Bryn Terfel poprvé jako Godunov. Nejen o tom v Operním kukátku
Bryn Terfel poprvé jako Boris Godunov
Londýnský debut Bryna Terfela v roli Borise Godunova, který se stal jednou z nejvýznamnějších událostí operní sezony, je anglickými kritiky hodnocen rozdílně. Větší část recenzentů ho považuje za pozoruhodný, ale určitá část mu vyčítá neangažovanost, pro kterou nedokázal důsledně přenést charakter z jeviště do hlediště.
Nová inscenace Musorgského opery (premiéra 14. března 2016 v Royal Opera Covent Garden) využívá rané znění z roku 1869, což znamená, že v inscenaci chybí výraznější ženský element, protože v této verzi chybí takzvaný polský akt s vášnivou Marinou Mníškovou. Zvolená verze je sevřenější a lépe vystihuje svět absolutistické moci, která je výhradně v rukou mužů. Známý činoherní a operní režisér Richard Jones dílo inscenuje bez paralel s ruskými dějinami dvacátého století a rovněž bez nabízejících se paralel se stalinskou nebo putinovskou politikou, které jsou dnes často využívány při inscenaci ruských oper z pohnutých národních dějin. Terfelovými partnery jsou Ain Anger (Pimen) a známý basista John Tomlinson (Varlaam), jejichž výkony kritikové shodně oceňují. Stejně tak se dostává příznivého přijetí hudebnímu nastudování Antonia Pappana. Inscenace bude také zpřístupněna díky živému přenosu z Covent Garden.
Agrippina v Theater an der Wien
Händelova raná benátská opera Agrippina z roku 1709 byla premiérována v pátek 18. března 2016 v Theater an der Wien v pozoruhodné inscenaci Roberta Carsena a v působivé výpravě Gideona Daveye. Neméně zajímavý je i pěvecký ansámbl. V titulní roli vystupuje irská mezzosopranistka Patricia Bardon, pěvkyně se značnými zkušenostmi s händelovskými party.
Poppeou je pak americká sopranistka Danielle de Niese, známá z pražských koncertů i přenosů z Met. Dvou kastrátových partů se ujali Jake Arditti (člen Junges Ensemble Theater an der Wien) jako Nerone a Filippo Mineccia jako Ottone. Hudební nastudování této polovážné opery intrik je dílem specialisty Thomase Hengelbrocka. K inscenaci se Opera Plus vrátí samostatnou recenzí.
Problematická Berenice v Londýně
Opera Berenice Georga Friedricha Händela nesklidila při svém uvedení roku 1737 žádný úspěch. Dílo pochází z období skladatelovy vysoké přepracovanosti i zdravotních potíží a ještě před úplným dokončením díla postihla Händela mrtvice, která zřejmě ovlivnila i výsledný tvar díla. Dílo navíc má komplikovanou až nesrozumitelnou zápletku. Ani současné nastudování příběhu egyptské (!) princezny Berenice a dvou tyranů, spletených do milostné a mocenské zápletky, se neukázal nosný pro jeviště dnešní doby. Partitura obsahuje několik skvělých hudebních čísel, celkově dílo nedosahuje inspirace a úrovně většiny Händelových oper. Pečlivé nastudování souboru La Nuova Musica pod taktovkou Davida Batese, který dílo uvedl v rámci současného London Handel Festival, tak zcela nepřesvědčilo. Kritici ovšem oceňují pěvecké výkony v čele se sopranistkou Charlotte Beament v titulní roli.
Dílo bylo uvedeno v St George’s, Hanover Square v Londýně koncertně 17. března 2016. V rámci festivalu zazněla vedle Berenice také čtyřikrát mnohem známější opera Ariodante. Na konci měsíce, 31. března, také bude koncertně uvedeno neznámé Händelovo operní pasticcio Elpidia a vedle oper jsou uvedeny i četné koncerty a recitály.
Krakonoš se vrací na operní scénu
Postavu Krakonoše neboli Rýbrcoula (Rübezahl), pána hor, si přisvojuje česky, polsky i německy mluvící folklór. V českých zemích je zpravidla spojován s Krkonošemi a podle literárních vědců prvé zmínky o něm se již objevují v lidových vyprávěních v patnáctém a šestnáctém století. Samozřejmě bylo jen otázkou času, než tato postava lidového bájesloví vstoupí i na operní jeviště. Poprvé se tak zákonitě stalo v počátcích německého romantismu. Většina zhudebnění ale nebyla nijak zvláště úspěšná a neudržela se na repertoáru. To se ostatně týká i opery Krakonoš Smetanova současníka Josefa Richarda Rozkošného (premiéra roku 1889 v Národním divadle v Praze). Zřejmě nejúspěšnějším operním titulem se tak stala Rübezahl und der Sackpfeifer von Neisse (Krakonoš a Dudák od Nisy), fantasticko-romantická opera ve čtyřech aktech Hanse Sommera (1837-1922). Libreto Eberharda Königa této opravdu pozdní romantické operní skladby kombinuje vlastně dvě lidové látky. V rámci řady znovuuvedení zapomenutých oper ho právě uvedl operní soubor v Geře. Opera s úspěšnou premiérou v roce 1904 v Braunschweigu se záhy dostala na řadu menších německých i rakouských jevišť. Skladatel deseti oper a řady dalších skladeb byl ovšem znám nejen jako komponista v mnoha oborech, ale také jako významný německý matematik. Současná inscenace s premiérou 18. března 2016 je dílem Laurenta Wagnera a režiséra Kaye Kuntze. Inscenaci se bude věnovat Opera Plus v samostatné recenzi.
Rozhovor týdne
José Cura v rozhovoru pro rakouský Kurier pod názvem „Otello braucht nicht nur die Hautfarbe“ („Pro Otella potřebujete nejen barvu kůže“) odpovídá na otázky nejen k postavě Verdiho Otella, kterou vytvoří na salcburských Osterfestspiele. V roli zastupuje vážně onemocnělého Johana Bothu i v roli Jaga vstupuje do inscenace vlastně náhradník. Carlos Álvarez zastoupil Dmitriho Hvorostovského, který se stále léčí po operaci nádoru. Desdemonou je Dorothea Röschmann. Sächsische Staatskapelle Dresden diriguje Christian Thielemann a výtvarnou „třešničkou na dortu“ budou kostýmy Christiana Lacroixe (světově proslulého módního tvůrce s velkou oblibou vytvářejícího kostýmy pro operní inscenace, který také navrhl některé koncertní róby, například pro Reneé Fleming). I z této inscenace přineseme samostatnou recenzi. José Cura vytvořil postavu žárlivého Otella na mnoha světových scénách, ale rozhovor se netýká jen této postavy a aktuální inscenace, ale také témat budoucnosti operních pěvců, kombinaci dvou aktivit (v Curově případě dokonce tří: zpěv, dirigování a kompozice) a tak dále. Plné znění rozhovoru naleznete zde .
Bude Wagnerův Prsten Niebelungův nastudován dvakrát v Berlíně?
Deutsche Oper Berlin již v loňském roce oficiálně oznámila, že v roce 2020 započne novou inscenaci Wagnerovy tetralogie, a to v režii norského režiséra Stefana Herheima a v hudebním nastudování sira Donalda Runniclese. Během tří sezon má být k dispozici kompletní tetralogie, která se bude uvádět i jako cyklus. Zároveň se ale mluví o další možné kompletní inscenaci, a to v berlínské Staatsoper. I tam by měl být inscenační tým prvotřídní: režisér Dmitri Tcherniakov a dirigent Daniel Barenboim. Dvě současné inscenace tak náročného díla, jak z hlediska ekonomického, tak z hlediska zajištění obsazení, naráží ovšem na pravidla, kterými se řídí Opernstiftung, kam obě dvě operní divadla (společně s Komische Oper) spadají, a která řídí a koordinuje jejich činnost i repertoár. Odhad ekonomických nákladů na inscenaci kompletního Wagnerova cyklu se pohybuje okolo 2 až 3 miliónů euro.
Zemřel sir Peter Maxwell Davies
Významný britský skladatel Peter Maxwell Davies (narozen 1934) zemřel 14. března 2016. Byl autorem skladeb komorních i orchestrálních, také filmové hudby, například pro skandální filmy Kena Russella, a především zkomponoval několik oper, které ho proslavily po celém světě.
Národní divadlo v Praze uvedlo jeho komorní opery Vrtoch slečny Donnithornové (monodrama inspirované postavou z Nadějných vyhlídek Charlese Dickense, v titulní roli Jaroslava Maxová) a Osm písní pro šíleného krále (půlhodinové melodrama s Ivanem Kusnjerem) v dvojprogramu s Šílenství a vášeň, uváděném v Divadle Kolowrat v letech 1997-1999. Další opera Médium (monodrama pro mezzosoprán, v titulní roli Jaroslava Maxová v alternaci se Stanislavou Jirků) byla uvedena v roce 2005 v témže divadle. Zřejmě nejznámější Daviesova opera The Lighthouse (Maják) s existenciálním námětem (a pouze pro mužské obsazení) dosud čeká na české provedení. Britský kulturní svět teď oceňuje tohoto skladatele, k jehož zásadnímu významu se například obdivně vyjádřil i dirigent sir Simon Rattle.
Operní nahrávka týdne
Carl Orff: Gisei – Das Opfer. Sbor a Orchestr Deutsche Oper Berlin, dirigent Jacques Lacombe. CPO 777 8192 (1 CD). Tvorba významného skladatele Carla Orffa (1895-1982) před světovými úspěchy scénické kantáty Carmina Burana (1937) a oper Der Mond (Měsíc; 1939) a Die Kluge (Chytračka; 1943) je veřejnosti velmi málo známá. I když určitou proslulost získaly jeho adaptace Monteverdiho jevištních děl ve dvacátých letech dvacátého století.
V roce 2010 se po hudební rekonstrukci podařilo uvést na operní scénu v Darmstadtu jeho operní prvotinu, která tak byla inscenována až po sedmadevadesáti letech. Dílo komponoval jako sedmnáctiletý student na základě klasického japonského dramatu Terakoya (což je japonský výraz pro soukromou školu, ve které se japonské děti učili číst a psát v éře Edo) spisovatele Takedy Izumy. Česky byla tato hra Terakoya čili Vesnická škola inscenována i na českých jevištích ve dvacátých letech dvacátého století v překladu Quida Jarníka.
Námětem této historické tragédie o jednom dějství je příběh matky, která obětuje jedno dítě, aby zachránila druhé. Orffovo zhudebnění vykazuje nečekanou zralost a vyspělost ve spojení hudebních orientalismů s tradičním operním výrazem, především s pozdním veristickým stylem. Pozoruhodná je také práce s rytmickými strukturami, které se staly určujícím stavebním kamenem pro veškerou další Orffovu tvorbu. Nová nahrávka vznikla na základě dvou koncertních uvedení v Deutsche Oper Berlin v roce 2012. Z velmi vyrovnaného souboru zaujme především ruská mezzosopranistka Elena Zhidkova v tragické roli matky postavené před volbu smrti a života. Mezi dalšími zpěváky na nahrávce nalezneme i Janu Kurucovou. Jde o pozoruhodné, ale zároveň již vyzrálé dílo mladého skladatele s neobvyklou látkou z historického Japonska.
Souběžně s tímto dílem vydává label Classic Produktion Osnabrück i nahrávku opery Die Dorfschule (Vesnická škola) Felixe Weingartnera (1863-1942), známého především jako vynikající dirigenta. Ten byl ale také skladatelem desítky oper, mezi nimiž je i operní trilogie Orestes (1902), jedno z děl, které vzniklo na základě inspirace Wagnerovým Prstenem Niebelungovým. Felixe Weingartner zkomponoval tutéž japonskou látku na základě vlastního libreta a vcelku úspěšně ho uvedl ve Wiener Staatsoper roku 1920. Na rozdíl od Orffova zhudebnění, které zůstalo takřka století v archivu, Weingartnerova opera byla inscenována na řadě evropských i zámořských jevišť, například již v roce premiéry v Brně (v němčině). Ve třicátých letech ale zájem o jeho skladatelskou tvorbu silně poklesl a dílo zcela vymizelo z repertoáru. Weingartnerova aktovka byla uvedena souběžně na berlínských koncertech roku 2012 a sestřih je uváděn na témže labelu s obdobným obsazením pod značkou CPO 777 8132 (1 CD).
Nahrávka zaujme zvláště vypracovanou orchestrací i barevným užitím zvuků jednotlivých nástrojů. Je zajímavé si poslechnout obě nahrávky po sobě, protože vynikne rozdíl mezi zhudebněním mladého budoucího experimentátora a tradicionalisty s velkou kompoziční erudicí.
Hudební úsměv
Slavný tenorista Enrico Caruso (1873-1921) byl jednou pozván do newyorské milionářské společnosti, kde ho celý večer obtěžovala svými vyprávěními manželka jistého průmyslníka.
Když už poněkolikáté vyprávěla o svém manželovi, také, aby získala zpěvákův obdiv, řekla: „Pokaždé, když mám narozeniny, manžel mi daruje velikánkou perlu.“ Unuděný zpěvák jen prohlásil: „Tak to už musíte mít nádherný dvojřadový náhrdelník, Madame!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
