Brucknerova Pátá v Hamburku k devadesátinám Herberta Blomstedta

  1. 1
  2. 2
  3. 3
„Wahnsinn,“ vydechla posluchačka za mými zády do ticha, jež se rozhostilo ve velkém sále hamburské Elbphilharmonie po závěrečném taktu „chorální fantazie“ Brucknerovy V. symfonie B dur, již na koncertu 11. června 2017 provedl orchestr NDR Elbphilharmonie pod taktovkou legendárního švédského dirigenta Herberta Blomstedta.
Herbert Blomstedt (zdroj ČF)

Posluchačka, jež svým bezprostředním „Wahnsinn“ (ve smyslu „úžasné!“) vyjádřila hloubku a intenzitu obrovského dojmu, který Blomstedtovo provedení na posluchačích nedělního koncertu zanechalo, bezděčně pojmenovala i cosi „šíleného“, co nás dnes na této symfonii fascinuje a co naopak Brucknerovy současníky provokovalo, odpuzovalo i děsilo, a to včetně jeho věrných žáků a vyznavačů. Ale i leckterý posluchač hamburského provedení Brucknerovy Páté mohl mít pocit, že dospěl na konec „šílené“, v expresivním smyslu odvážné, intenzivní a riskantní pouti, během níž mu bylo projít nejrůznějšími krajinami a zakusit při tom jak pocity radostného naplnění, tak nápory nejistoty, zda neztratil cestu, když byl po dlouhou dobu nucen kráčet, aniž by se cokoli – v konvenčním slova smyslu – „událo“. Ale pak byl vždy znovu stržen k další cestě, dokud nedospěl: od tajemných pizzicatových úderů ve violoncellech a kontrabasech adagiové introdukce po velebný chorál, vítězící nad chaosem světa.

To, co se poutníkovi – posluchači rozprostřelo mezi tím, představuje jedinečný zvukový obraz krajiny, z jejíž neustálých proměn a přechodů mezi hudebními plochami bojovného a energického vzruchu a vzepětí v drásavých a tvrdých úderech a klidným pianissimem melancholického lyrického zpěvu úzkosti, vzápětí groteskně persiflovaným, povstává zvukový dojem čehosi pradávného, až primitivního, avšak neobyčejně působivého, něčeho jakoby stále nehotového, co se opakovaně v různých obměnách a kontrapunktických imitacích vrací na svůj počátek. „Ursprung ist Ziel,“ chtělo by se zvolat s Karlem Krausem při poslechu Brucknerovy Páté, jež svou originalitou, kvůli níž si hledala cestu k posluchači ještě o něco déle a komplikovaněji než jiná skladatelova symfonická díla, ukazuje k novému typu hudby a současně představuje ohlédnutí zpět, jakousi sumu evropské hudební tradice: kompozici o umění kompozice.

To se názorně ukazuje v úvodu poslední věty, nepochybného vrcholu celé skladby, k němuž míří vše, co dosud předcházelo. Tu se nejenže shrnují všechny v symfonii uplatněné myšlenky (reminiscence na úvod vstupní věty i její hlavní téma, na téma Adagia), ale činí se tak způsobem, který evokuje začátek poslední věty Beethovenovy Deváté. Neobyčejně působivá kontrapunktika nalezne své uplatnění především v gigantické dvojité fuze, která ve finále, v němž se velkolepým způsobem sjednocuje nejen sonátová a fugová forma, nýbrž i hudební svět Bachův (melodika) a Beethovenův (forma), převezme funkci provedení. Tento kontrapunktický moment se v symfonii ukazuje i v širším významu, a sice tím, jak spolu témata a motivy navzájem korespondují nejen v bezprostředním dotyku, nýbrž jak opakovaně vstupují do nových vazeb i přes velké vzdálenosti.

Východiskem této koncepce je již zmíněná pomalá introdukce úvodní věty, v níž jsou exponovány téměř všechny motivy díla. Zprvu působí tyto částečně kontrastující hudební motivy a témata navzájem izolovaně a teprve při svých opakovaných návratech v dalších větách symfonie procházejí procesem transformace, který nakonec umožní vytvořit pletivo vztahů, z nichž povstává finálová věta, právem pokládaná za jeden z vrcholů symfonické hudby. Jako završení a současně vykoupení z předchozího kontrapunktického zmáhání hudebního materiálu působí závěrečný chorál, podle Brucknerova zápisu v partituře „Choral bis zum Ende fff“.

Pokud se posluchač v neobyčejně složité a hutné kompozici Brucknerovy Páté neztratil, a to dokonce ani ten, který se spíše než na samotný koncert vypravil na nedělní návštěvu Elbphilharmonie, jež se okamžitě po svém otevření v lednu tohoto roku stala nejlákavější turistickou atrakcí Hamburku, je třeba to přičíst především výkonu dirigenta Herberta Blomstedta, který je díky svému častému hostování u České filharmonie dobře znám i našemu publiku (naposledy však u nás hostoval bohužel již v říjnu 2013, kdy neopakovatelným způsobem řídil Beethovenovu Sedmou a Osmou symfonii). Recenzovaný nedělní koncert byl jedním z řady koncertů s identickým programem, které se na počest dirigentova blížícího se jubilea (narozen 11. července 1927) konaly nejen v hamburské Elbphilharmonie, nýbrž v rámci právě probíhajícího hudebního festivalu Schleswig-Holstein také v dómech v Lübecku, Rendsburgu a Neubrandenburgu.

Herbert Blomstedt po svém svižném příchodu na pódium, jímž nenechal nikoho na pochybách, že i ve svých devadesáti letech je ve vynikající fyzické i psychické kondici, hned od prvních taktů přesvědčil, že si uchoval neobyčejně plastické a čitelné dirigentské gesto, které vnímavého posluchače bezpečně, i když bez partitury i taktovky, provede skladbou, jež se ve své kaleidoskopické vrstevnosti a komplikované členitosti zdá upomínat na onu zprvu nepřehlednou, matoucí a obtížně čitelnou krajinu, jíž je třeba projít. Jeho gesto, formující a inspirující (ve vztahu k orchestru), ozřejmující a vykladačské (ve vztahu k publiku), není gestem na efekt, které by mělo poutat pozornost k osobě dirigenta, nýbrž gestem skutečné dirigentské osobnosti. Z Blomstedtova nenápadného a střídmého, vší extravagance prostého gesta lze „odečíst“ i jeho pojetí, v němž mu vše zůstává v klasickém řádu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama