Co budeme hrát o Vánocích?

Tak se asi ptávali divadelní ředitelé a v modernější době dramaturgové s vědomím, že i sváteční chvíle – a zejména ty – s sebou nesou zvýšený zájem publika o povyražení, duševní potěšení, rozptýlení, a dokonce o umělecký požitek. Je pochopitelné, že divadla podřizují program i vánoční době. Zkusme se trochu ohlédnout do historie. Nepůjde o žádnou statistiku, která ostatně nemůže být nikdy přesná, pokud neznáme všechny parametry. Ale i zběžný přehled leccos napoví.

Začněme na území rakouské monarchie zhruba v první třetině devatenáctého století. V katolické zemi byl hrací plán podřízen několikrát obnovovanému a znovu stvrzovanému císařskému dekretu, podle něhož měla o církevních svátcích zůstat divadla zavřena, nesměly se konat zábavy a povoleny byly pouze dobročinné podniky; divadelní představení se mohlo konat pouze v případě, že byl finanční výnos věnován na dobročinné účely. Všeobecné, takzvané noremní dny se týkaly hlavních křesťanských svátků. Samozřejmým předpokladem toho, co se dělo kolem nich, byl vhodný repertoár; přesto najdeme občas tituly, které přinejmenším překvapí.

Tak třeba namátkou vybraná zpráva o programu pražského Stavovského divadla říká, že 28. prosince 1828 byla uvedena činohra Jízda kolem Kynastu představitele literárního romantismu Ernsta Augusta Klingemanna (1777–1831), zpracování pověsti ze slezské části Krkonoš o kněžně Kunigundě. Je to jedna z variant příběhů o „vybíravých“ princeznách. Tahle prý byla ochotná provdat se pouze za udatce, který objede hrad v plné zbroji na koni těsně kolem hradní zdi. Úkol to byl nesplnitelný, neboť hrad Kynast stál (a dodnes stojí, je to hrad Chojnik v Polsku) na příkré skále.

Jak pověst praví, mnozí rytíři skončili v propasti, ti rozumnější se vzdali vrtošivé princezny předem. Až se našel rytíř, který přece dokázal hrad objet. Ale byl to opravdu frajer, protože se milé kněžně vysmál, její rozevřenou náruč hrdě odmítl a zmizel v prachu. A pokořená Kunigunda se vrhla ze skály. Recenzent se podivuje, že se z takové drobnosti vůbec dá udělat celovečerní drama. Dalo, a nejen to, pověst byla ve své době zpracovaná mnohokrát. Jízda kolem Kynastu představovala kus naučný a pro vánoční náladu nijak veselý – pokud ovšem svým zpracováním nepůsobil přesně opačně, než autor zamýšlel, což se zřejmě v tomto případě stalo.

Následujícího dne (29. prosince) se ve Stavovském divadle hrála hra Dva Figarové, pokračování Beaumarchaisových komedií Lazebník sevillský a Figarova svatba, jak ho roku 1794 vytvořil Honoré Antoine Richaud-Martelly. Dva mazaní Figarové se v ní pokoušejí vzájemně trumfnout. „Ukazuje se, jak se časy mění,“ psal recenzent. „Zasluhovalo by to hlubší úvahu, než je možné ve chvíli, kdy se tato slova budou tisknout a první den nového roku už bude zase starý. Tak před dvaceti roky veselohra Dva Figarové působila a i teď se celkem líbí, ale ne každému. Jsme tak rozmazlení Ifflandovými charakterními kusy a hrami ze života, Kotzebuovými plačtivými veselohrami a lokálními fraškami, že jsme docela ztratili smysl pro intrikářské příběhy, jejichž cena je ve směšnosti situací, v nichž jeden rošťák podvádí druhého.“ O silvestrovském večeru se toho roku hrála veselohra Dobrodružství jedné novoroční noci Wolfganga Adolpha Gerleho podle povídky Heinricha Zschokkeho, která se v dalších letech pravidelně opakovala. Tentokrát ji uvedla předehra nazvaná Recenzenti v kavárně a publikum. „Nedá se popřít, že je napsána duchaplně a humorně; přesto je to zvláštní nápad, uvést takovou noticku na jevišti, a pokud ji napsal autor jmenované veselohry, je od něj poněkud arogantní, že shromážděné publikum – jemuž vděčí za mnohou přízeň – baví svým trápením nad tím, jak někteří recenzenti jeho kusu ubližují, a tím, že jejich hanění hlásá z jeviště, chce dokázat, že si z nich nic nedělá.“

Opera o Vánocích ve dvoujazyčné Praze
Prvním operním představením po uplynutí nařízených svátků roku 1829 byla Auberova Němá z Poritici a 30. prosince měla premiéru „romantická kouzelná zpěvohra“ Potměchuť Františka Škroupa na německé libreto Karla Schikanedera, synovce Emanuela Schikanedera a dlouholetého člena pražského divadla. Kritik nejprve – protože píše pro novoroční číslo listu – chce čtenáře pobavit a věnuje se tedy více vystoupení akrobatické rodiny Chiarini, a teprve pak se dostává ke Škroupově opeře, které podle jeho soudu „schází živoucí puls“. Hrdinkou Nachtschatten, jak se opera jmenuje v originále, je dívka Rosa, která najde v lese rostlinu potměchuť a ta jí pomůže (se zapojením čar a kouzel) ke štěstí, „vlastně jakási Popelka, v její roli však není jediné slovo, jediná nota, která by se nás hlouběji dotkla… Protože nám v prázdném divadle byla zima, opustili jsme ho, aniž bychom se dozvěděli, zda svatební smlouva obsahovala náležité formality, v naději, že se pár stáhne do tichého soukromí. Litujeme jen pilného pana Škroupa, že nenašel žádného přítele, který by ho upozornil na moudré ‚nonum prematur in annum‘“ – což je Horatiovo nabádání, aby žádný autor své dílo nezveřejňoval dříve než po uplynutí devíti let. Škroupova opera odpočívala pouhé roky dva, skladatel ji dokončil roku 1827. Hrála se pouze jedinkrát – a možná její osud zpečetilo i nešťastné umístění data premiéry.

Roku 1830 se o Božím hodu vánočním konala dobročinná hudební akademie – zcela ve smyslu císařského výnosu o takzvaném „Normatage“, na níž byla uvedena Beethovenova Pastorální symfonie, nejmenovaná předehra Christopha Willibalda Glucka, jedna věta z klavírního koncertu Johanna Nepomuka Hummela, úryvky z kantáty Friedricha Dionysa Webera a z Mozartovy hudby k baletu Davide penitente, a na závěr Alleluja z Händelova Mesiáše. V lecčem totožný program se hrál ke stejné příležitosti i následujícího roku, místo Šesté Beethovenovy symfonie se hrála Sedmá, opět zazněla (nejmenovaná) Gluckova předehra a následoval sbor z Davide penitente, krom toho Otče náš Louise Spohra, Variace pro klavír Carla Czerného a blíže neurčený Rossiniho duet.

Rossiniho Vilém Tell vyplnil ve Stavovském divadle operní večer 30. prosince 1831: „Naše opera nemohla rok 1831 uzavřít důstojněji než představením díla nepochybně nejhlubšího a nejvýtečnějšího mezi těmi, za něž můžeme Rossiniho múze děkovat,“ pochvaloval si kritik.

Vánoční čas využívala ke svým koncertům také Pražská konzervatoř. Roku 1833 uspořádala 23. prosince akademii ve Stavovském divadle, následujícího roku v sále Konviktu – na obou večerech nescházela Mozartova symfonie. Divadlo uvedlo 26. prosince operu Giovanniho Paciniho Zánik Pompejí („libreto pod vší kritiku“), 28. prosince Dona Juana (tedy Dona Giovanniho, který se – jako ostatní opery uváděné německým souborem – hrál německy) a 30. prosince Belliniho Cizinku. Na Silvestra pak už zmíněnou veselohru Dobrodružství novoroční noci, která „má tři přednosti,“ jak praví zpráva: Dobře se hodí, „neboť se odehrává den před Novým rokem, může se v ní předvést celý činoherní soubor a dá se na ni vhodně navázat epilog“, totiž poděkování publiku za přízeň a novoroční přání.

Týden před Novým rokem 1835 začal 26. prosince pantomimou Šťastné ztroskotání v kombinaci s fraškou Ernsta Raupacha a česky uvedenou hrou Lev z Kurdistánu podle Waltera Scotta. 27. následovala premiéra singspielu Láska na pastvině – autorem byl skladatel Philipp Jakob Riotte (1776–1856), někdejší druhý kapelník Divadla na Vídeňce; v počtu uvedení svých singspielů kdysi soutěžil dokonce s módním Rossinim, dnes je dokonale zapomenut. A „po dlouhé době jsme slyšeli českou operu“ – čímž je ovšem myšleno představení v českém jazyce – opera Étienne-Nicolase Méhula Josef a jeho bratří.

Přeskočíme několik let. Operních představení v závěru roku poněkud přibylo, roku 1845 to například byla opera Michaela Williama Balfeho Haimondovy děti podle starofrancouzské pověsti, po ní Kouzelná flétna, poslední operou starého roku byla Lucrezia Borgia a první v novém roce Italka v Alžíru. Na Silvestra nechybělo Dobrodružství novoroční noci: „K této příležitosti vhodná a zdařilá veselohra šla pěkně a svěže, jen jedna ze žárlivých masek zřejmě v rozrušení zapomněla, co má říkat.“ Také tentokrát měla hra epilog, jmenoval se Přání a poděkování; autor je uveden pouze iniciálami: „Už léta se při této příležitosti využívá různých nápadů; tentokrát byl úkol tím těžší, že ten uplynulý rok v širém světě i v tom užším na prknech přinášel jen neštěstí a svízele,“ podotýká kritik. Epilog přednesl oblíbený herec Franz Feistmantel, následoval sbor z Flotowovy opery Alessandro Stradella, balet a přetextovaný přípitek banditů Malvolina a Barbarina z téže opery. Závěr tvořila alegorická scéna s Géniem umění, který v jambech vyzdvihl zásluhy odcházejícího ředitele Johanna Augusta Stögera. Poté se „mezi Fortunou a Laeticií snesl z provaziště Saturn“.

Divadelní nápověda a spoluvydavatel ročních divadelních almanachů František Martinec, jemuž vděčíme za podchycení mnoha historických fakt, připojil článek, v němž shrnul uplynulý rok. V repertoáru konstatoval úbytek novinek, což by samo o sobě nevadilo, kdyby ty, které se na jeviště dostaly, znamenaly obohacení. Martinec vyslovuje nespokojenost s tím, že téměř polovinu večerů zabírají fraška a opera. K tomu je třeba podotknout, že opera byla tehdy řazena k nižším, zábavným žánrům – výchovnou a vzdělávací funkci měla vážná činohra. S postupujícím národním uvědomováním získala opera také politickou funkci, a to nejen u nás, kde se podle hesla „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“, které si zvolil spolek Hlahol, hudbou spojenou se slovem vyjadřoval národní postoj. Národní úlohu plnila i opera německá, italská, francouzská a jiné.

Operních představení bylo podle Martince roku 1845 celkem sto sedm, ovšem (jak zněla další Martincova výtka) byly mezi nimi pouze tři novinky, z nichž za zisk lze považovat pouze Balfeho Haimondovy děti a Flotowova Alessandra Stradellu. Titulů bylo toho roku uvedeno celkem jednatřicet a zajímavý je přehled počtu jednotlivých oper: nejčastěji se hrály Alessandro Stradella a Kouzelná flétna, z ostatních Mozartových oper po jednom představení Figarova svatba, Don Giovanni a Titus. Celkově převažovala v repertoáru opera italská: „Spohr se ztratil v proudu času, Fidelia jsme dávno zapomněli, že Weber krom Čarostřelce také napsal jiné, a ne špatné věci, víme ze Schillingova lexikonu, o existenci jakéhosi Marschnera či Lindpaintnera kolují jen temné pověsti, a myslím, že by vymizel i Mozart, kdyby nevyslovil ta šťastná a v Praze často opakovaná slova. Mužem doby je Donizetti, Donizetti navždy! Často už jsem naznačil, kam tím vnucováním sladké italské bezmyšlenkovitosti dojdeme: mám to znovu opakovat teď, kdy už začíná mít úspěch? Je nevděčný úkol představovat hlas volajícího na poušti,“ posteskl si Martinec.

Když se přeneseme opět o něco dál, setkáme se s premiérou na konci roku, která byla úspěšná hned napoprvé a kritik se nemýlil ani svým proroctvím. 30. prosince 1861 zazněla ve Stavovském divadle poprvé opera Faust „s takovým úspěchem, že Gounodovo dílo můžeme považovat za zabydlené v našem repertoáru“.

Prozatímní divadlo
V listopadu 1862 bylo otevřeno Prozatímní divadlo. Noremní dny 22. – 25. prosince se dodržovaly dál (František Josef je znovu stvrdil dekretem z 1. ledna 1860), nehrálo se ani 29. a 31. prosince, na ostatní dny připadla třikrát činohra a jednou opera – premiéra Noclehu v Granadě Konradina Kreutzera. Na Nový rok pak veselohra tehdy oblíbené autorky Charlotty Birch-Pfeiffer Diblík z hor.

Česká scéna převzala z německého repertoáru Stavovského divadla Gerleho oblíbenou veselohru, kterou 31. prosince 1863 uvedla pod názvem Noc před novým rokem aneb Ponocný na redutě, předtím o druhém svátku vánočním Balfeho operu Cikánka. Poněkud zvláštně vypadal závěr roku 1864, kdy se vystřídali Tylovi Kutnohorští havíři, Shakespearův Coriolanus s Gluckovým Orfeem a Eurydikou a Donizettiho Lucrezií Borgiou a jeden večer složený z několika francouzských vaudevillů. Roku 1866 se mezi svátky hrál (kromě činoher) Rossiniho Vilém Tell a Lortzingův Car a tesař. Na Silvestra byl ke Gerleho Noci před novým rokem připojen Doslov Emanuela Züngela se živými obrazy. Tato silvestrovská veselohra se s různými „přívažky“ opakovala i na české scéně pravidelně až do roku 1879 a často i s reprízou na Nový rok. Mezi operami dávanými v povánočním týdnu se objevil Gounod (Faust a Markétka, Romeo a Julie), Offenbach (Orfeus v podsvětí, Bandité, Trebizondská princezna), dále se hrály Figarova svatba, Nabucco, Ricciho Kryšpín a kmotra, Boieldieuova Bílá paní, Cimarosovo Tajné manželství, Meyerbeer (Robert ďábel, Afričanka), Flotowova Marta, Rossini (Lazebník sevillský, Vilém Tell), Smetana (Braniboři v Čechách, Hubička, Prodaná nevěsta), Šeborova Zmařená svatba, Suppé (Boccaccio, Dona Juanitta), Beethovenův Fidelio. Ten se hrál i v posledním roce existence Prozatímního divadla. O druhém vánočním svátku pak Veselá vojna Johanna Strausse, následoval Gounod (Faust a Romeo a Julie), Planquettovy Zvonky cornevillské a na Silvestra Trebizondská princezna. Na Nový rok odpoledne Strakonický dudák a večer Prodaná nevěsta, která už se stávala stálým dílem uváděným při podobných příležitostech.

Národní divadlo
Národní divadlo zahájilo 16. listopadu 1883 a vánoční program toho roku nabídl dvakrát Karla Bendla (Karel Škréta, Starý ženich), Bedřicha Smetanu (Libuše) a na Nový rok 1884 Dvořákova Šelmu sedláka. Libuše a Prodaná nevěsta se hrály i v dalších dvou letech, ale jakési odlehčení se zřejmě postrádalo. To přinesla roku 1886 baletní pohádka Štědrovečerní sen s hudbou Mořice Angera. Libreto k ní vytvořil Augustin Berger, premiéru měla 21. prosince a hned následovaly čtyři reprízy, včetně představení na Nový rok – v kombinacích s Klicperovým Rohovínem Čtverrohým nebo se Stroupežnického „obrázkem ze staročeské domácnosti“ V panském čeledníku.

Štědrovečerní sen se pak v repertoáru držel mnoho let a objevil se ještě za druhé světové války. Augustin Berger, od roku 1885 šéf Baletu Národního divadla, zaznamenal s příběhem o chudých dětech, které jdou do lesa na dříví, únavou usnou, zažijí (ve snu) dobrodružství s lesními zvířátky a po shledání s rodiči slaví šťastné Vánoce, skutečný úspěch – také ve srovnání s předchozí baletní novinkou: „Druhá původní novinka baletní Bergerův Štědrovečerní sen měla včera před hojně shromážděným obecenstvem úspěch daleko příznivější než Reisingerův Hašiš, jejž ani cenná a ve svém oboru vynikající hudba Kovařovicova nedovedla zachrániti. Štědrovečerní sen jest dárek k Vánocům a činí skutečně v některých momentech pěkný, poetický dojem. Scéna poskytuje velkým i malým dětem hojnost půvabných obrázků. Angrova hudba dobře se poslouchá, a tak postaráno je zraku i sluchu o hojnost zábavy. V úpravě osvědčil se Berger jako dovedný aranžér a objevil tentokráte i smysl pro charakteristiku taneční. Po té stránce lze zejména pochváliti tanec krkavců. Tím více překvapila nehybnost medvědů, těchto proslulých komických tanečníků. Sborové tance mají většinou ráz konvencionální.“ Kritik vyslovil pochvalu baletní škole, kterou Berger u divadla založil, a otázal se, zda „podobných výsledků by nebylo lze dosíci zařízením divadelní školy dramatické a operní“.

Už roku 1885 ale obohatil Augustin Berger repertoár – včetně vánočního – o senzaci, kterou viděl ve vídeňské Dvorní opeře: „Byl jsem připraven na velký balet,“ píše. „Přece jsem věděl, co dovedou Italové vytvořit v baletním umění, a mnoho jsem už slyšel a četl o milánském Luigim Manzottim, autoru Excelsioru, jenž si razil svou skvělou baletní výpravou vítěznou cestu světem. Ale něco takového, co jsem viděl, jsem přece neočekával.“ Berger byl okouzlen, ale také plný obav: „Kde bychom vzali tak obrovský, vycvičený baletní sbor, tak výtečnou primabalerinu, celou tu skvělou výpravu!“ Velké sny se ale mají uskutečňovat. Prvního srpna 1885 měl balet Excelsior s hudbou Romualda Marenca v Národním divadle premiéru, hrál se do roku 1899 a dosáhl sto sedmdesáti představení. Na choreografii se spolu s Bergerem podílel Enrico Borri. Skvělou primabalerinu – a také příští manželku a matku své dcery – získal Berger v Giuliettě Paltrinieri.

Baletní alegorie o průmyslové revoluci a rozvoji civilizace Excelsior byla poprvé uvedena 11. ledna 1881 v milánské Scale, vzápětí se objevila na dalších italských jevištích, v Sankt Petěrburgu, Paříži, Londýně, Bruselu, New Yorku a jinde. Ve Vídni měla premiéru 17. května 1885 a z posudku je možno vyčíst, jak se na výpravný balet tohoto typu, který se skládá z jednotlivých obrazů, tehdy hledělo: „Kdo žádá od baletu psychologicky se rozvíjející děj, skutečné drama, může nad volnou řadou obrazů, z nichž sestává Excelsior, ohrnovat nos; originálním a zábavným ho však jistě shledá každý. Naše publikum sdílí názor […], že balety, které rozpracovávají dramatický děj v přísném slova smyslu, nedosahují velkého a trvalého úspěchu. Není to ovšem pouhá oslňující pastva pro oko, bohatství jevištních efektů, co by vysvětlovalo úspěch Excelsioru, ale také nová myšlenka, z níž se tyto překvapující podívané vyvinuly. Na jednoduchém alegorickém podkladu (boj temnoty a osvícenství) se nám předvádějí všechny moderní objevy a vítězství užitých přírodních věd, které pohnuly světem. Tato základní myšlenka je ve srovnání s obvyklými vážnými baletními librety jistě nová a zajímavá.“

Českou premiéru Excelsioru obohatilo básnické slovo Jaroslava Vrchlického. V Prologu promlouval Duch dějin ústy Karla Šimanovského: „Boj světla s tmou – toť půtka odvěká, / ať zápasiště její nitro člověka, / ať tato země, vesmír bez hrází; / mé oko stále boj ten provází…“ A v závěru herečka Ludvika Rottová (později působila v Brně) jako Duch světla porazila Nocturna (Josef Šmaha): „Ty zahyneš, tvé konec vlády, / neb zhynou ústrky a svády, / a zášti, zloba, klam a zrady. / Zpět v peklo klesni, odkuds vyšel! / Já souzvuk nebeských sfér slyšel! / Nuž v objetí si, národové, / vstříc zajásejte době nové!“ Nocturnus se propadne a Duch světla volá nad obrazem sbratřujících se národů: „Vy k světlu spějte, výš, jen výš!“ Augustin Berger svůj sen uvést Excelsior uskutečnil, ale sen o sbratření národů pořád snem zůstává… To ale odbočujeme od Vánoc a od Silvestrů. Excelsior se pochopitelně objevil hned v roce premiéry v Národním divadle také 26. a 31. prosince.

Roku 1889 zařadila dramaturgie do novoročního programu novinku sezony, operu Ignaze Brülla Zlatý křížek na libreto Salomona Mosenthala, která obsahovala „velké ballabile“. Bylo se tedy opět na co dívat a Augustin Berger dostal novou příležitost uplatnit svou fantazii. Ignaz Brüll (1846–1907) pocházel z Prostějova. Premiéra jeho Zlatého křížku v Národním divadle se konala 12. července 1889: „Je to prostá historie chudé dívky, která obětovati chce své vlastní štěstí za štěstí bratrovo, […] s hudbou stejně prostou, nehledanou, byť i ne původní,“ psala kritika. Brüll „není silný, ani originální talent, avšak také ne jen všední“, má „nadání pro vystižení nálady“, a i když využil vzorů Webera, Schuberta a Lortzinga, jeho „reminiscence hrubě neurážejí“. Světová premiéra Zlatého křížku se uskutečnila už 22. prosince 1875 v Berlíně, následujícího roku ho uvedlo Stavovské divadlo, 25. ledna 1889 Nové německé divadlo. Téhož roku v červenci se tedy objevil česky v Národním divadle, kde měl co do počtu repríz větší štěstí než v německé opeře.

Roku 1891 přišel Balet Národního divadla s dalším hitem, který vyplňoval vánoční a povánoční večery řadu let, totiž s Královnou loutek na libreto Josefa Hassreitera a Franze Gaula s hudbou Josepha Bayera, kterou už dva roky předtím převzalo z Vídně Nové německé divadlo. Na pražské německé scéně měla Puppenfee premiéru 12. ledna 1889 v přímé spolupráci s vídeňským choreografem a spoluautorem libreta Hassreiterem a objevovala se tu opakovaně po celé půlstoletí existence divadla. V Národním byla Královna loutek poprvé uvedena 18. prosince 1891 a i tady vyplňovala program řadu let.

Inscenována byla celkem šestkrát, naposledy se hrála 8. února 1941 – zároveň s premiérou nového nastudování Angerova Štědrovečerního snu v choreografii Zdenky Zabylové (která si v Královně loutek zahrála Královnu). První provedení se setkalo s pozitivním soudem o díle i jeho provedení: „Od nějakého času je zvykem v Národním divadle uchystat k vánoční době nějaký balet. Páně Bergrův Štědrý den [tedy Štědrovečerní sen] po dvě nebo tři leta vábil v ty dny velké i malé děti do divadla. Tentokráte objednána hračka z Vídně a hned první večer sešel se nedočkavého obecenstva plný, nedočkavý dům. Idea baletu je vtipná a jasná. Duchové se modernizují jako lidé. Jindy přebývaly víly, lesní panny, skřítkové a rusálky venku v přírodě po skalách a lesích, po vodách a slujích. Ale dnes, kdy se lesy kácejí, skály lámou a řeky regulují, není pro tu havěť vzdušnou už venku místa. Co si měla počít? Přestěhovala se do města, do krámů a výkladních skříní. Nevím, jak je to v hračkářském krámě ‚u města Paříže‘ v Celetné ulici, ale v krámě, který se teď denně otevírá zvědavým divákům v Národním divadle, dějí se pravé divy. […] Víly mají docela pravdu, že se nám moderním lidem přistěhovaly tak nablízko. Seznáme se tak snáze. A potom to není špatná myšlenka: koupit ve dne loutku, položit ji do škatule, odnést pod paží domů a o půlnoci pak zažít, jak do ní vjede duch, jak začne po pokoji tančit, pěkné pózy dělat a všelijaké kousky vyvádět a jak je z ní vůbec najednou zcela způsobná slečinka. […] Loutková víla je jednou balet, jaký se patří. Bohatě vystrojený, vtipně upravený a žádné zbytečné slovo vás při něm svou střízlivou dotěravostí nevyrušuje z klamů obraznosti. Pan Berger konal své divy. Z mladších šviháků činohry ochočil si velmi učenlivý personál mimický a ze svých šedesáti členů baletní drůbeže načaroval jich tříděním a obratným aranžmá sto dvacet nejméně, ne-li ještě jednou tolik. […] Panu Bergerovi podány dva kolosální věnce. Většího průměru není. Pak přijdou hned už mlýnská kola.“ Tančily Italka Enrichetta Grimaldi (sólistka Baletu Národního divadla v letech 1890–1895), domácí primabalerina Františka ze Schöpfů, v roli Sira Jamese Plumpstershira vystoupil Eduard Vojan a Sedláka ztělesnil Jindřich Mošna – spoluúčast činoherců v baletních představeních byla běžná a velmi často také nutná.

Bayerova a Hassreiterova Královna loutek úspěšně využila prvek oživlé loutky. Zřejmá je vazba na balet Coppélia na libreto Charlese Nuittera a Arthura Saint-Léona s hudbou Léo Delibese z roku 1870, inspirovaný povídkou Ernsta Theodora Wilhelma Hoffmanna, ze stejného zdroje čerpala Offenbachova opera Hoffmannovy povídky, a z Hoffmanna čerpá i Čajkovského Louskáček. Oživlé předměty najdeme později v Kuchyňské revui Bohuslava Martinů na libreto Jarmily Kröschlové či ve zpívaném baletu Maurice Ravela Dítě a kouzla.

Čajkovského Louskáček byl v Národním divadle poprvé uveden roku 1908 a stal se neodmyslitelnou součástí Vánoc. Od první premiéry se na této scéně objevil už v osmé inscenaci (2015). Nejúspěšnější byla ta Youriho Vàmose z roku 2004, která se hrála jedenáct let; o jejím úspěchu svědčí celkem dvě stě dvacet představení.

V listopadu 2012 hostoval v Praze s Louskáčkem soubor Gran Teatre del Liceu z Barcelony, což však vůbec nevadilo tomu, aby se v prosinci ještě devatenáctkrát (ve zdvojených představeních) nedával „vlastní“ Louskáček Národního divadla, ten Vàmosův.

Nové německé divadlo
Podobně jako zpočátku Národní divadlo, ani Nové německé divadlo, otevřené roku 1888, zvláštní vánoční dramaturgii nesledovalo, pokud nechceme za zvláštní dárek publiku považovat premiéry, které se uskutečnily ve vánočním týdnu. Většinou to byly operety – čistě tendenční charakter měla pražská premiéra operety Emmericha Kálmána Zlato jsem dal za železo 26. prosince 1914. Takový podtext ale rozhodně nemůžeme hledat u operety Na povel vévodkyně Bruna Granichstaedtena, uvedené následujícího roku; původně se měla jmenovat Na rozkaz císařovny, ale politického v ní vlastně nic není, jde o milostnou zápletku na fiktivním dvoře a jen císařovna se kvůli cenzuře musela změnit ve vévodkyni. Jinak najdeme mezi premiérami Nového německého divadla, uskutečněnými k závěru roku v meziválečném období, například Straussovu Noc v Benátkách, Nočního motýla Oskara Strause, Lehárovu Frasquittu, Svatbu vlaštoviček Leo Jessela a podobně. Výjimku tvořila vánoční opera Hanse Pfitznera Christ-Elflein (Ježíškův skřítek), uvedená v premiéře 17. prosince 1921, a vánoční pohádka s hudbou Viktora Ullmanna Jak šla malá Elsa hledat Ježíška, která měla premiéru 23. prosince 1923.

Naprostou výjimkou byla ovšem dvojitá premiéra Wagnerova Parsifala v obou divadlech, v Novém německém i v českém Národním, téměř zároveň na přelomu roku 1913/1914, kdy padla ochranná lhůta na uvádění tohoto díla pouze v Bayreuthu. Děj díla se sice týká Velikonoc, ale čekání divadel na uvolnění bylo tak netrpělivé, že chtěl být každý první, kdo nyní už volné dílo uvede.

Válečné vánoce
Jak asi vypadaly divadelní Vánoce ve válečných letech? V první světové válce decimovaly soubor Národního i Nového německého divadla odvody na frontu, zima, nedostatek uhlí. Herci, zpěváci a tanečníci sdíleli duševní i fyzické strádání se svým publikem. Divadelní ředitelství se snažilo přinést odlehčení, trochu poezie i pobavení. V Národním divadle se o vánočních týdnech let 1914–1918 každoročně objevil Štědrovečerní sen, z oper se pak vystřídaly Perníková chaloupka, Kovařovicovi Psohlavci a Na Starém bělidle, Novákův Karlštejn, Dvořáka zastupovala Rusalka, hrálo se Ostrčilovo Poupě, od Smetany Prodaná nevěsta, Dalibor, Hubička a roku 1917 Libuše, roku 1916 a následujícího roku se hrála také Její pastorkyňa. Dále Nedbalovy balety Pohádka o Honzovi a Andersen, v činohře Kvapilova Princezna Pampeliška a hra Karla Maška Betlém. Svobodné Vánoce roku 1918 předznamenal koncert – v dopoledním matiné 25. prosince provedení Mé vlasti. Činohra uvedla v povánočním týdnu drama Aloise Jiráska Jan Hus, Falkenštejna Jaroslava Hilberta, Přemyslovce Otokara Fischera. Na Nový rok se odpoledne hrála Jiráskova Lucerna a večer Smetanovo Tajemství.

Za druhé světové války se ve vánočních programech objevily kromě Smetanových děl, které k repertoáru stabilně patřily, Dvořákovy opery Rusalka a Armida, Novákův Dědův odkaz, Hipolyta Jaroslava Křičky, v programu baletu Andersen a Štědrovečerní sen. Pokud bychom chtěli hledat jinotaje, našly by se spíš v činohře než v opeře – co asi mohly napovídat hry jako Shakespearův Macbeth (1939), Grillparzerovo drama Běda lhářům (1941), Klicperovi Naši furianti (1943)?

Do nových zítřků
Příznačné je, že vánoční týden roku 1945 zahájil v Národním divadle Koncert Státního sboru národního tance Sovětského svazu, ve Stavovském se hrála hra Konstantina Simonova Ruští lidé. Další dny prezentovala opera Hubičku, Prodanou nevěstu, Rusalku, Branibory v Čechách, Dvě vdovy, Foersterovu Evu a – Borise Godunova. V několika následujících letech se stala součástí vánočního programu Čajkovského Šípková Růženka. O politickém pozadí doby cosi napovídá například program posledních dnů roku 1975 a prvních dnů roku následujícího, do nichž se vešly Prokofjevova Vojna a mír v režii Georgije Ansimova, Gogolovy Mrtvé duše a Optimistická tragédie Vsevoloda Višněvského. Další v té době uvedené tituly se zdají naznačovat „emancipačně motivovanou“ tendenci – nebo snad šlo o náhodu, že se v činohře hrály Tylova Tvrdohlavá žena a Shakespearovo Zkrocení zlé ženy, a v opeře Čert a Káča a Libuše?

Ale přece jen se vrátily Vánoce i s historickou poezií – v podobě hry Josefa Boučka Noc pastýřů o životě Jakuba Jana Ryby, která měla v Národním divadle premiéru 17. března 1983 a docílila během tří let tří set repríz. Pochopitelně se objevila i ve vánočním programu. V divadle hrál Jakuba Jana Rybu František Němec, ve zfilmované podobě hry z roku 1992 Josef Abrhám.

Letem světem
Jak vypadá stručný přehled letošního vánočního a silvestrovského repertoáru na různých scénách:

Vídeňská státní opera nabízí Kouzelnou flétnu, Perníkovou chaloupku (Hänsel und Gretel), balet Raymonda, na Silvestra a na Nový rok nezbytného Netopýra v režii Otto Schenka, který je na repertoáru od roku 1963. Perníkovou chaloupku a Netopýra hraje také Volksoper, dále My Fair Lady, operetu Axel u nebeské brány Ralpha Benatzkého, Kálmánovu Cirkusovou princeznu a kombinovaný baletní večer (Carmina Burana, Faunovo odpoledne a Bolero). Divadlo na Vídeňce dává 28. a 31. prosince novou inscenaci Dona Giovanniho (režie Keith Warner).

V Bavorské státní opeře je na programu vedle Perníkové chaloupky, Kouzelné flétny a Netopýra Chačaturjanův balet Spartakus. Státní opera v Berlíně hraje Bohému a Kouzelnou flétnu, Komická opera Kouzelnou flétnu, Lazebníka sevillského, operety Oskara Strause Žena, která ví, co chce a Kleopatřiny perly, a Kálmánovu Márinku. Na Nový rok se bude konat koncert „ve znamení Říma“ se skladbami Rossiniho, s Berliozovým Římským karnevalem, Čajkovského Italským capricciem a dalšími. Státní opera Berlín uvádí také dětskou operu Richarda Ayrese Peter Pan.

Opera ve Frankfurtu uvede Kouzelnou flétnu, Gluckova Ezia, Evžena Oněgina, na Silvestra Bohému a poté následuje „Silvestr ve foyeru“. Ve Frankfurtu se však na Silvestra koná také Concert Spectacle pro artisty a hudebníky s hudbou Maurice Kagela a Martina Malatona: „V temném pesimistickém světě elektronické osamělosti se stane nostalgický jarmark, který holduje rozmanitosti (varieté) místo, aby se jí bál, útočištěm a rozptýlením – nebo dokonce východiskem?“, je charakterizován program v provedení Ensemble Modern.

V Hamburku je možno vidět Figarovu svatbu, Otella, Berliozovy Trojany a balet Johna Neumeiera – Mahlerovu Třetí symfonii.

Pařížská opera dává 23. prosince Baletní večer Jiřího Kyliána v Palais Garnier a 24. v Opéra Bastille Labutí jezero v choreografii Rudolfa Nurejeva.

V londýnské Královské opeře je k dispozici několikero Louskáčků, Spící krasavice, a také balet The Mad Hatter’s Tea Party na motivy Alenky v říši divů.

Také Velké divadlo v Moskvě je ve znamení Louskáčka, prostřídaného Così fan tutte a dětskou operou Příběh Kaie a Gerdy na motivy Hanse Christiana Andersena s hudbou Sergeje Baneviče.

Newyorská Metropolitní opera dává mezi 23. – 31. prosincem čtyřikrát Kouzelnou flétnu, dvakrát Salome, dvakrát Nabucca, jednou Romea a Julii, a 29. prosince operu Kaiji Saariaho L’Amour de Loin, která měla světovou premiéru roku 2000 v Salcburku.

A u nás? Národní divadlo Brno má na programu Polskou krev, Hry o Marii, Tosku, Čerta a Káču, 31. prosince Silvestr v opeře. Národní divadlo moravskoslezské uvádí pro školy Jesličky svatého Františka Pavla Helebranda, opery Prodaná nevěsta a Robert Devereux. Plzeňské Velké divadlo Evžena Oněgina, Macbetha, Čardášovou princeznu, Hello Dolly! a Labutí jezero.

Letošní vánoční období v pražském Národním divadle nabídne Louskáčka a Myšáka Plyšáka, na scéně Hudebního divadla v Karlíně Jeníčka a Mařenku, Traviatu a balet Romeo a Julie, na Silvestra tradičně Netopýra. A ve Stavovském divadle přijde po Figarově svatbě 26. prosince a Donu Giovannim 30. prosince silvestrovská Kouzelná flétna, zahájená „welcome drink“.

Mezi jednání je vložena hodinová přestávka na „Gold Dinner & Shows“, po druhém jednání přijde půlnoční přípitek s umělci a „Midnight Gold Dinner & Shows“, a pak do tří do rána tanec na jevišti za doprovodu živé hudby. Autor libreta: Emanuel Schikaneder, stojí v anoncích. Ten by se asi divil…