojené s nastudováním tak velkého díla zůstal celkový hudební dojem pro diváka kladný. Škoda jen, že se opera odehrávala v tak malém divadle, rozhodně by si zasloužila větší scénu.

Petr Iljič Čajkovskij:
Eugen Oněgin
Režie: Tomáš Pilař
Asistenti režie: Renata Fraisová, David Kříž
Dirigent: Zuzana Pirnerová
Asistent dirigenta a sbormistr: Lukáš Kozubík
Hudební nastudování: Jan Strakoš, Lukáš Kozubík, Tomáš Krejčí
Scéna: Anna Solilová
Kostýmy (sólisté): Ivana Miklošová
Kostýmy (sbor a balet): Veronika Fiurášková
Light design: Anna Solilová
Choreografie: Hana Litterová
Produkce: Barbora Štěpánková, Karel Hampl, Jakub Jelínek, Matěj Plíhal, Libuše Holišová
JAO, orchestr posluchačů Hudební fakulty JAMU
Studenti Taneční konzervatoře Brno
Smíšený sbor pod vedením Jakuba Kozubíka
Premiéra 27.března 2011 Bezbariérové divadlo Barka Brno

Taťána – Lenka Turčanová (alt. Kséniya Suprunovich, Helena Tamelová)
Olga – Aneta Petrasová (alt. Lucie Szabová)
Eugen Oněgin – Pavel Katsiushyn (alt. Dário Grbíć, Roman Honza)
Lenskij – Václav Čížek (alt. Tomáš Sorokáč, Pavel Valenta)
Larina – Alena Nevimová (alt. Jana Plachetková)
Filipěvna – Lucie Szabová (alt. Lenka Čermáková)
Gremin – Jan Kučera (alt. David Szendiuch, Jan Šťáva)
Triquet – Lukáš Hacek (alt. Tomáš Sorokáč)
Zařeckij / Setník – Petr Karas alt. Vladimír Major
Němé role (sochy) – Jan Maňák, Pavel Ševčík

www.komorniopera.jamu.cz

 

Foto autorka (1,3) a David Musil (2)