Co budeme hrát o Vánocích?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Roku 1889 zařadila dramaturgie do novoročního programu novinku sezony, operu Ignaze Brülla Zlatý křížek na libreto Salomona Mosenthala, která obsahovala „velké ballabile“. Bylo se tedy opět na co dívat a Augustin Berger dostal novou příležitost uplatnit svou fantazii. Ignaz Brüll (1846–1907) pocházel z Prostějova. Premiéra jeho Zlatého křížku v Národním divadle se konala 12. července 1889: „Je to prostá historie chudé dívky, která obětovati chce své vlastní štěstí za štěstí bratrovo, […] s hudbou stejně prostou, nehledanou, byť i ne původní,“ psala kritika. Brüll „není silný, ani originální talent, avšak také ne jen všední“, má „nadání pro vystižení nálady“, a i když využil vzorů Webera, Schuberta a Lortzinga, jeho „reminiscence hrubě neurážejí“. Světová premiéra Zlatého křížku se uskutečnila už 22. prosince 1875 v Berlíně, následujícího roku ho uvedlo Stavovské divadlo, 25. ledna 1889 Nové německé divadlo. Téhož roku v červenci se tedy objevil česky v Národním divadle, kde měl co do počtu repríz větší štěstí než v německé opeře.

Roku 1891 přišel Balet Národního divadla s dalším hitem, který vyplňoval vánoční a povánoční večery řadu let, totiž s Královnou loutek na libreto Josefa Hassreitera a Franze Gaula s hudbou Josepha Bayera, kterou už dva roky předtím převzalo z Vídně Nové německé divadlo. Na pražské německé scéně měla Puppenfee premiéru 12. ledna 1889 v přímé spolupráci s vídeňským choreografem a spoluautorem libreta Hassreiterem a objevovala se tu opakovaně po celé půlstoletí existence divadla. V Národním byla Královna loutek poprvé uvedena 18. prosince 1891 a i tady vyplňovala program řadu let.

Joseph Bayer: Královna loutek - Enrichetta Grimaldiová (Bébé) - ND Praha 1891 (foto archiv ND Praha/J. Tomáš)
Joseph Bayer: Královna loutek – Enrichetta Grimaldiová (Bébé) – ND Praha 1891 (foto archiv ND Praha/J. Tomáš)

Inscenována byla celkem šestkrát, naposledy se hrála 8. února 1941 – zároveň s premiérou nového nastudování Angerova Štědrovečerního snu v choreografii Zdenky Zabylové (která si v Královně loutek zahrála Královnu). První provedení se setkalo s pozitivním soudem o díle i jeho provedení: „Od nějakého času je zvykem v Národním divadle uchystat k vánoční době nějaký balet. Páně Bergrův Štědrý den [tedy Štědrovečerní sen] po dvě nebo tři leta vábil v ty dny velké i malé děti do divadla. Tentokráte objednána hračka z Vídně a hned první večer sešel se nedočkavého obecenstva plný, nedočkavý dům. Idea baletu je vtipná a jasná. Duchové se modernizují jako lidé. Jindy přebývaly víly, lesní panny, skřítkové a rusálky venku v přírodě po skalách a lesích, po vodách a slujích. Ale dnes, kdy se lesy kácejí, skály lámou a řeky regulují, není pro tu havěť vzdušnou už venku místa. Co si měla počít? Přestěhovala se do města, do krámů a výkladních skříní. Nevím, jak je to v hračkářském krámě ‚u města Paříže‘ v Celetné ulici, ale v krámě, který se teď denně otevírá zvědavým divákům v Národním divadle, dějí se pravé divy. […] Víly mají docela pravdu, že se nám moderním lidem přistěhovaly tak nablízko. Seznáme se tak snáze. A potom to není špatná myšlenka: koupit ve dne loutku, položit ji do škatule, odnést pod paží domů a o půlnoci pak zažít, jak do ní vjede duch, jak začne po pokoji tančit, pěkné pózy dělat a všelijaké kousky vyvádět a jak je z ní vůbec najednou zcela způsobná slečinka. […] Loutková víla je jednou balet, jaký se patří. Bohatě vystrojený, vtipně upravený a žádné zbytečné slovo vás při něm svou střízlivou dotěravostí nevyrušuje z klamů obraznosti. Pan Berger konal své divy. Z mladších šviháků činohry ochočil si velmi učenlivý personál mimický a ze svých šedesáti členů baletní drůbeže načaroval jich tříděním a obratným aranžmá sto dvacet nejméně, ne-li ještě jednou tolik. […] Panu Bergerovi podány dva kolosální věnce. Většího průměru není. Pak přijdou hned už mlýnská kola.“ Tančily Italka Enrichetta Grimaldi (sólistka Baletu Národního divadla v letech 1890–1895), domácí primabalerina Františka ze Schöpfů, v roli Sira Jamese Plumpstershira vystoupil Eduard Vojan a Sedláka ztělesnil Jindřich Mošna – spoluúčast činoherců v baletních představeních byla běžná a velmi často také nutná.

Bayerova a Hassreiterova Královna loutek úspěšně využila prvek oživlé loutky. Zřejmá je vazba na balet Coppélia na libreto Charlese Nuittera a Arthura Saint-Léona s hudbou Léo Delibese z roku 1870, inspirovaný povídkou Ernsta Theodora Wilhelma Hoffmanna, ze stejného zdroje čerpala Offenbachova opera Hoffmannovy povídky, a z Hoffmanna čerpá i Čajkovského Louskáček. Oživlé předměty najdeme později v Kuchyňské revui Bohuslava Martinů na libreto Jarmily Kröschlové či ve zpívaném baletu Maurice Ravela Dítě a kouzla.

Čajkovského Louskáček byl v Národním divadle poprvé uveden roku 1908 a stal se neodmyslitelnou součástí Vánoc. Od první premiéry se na této scéně objevil už v osmé inscenaci (2015). Nejúspěšnější byla ta Youriho Vàmose z roku 2004, která se hrála jedenáct let; o jejím úspěchu svědčí celkem dvě stě dvacet představení.

Petr Iljič Čajkovskij: Louskáček - Nikola Márová (Víla Vánoc) - ND Praha 2004 (foto archiv ND Praha)
Petr Iljič Čajkovskij: Louskáček – Nikola Márová (Víla Vánoc) – ND Praha 2004 (foto archiv ND Praha)

V listopadu 2012 hostoval v Praze s Louskáčkem soubor Gran Teatre del Liceu z Barcelony, což však vůbec nevadilo tomu, aby se v prosinci ještě devatenáctkrát (ve zdvojených představeních) nedával „vlastní“ Louskáček Národního divadla, ten Vàmosův.

Nové německé divadlo
Podobně jako zpočátku Národní divadlo, ani Nové německé divadlo, otevřené roku 1888, zvláštní vánoční dramaturgii nesledovalo, pokud nechceme za zvláštní dárek publiku považovat premiéry, které se uskutečnily ve vánočním týdnu. Většinou to byly operety – čistě tendenční charakter měla pražská premiéra operety Emmericha Kálmána Zlato jsem dal za železo 26. prosince 1914. Takový podtext ale rozhodně nemůžeme hledat u operety Na povel vévodkyně Bruna Granichstaedtena, uvedené následujícího roku; původně se měla jmenovat Na rozkaz císařovny, ale politického v ní vlastně nic není, jde o milostnou zápletku na fiktivním dvoře a jen císařovna se kvůli cenzuře musela změnit ve vévodkyni. Jinak najdeme mezi premiérami Nového německého divadla, uskutečněnými k závěru roku v meziválečném období, například Straussovu Noc v Benátkách, Nočního motýla Oskara Strause, Lehárovu Frasquittu, Svatbu vlaštoviček Leo Jessela a podobně. Výjimku tvořila vánoční opera Hanse Pfitznera Christ-Elflein (Ježíškův skřítek), uvedená v premiéře 17. prosince 1921, a vánoční pohádka s hudbou Viktora Ullmanna Jak šla malá Elsa hledat Ježíška, která měla premiéru 23. prosince 1923.

Naprostou výjimkou byla ovšem dvojitá premiéra Wagnerova Parsifala v obou divadlech, v Novém německém i v českém Národním, téměř zároveň na přelomu roku 1913/1914, kdy padla ochranná lhůta na uvádění tohoto díla pouze v Bayreuthu. Děj díla se sice týká Velikonoc, ale čekání divadel na uvolnění bylo tak netrpělivé, že chtěl být každý první, kdo nyní už volné dílo uvede.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Související články


Komentáře “Co budeme hrát o Vánocích?

Napsat komentář