Co budeme hrát o Vánocích?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Rossiniho Vilém Tell vyplnil ve Stavovském divadle operní večer 30. prosince 1831: „Naše opera nemohla rok 1831 uzavřít důstojněji než představením díla nepochybně nejhlubšího a nejvýtečnějšího mezi těmi, za něž můžeme Rossiniho múze děkovat,“ pochvaloval si kritik.

Vánoční čas využívala ke svým koncertům také Pražská konzervatoř. Roku 1833 uspořádala 23. prosince akademii ve Stavovském divadle, následujícího roku v sále Konviktu – na obou večerech nescházela Mozartova symfonie. Divadlo uvedlo 26. prosince operu Giovanniho Paciniho Zánik Pompejí („libreto pod vší kritiku“), 28. prosince Dona Juana (tedy Dona Giovanniho, který se – jako ostatní opery uváděné německým souborem – hrál německy) a 30. prosince Belliniho Cizinku. Na Silvestra pak už zmíněnou veselohru Dobrodružství novoroční noci, která „má tři přednosti,“ jak praví zpráva: Dobře se hodí, „neboť se odehrává den před Novým rokem, může se v ní předvést celý činoherní soubor a dá se na ni vhodně navázat epilog“, totiž poděkování publiku za přízeň a novoroční přání.

Týden před Novým rokem 1835 začal 26. prosince pantomimou Šťastné ztroskotání v kombinaci s fraškou Ernsta Raupacha a česky uvedenou hrou Lev z Kurdistánu podle Waltera Scotta. 27. následovala premiéra singspielu Láska na pastvině – autorem byl skladatel Philipp Jakob Riotte (1776–1856), někdejší druhý kapelník Divadla na Vídeňce; v počtu uvedení svých singspielů kdysi soutěžil dokonce s módním Rossinim, dnes je dokonale zapomenut. A „po dlouhé době jsme slyšeli českou operu“ – čímž je ovšem myšleno představení v českém jazyce – opera Étienne-Nicolase Méhula Josef a jeho bratří.

Přeskočíme několik let. Operních představení v závěru roku poněkud přibylo, roku 1845 to například byla opera Michaela Williama Balfeho Haimondovy děti podle starofrancouzské pověsti, po ní Kouzelná flétna, poslední operou starého roku byla Lucrezia Borgia a první v novém roce Italka v Alžíru. Na Silvestra nechybělo Dobrodružství novoroční noci: „K této příležitosti vhodná a zdařilá veselohra šla pěkně a svěže, jen jedna ze žárlivých masek zřejmě v rozrušení zapomněla, co má říkat.“ Také tentokrát měla hra epilog, jmenoval se Přání a poděkování; autor je uveden pouze iniciálami: „Už léta se při této příležitosti využívá různých nápadů; tentokrát byl úkol tím těžší, že ten uplynulý rok v širém světě i v tom užším na prknech přinášel jen neštěstí a svízele,“ podotýká kritik. Epilog přednesl oblíbený herec Franz Feistmantel, následoval sbor z Flotowovy opery Alessandro Stradella, balet a přetextovaný přípitek banditů Malvolina a Barbarina z téže opery. Závěr tvořila alegorická scéna s Géniem umění, který v jambech vyzdvihl zásluhy odcházejícího ředitele Johanna Augusta Stögera. Poté se „mezi Fortunou a Laeticií snesl z provaziště Saturn“.

Divadelní nápověda a spoluvydavatel ročních divadelních almanachů František Martinec, jemuž vděčíme za podchycení mnoha historických fakt, připojil článek, v němž shrnul uplynulý rok. V repertoáru konstatoval úbytek novinek, což by samo o sobě nevadilo, kdyby ty, které se na jeviště dostaly, znamenaly obohacení. Martinec vyslovuje nespokojenost s tím, že téměř polovinu večerů zabírají fraška a opera. K tomu je třeba podotknout, že opera byla tehdy řazena k nižším, zábavným žánrům – výchovnou a vzdělávací funkci měla vážná činohra. S postupujícím národním uvědomováním získala opera také politickou funkci, a to nejen u nás, kde se podle hesla „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“, které si zvolil spolek Hlahol, hudbou spojenou se slovem vyjadřoval národní postoj. Národní úlohu plnila i opera německá, italská, francouzská a jiné.

Operních představení bylo podle Martince roku 1845 celkem sto sedm, ovšem (jak zněla další Martincova výtka) byly mezi nimi pouze tři novinky, z nichž za zisk lze považovat pouze Balfeho Haimondovy děti a Flotowova Alessandra Stradellu. Titulů bylo toho roku uvedeno celkem jednatřicet a zajímavý je přehled počtu jednotlivých oper: nejčastěji se hrály Alessandro Stradella a Kouzelná flétna, z ostatních Mozartových oper po jednom představení Figarova svatba, Don Giovanni a Titus. Celkově převažovala v repertoáru opera italská: „Spohr se ztratil v proudu času, Fidelia jsme dávno zapomněli, že Weber krom Čarostřelce také napsal jiné, a ne špatné věci, víme ze Schillingova lexikonu, o existenci jakéhosi Marschnera či Lindpaintnera kolují jen temné pověsti, a myslím, že by vymizel i Mozart, kdyby nevyslovil ta šťastná a v Praze často opakovaná slova. Mužem doby je Donizetti, Donizetti navždy! Často už jsem naznačil, kam tím vnucováním sladké italské bezmyšlenkovitosti dojdeme: mám to znovu opakovat teď, kdy už začíná mít úspěch? Je nevděčný úkol představovat hlas volajícího na poušti,“ posteskl si Martinec.

Když se přeneseme opět o něco dál, setkáme se s premiérou na konci roku, která byla úspěšná hned napoprvé a kritik se nemýlil ani svým proroctvím. 30. prosince 1861 zazněla ve Stavovském divadle poprvé opera Fausts takovým úspěchem, že Gounodovo dílo můžeme považovat za zabydlené v našem repertoáru“.

Prozatímní divadlo
V listopadu 1862 bylo otevřeno Prozatímní divadlo. Noremní dny 22. – 25. prosince se dodržovaly dál (František Josef je znovu stvrdil dekretem z 1. ledna 1860), nehrálo se ani 29. a 31. prosince, na ostatní dny připadla třikrát činohra a jednou opera – premiéra Noclehu v Granadě Konradina Kreutzera. Na Nový rok pak veselohra tehdy oblíbené autorky Charlotty Birch-Pfeiffer Diblík z hor.

Prozatímní divadlo (zdroj theatre-architecture.eu)
Prozatímní divadlo (zdroj theatre-architecture.eu)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Související články


Komentáře “Co budeme hrát o Vánocích?

Napsat komentář

Reklama