Byl jsem vždycky svérázný. Ptali jste se Radka Baboráka

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hornista, dirigent a umělecký vedoucí orchestru Česká Sinfonietta odpovídá na otázky čtenářů Opery Plus

Radek Baborák (zdroj baborak.com)
Radek Baborák (zdroj baborak.com)


Dobrý den, pane Baboráku, zcela upřímně: Nezalitoval jste ani jednou, že jste se rozhodl opustit stálé prestižní zahraniční angažmá a vrátit se domů, do poměrů pro muzikanty často nepříliš radostných? Co podle vás hlavně v současné době chybí české klasické hudbě a jejímu provozování? Děkuji za vaši odpověď! (Hanka Blahovcová, Praha)

Vážená paní Blahovcová, zcela upřímně, nelituji toho. To rozhodnutí nebylo snadné, ale díky situaci, ve které jsem se ocitl poslední sezony mého působení v Berliner Philharmoniker – totiž narůstající počet sólových koncertů na mojí straně a neochota zaměstnavatele mě na ně uvolňovat, nakonec urychlilo a usnadnilo moje rozhodování. Navíc jsem začal sbírat orchestrální zkušenosti od sedmnácti let, takže jsem si říkal, že by je to chtělo zúročit.

Návrat domů, čistě profesně, se žádný slavnostní nekonal, převážná část mých aktivit se odehrává mimo Česko, takže naštěstí jsem do těch poměrů zapadl jen částečně a budu-li cítit, že je to nutné, úplně z nich vyskočím, ale myslím, že jako základna pro rodinu a osobní život jsou Čechy fajn.

Co nám chybí – moderní sály. To je nezbytnost. Dále politická podpora – česká klasika je pojem, ať už skladatelé nebo muzikanti – a ti by měli fungovat jako vyslanci kultury České republiky. Finanční ohodnocení profesorů hudby je katastrofální na všech úrovních – od základních uměleckých škol po vysoké školy. Aktivní podpora žijících skladatelů. A zdá se, že mezi muzikanty se vytrácí přátelství, kolegialita a hrdost. A více emocí při provozování koncertů. Proto by měli posluchači chodit na koncerty, aby něco zažili, ne aby se nudili.

Ahoj Radku, jaký je tvůj osobní názor na to, jak by se měla změnit nebo zlepšit situace řadových hráčů a sboristů v našich orchestrech a divadlech, tedy spíš, kde je ten zakopaný pes a kdo by s tím měl co dělat? A ještě jeden dotaz: Tvůj názor na případnou redukci množství konzervatoří u nás? (Ondřej, Praha)

Ondřeji, odpovím trochu všeobecně a na obě otázky dohromady. Myslím, že zásadní věc je ta, že máme mnoho vystudovaných muzikantů a málo amatérských hráčů. Kdyby na koncerty chodili lidé, kteří hrají amatérsky, dokázali by ocenit výkony umělců a zároveň odhalit a zkritizovat průměrnost. Kvantitu bych měnil za kvalitu. Zdá se mi, že je ta kvalita taková roztříštěná a podporu různých grantů, ale i mecenášů nebo sponzorů získá ten, kdo si ji vyboxuje, prostě kdo má lepší kontakty a vazby. Takže asi můj názor nebude vnímán pozitivně hudebníky, ale snad by se změnil jejich status i finanční ohodnocení, kdyby bylo méně profesionálů, ale zato povolaných a talentovaných a ne jen zaměstnaných.

Vaším velkým vzorem je prý Daniel Barenboim. Proč zrovna on? Jaké jsou vaše kontakty a v čem hlavně byste se mu chtěl přiblížit? (Marta, Praha)

Milá Marto, přiblížit se mu, to je to výstižné slovo. Je to prostě legenda, nejen jako klavírista, dirigent, ale má obrovský přesah, nebojí se prezentovat svoje názory. Tím vším je už zapsán do historie a mnoho dalších generací si bude pamatovat jeho jméno. Je zajímavé, že někteří orchestrální hráči mu nemohou přijít na jméno. (Dokonce i hudební kritici – myslím, že to bylo zrovna na Opeře Plus, takové doporučení, že by bylo lépe, kdyby mistr nehrál na klavír a už jen (!) dirigoval. Taková drzost.) Já jsem se s ním seznámil jako sólohornista Mnichovské filharmonie. Hráli jsme vzpomínkový koncert na památku Sergiu Celibidachea. A já jsem přišel na první zkoušku, která byla v 10:00, přesně v 10:00. Ale hned u vchodu mě kustod uklidnil: „Nikam nespěchej, dirigent tady ještě není.“ Tak jsem si v klidu zapálil a v tu chvíli přijel Maestro Barenboim a hned se ptal, kdo jsem. Když jsem se představil a řekl mu, že hraju v orchestru první hornu, zasmál se a řekl, že v tom případě má také čas a že tedy v klidu dokouříme – on svůj neodmyslitelný doutník. Tak jsem se osmělil a šel jsem mu po další zkoušce zahrát do šatny Bacha – část z violloncelové suity a od té doby, to bylo v roce 1997, se známe. Je to vzor pro všechny muzikanty, kteří se rozhodnou mimo svůj hlavní obor dirigovat.

Co se týče kontaktu s ním, budu učit na jím založené vysoké škole v Berlíně (Barenboim Said Akademie), hraju s ním v Pierre Boulez Ensemble. Tento týden s ním vystoupím na festivalech Proms v Londýně, v Paříži, Lucernu se Staatskapelle Berlin v sérii koncertů, kde se hrají Sinfonie Antona Brucknera.

Při návštěvě koncertů v zahraničí (Německo, Rakousko) mám skoro vždycky pocit, že publikum venku je oproti tomu u nás daleko vyspělejší, vzdělanější, kultivovanější, vnímavější… Co o tom soudíte vy? A pokud souhlasíte, čím myslíte, že to je? (Anna V., Praha)

Vážená Anno, nemyslím si, že by rozdíl byl moc velký, ale nějaký je. Jistě to způsobuje společenské postavení hudby a hudebníků v těchto zemích. Ale Německo, Rakousko a Japonsko jsou prostě ráje pro muzikanty. Specifická jsou festivalová publika. Ale české publikum je dobré. Například dlouho tleská.

Radek Baborák (zdroj baborak.com)
Radek Baborák (zdroj baborak.com)

Jak vzpomínáte na vaše angažování do České filharmonie v době, kdy vám bylo pouhých osmnáct let? Jak hodně se od té doby Radek Baborák změnil? Přeji vám, ať se i nadále daří! (Kateřina, Třebíč)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář