Bučení i aplaus. Pucciniho Manon Lescaut v Met

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Z ohlasů v zahraničním tisku

Klasický milostný příběh dostává v Met nádech filmu noir

Tenorista Roberto Alagna odvážně, s odhodláním a únosnou mírou ambicióznosti zachránil novou inscenaci Pucciniho Manon Lescaut v Metropolitní opeře, která měla premiéru v pátek večer. Inscenace byla v krizi od minulého měsíce, kdy Jonas Kaufmann, nejvyhledávanější tenorista v opeře, odstoupil z celé řady představení z důvodu blíže neurčeného onemocnění. V naději, že jako náhradu pro roli des Grieuxe sežene hvězdného tenoristu, se generální ředitel Met Peter Gelb obrátil na pana Alagnu, který tuto roli nikdy nezpíval. Alagna, který právě účinkoval v Met v Komediantech, s pouhými šestnácti dny na přípravu tohoto velkého Pucciniho partu pro důležitou novou inscenaci souhlasil, že se této role ujme.

G.Puccini: Manon Lescaut - Kristīne Opolais (Manon), Roberto Alagna (Des Grieux) - Met 2016 (foto Ken Howard)
G. Puccini: Manon Lescaut – Kristīne Opolais (Manon), Roberto Alagna (Des Grieux) – Met 2016 (foto Ken Howard)

Roberto Alagna musel být v pátek nervózní. Zpočátku zněl jeho hlas trochu koženě a napjatě, ale rychle se rozezpíval, aby podal žhavý, vášnivý výkon jako des Grieux, bezstarostný student v Amiensu ve Francii, mezi přáteli oblíbený a flirtující se ženami. Ale jeho život se zcela vyšinul poté, co jen pohlédl na smyslnou Manon Lescaut, která spolu se svým arogantním bratrem cestou do kláštera zavítala do města. Des Grieux se do Manon bezhlavě zamiloval.

Sopranistka Kristīne Opolais v roli Manon zpívala stejně úžasně, jako vypadala. Byl to i další z vydařených večerů Fabia Luisiho, jenž vyloudil z úžasného orchestru Met jemné, strukturované hraní a zároveň přinesl osvěžující zdrženlivost a průzračné detaily do Pucciniho často překypující partitury.

G.Puccini: Manon Lescaut - Kristīne Opolais (Manon) - Met 2016 (foto Ken Howard)
G. Puccini: Manon Lescaut – Kristīne Opolais (Manon) – Met 2016 (foto Ken Howard)

Neopodstatněně aktualizovaná inscenace uznávaného britského režiséra Richarda Eyrea, s podivně monumentální scénou navrženou Robem Howellem, je však bohužel velkým zklamáním. Manon Lescaut, volně upravená na motivy krátkého románu Abbého Prévosta, znamenala pro mladého Pucciniho roku 1893 během premiéry v Turíně zásadní úspěch. Puccini odradil řadu libretistů, když ve snaze o správné pochopení děje neustále trval na změnách v textu. Přestože verze, kterou nakonec použil, nechává v příběhu mezery, je jeho účinek díky Pucciniho lyricky vznosné hudbě citově působivý.

Jak Richard Eyre vysvětlil v interview, spatřuje v této v opeře prvky filmu noir: a představitelkou Manon by mohla být mladá Barbara Stanwyck. Inscenace, poprvé představená roku 2014 ve Festivalovém domě v německém Baden-Badenu, obsahuje narážky na ponuré, fatalistické filmy ze čtyřicátých let. V souladu s konceptem noir přesouvá příběh do Francie během německé okupace.

Neexistuje však žádný zřejmý důvod pro tuto konkrétní aktualizaci, opera nemá ani žádný politický obsah. Je v ní napětí mezi společenskými vrstvami, protože des Grieux je rytíř, který se, podle toho, co se z opery dozvídáme, zdá být bez závazků a bez prostředků.

G.Puccini: Manon Lescaut - Kristīne Opolais (Manon), Roberto Alagna (Des Grieux) - Met 2016 (foto Ken Howard)
G. Puccini: Manon Lescaut – Kristīne Opolais (Manon), Roberto Alagna (Des Grieux) – Met 2016 (foto Ken Howard)

Obsazená Francie jako dějiště příběhu je nabitá politickými a historickými spletitostmi. Nemůžete jen tak operu odehrávající se v osmnáctém století přehodit do zmiňovaného období, aniž rozvíříte nepříjemné otázky.

První dějství se odehrává na náměstí v Amiensu, které se v této inscenaci mění v impozantní, prostornou železniční stanici. Vysoká křivá stěna v pozadí naznačuje rozpadající se fasádu nějaké, kdysi velké budovy; úzké, strmé schodiště vede až ke kolejím. Dominantou náměstí je rušná kavárna se vstupem do blízkého luxusního hotelu. Studenti a stálí kavárenští hosté, oblečení do rozmanitých neformálních oděvů v tlumených barvách (navržených Fotini Dimou), si u stolečků povídají. Skupina zamračených německých vojáků sedí pohromadě. V jednu chvíli se kolem nich shromáždí dav a jen tak pro zábavu se jim posmívá. Mohlo by se opravdu něco takového stát v kavárně v okupované Francii? Působilo to jako vyumělkovaný režijní nápad.

Manon paní Opolais je neodolatelně přitahována rytířem des Grieux, její city se projeví v oslnivé vřelosti a smyslném žáru jejího zpěvu během společných romantických duetů. Zároveň také citlivě odhaluje Manonino zoufalství: mladá žena, na jejíhož otce, jak se zdá, přišly těžké časy, je přesto, že se chvěje touhou, předurčena pro život v klášteře.

Její neklid zpozoroval Geronte, bohatý, postarší výběrčí daní, který se s Manon a jejím bratrem setkal ve vlaku do Amiens, tuto roli zde zpíval chladně rozhodný basista Brindley Sherratt. Geronte, jenž nějak vycítil, že Manon má v sobě něco frivolního a slabost pro parádu, se ji rozhodne unést a vzít ji s sebou do Paříže. Ale student Edmondo, (vysoký, mladý tenorista se svěžím hlasem, Zach Borichevsky, který v Met debutoval) se o jeho záměru dozví a upozorní svého přítele des Grieuxe, který přesvědčuje Manon, aby do Paříže utekla raději s ním. Massimu Cavallettimu, přitažlivému barytonistovi s příjemným hlasem, se v roli Manonina rozporuplného bratra Lescauta, netečného mladého francouzského vojáka, chvílemi velmi dařilo, přestože se zdá, že si k této rozporuplné a tvárné postavě ještě hledá cestu.

Puccini se rozhodl nenapsat scénu zobrazující Manon a des Grieuxe v Paříži, což je podivné opomenutí. Ale později se od Manon dozvíme, že navzdory vášnivému vztahu s des Grieuxem nemohla snést chudobu. Místo toho Puccini ve druhém dějství ukazuje, co se dělo dál: Manon jako Gerontova milenka žila v přepychu v jeho honosném pařížském bytě.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Manon Lescaut (Met New York)

[Total: 25    Average: 3.5/5]

Související články


Napsat komentář