Capriccio aneb Když mrtví procitají…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Straussův operní epilog v Theater an der Wien

Opera Richarda Strausse Capriccio, která nese žánrový podtitul Ein Konversationsstück für Musik in einem Aufzug (Konverzační hra s hudbou o jednom dějství), je hudebně-dramatickým dílem spíše pro zkušenějšího diváka. Nejde o operu posluchačsky příliš náročnou, ale libreto pracuje s celou řadou skutečností z dějin opery a divadla vůbec, takže si „zápletku“ vychutná spíše poučený divadelní návštěvník. Přičemž opera má vlastně jen velmi skromný děj, záměrně nedramatický. Theater an der Wien jako poslední operní premiéru sezony 2015/2016 připravilo právě tento Straussův operní odkaz, který je zároveň holdem dějinám opery i opeře, jako žánru, který ho vždy jako skladatele fascinoval. Ve vídeňské inscenaci ale dochází k dosti zásadnímu rozporu mezi hudebním nastudováním a režií, což je v paradoxním rozporu se základní ideou díla, tedy smíru jednotlivých autorských a inscenačních složek v operní inscenaci.

Richard Strauss: Capriccio - Tanja Ariane Baumgartner (Die Schauspielerin Clairon), Christoph Seidl (Der Haushofmeister), Maria Bengtsson (Die Gräfin), Andrè Schuen (Der Graf), Lars Woldt (La Roche), Daniel Schmutzhard (Olivier) - Theater an der Wien 2016 (foto ©Herwig Prammer)
Richard Strauss: Capriccio – Tanja Ariane Baumgartner (Die Schauspielerin Clairon), Christoph Seidl (Der Haushofmeister), Maria Bengtsson (Die Gräfin), Andrè Schuen (Der Graf), Lars Woldt (La Roche), Daniel Schmutzhard (Olivier) – Theater an der Wien 2016 (foto ©Herwig Prammer)

Hledání libreta pro Richarda Strausse byl vždy dlouhodobý a svízelný proces. Pro smrti dlouholetého spolupracovníka Huga von Hofmannstahla neprobíhala spolupráce s libretisty vždy hladce pro rozdílné představy o textové složce opery. Strauss prakticky vždy dokázal vycítit dramatické možnosti textu (ale už ne tak jako jeho přetíženost obsahy nebo symboly, jak se stalo u libret Ženy beze stínu a Egyptské Heleny). Zájem o historické divadelní formy provázel Richarda Strausse po celou operní dráhu, ať to bylo antické divadlo (Elektra, Daphne), commedia dell´arte (Ariadna na Naxu), alžbětinské drama (Mlčenlivá žena), molièrovská komedie nebo vídeňská fraška (Růžový kavalír, Arabella) i výpravný vídeňský singspiel s rozsáhlými jevištními efekty typu Mozartovy Kouzelné flétny (Žena beze stínu). V případě Capriccia byla výrazným impulsem historická hudebně-divadelní událost ze 7. února 1786, kdy ve vídeňské Oranžerii byl proveden v jednom večeru projekt dvou konkurenčních skladatelů (kteří ve skutečnosti žádnými konkurenti nebyli, ale zastávali rozdílná stanoviska o tom, jak má opera budoucnosti vypadat).

Těmi skladateli nebyli nikdo menší než Antonio Salieri (1750–1825) a Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791). Zapomeňme na filmovou podobu i tradované fámy, které tak chytře využil právě dramatik Peter Schaffer ve svém celosvětovém úspěšném dramatu Amadeus. Salieri byl jen o necelých šest starší než Mozart a oba již měli četné osobní zkušenosti s divadelní morálkou, která panovala mezi tehdejšími operními zpěváky. Dále je třeba si uvědomit, že úspěšní operní zpěváci se v té době již druhé století těšili statusu absolutních hvězd společenského života a ti nejúspěšnější žili v nejrůznějších formách společenské symbiózy s tehdejší nobilitou. Ten památný večer byly provedeny dvě jednoaktové opery. Tou první bylo Salieriho Prima la Musica, Poi le Parole (Nejprve hudba, pak slova) na slova tehdejšího dvorního básníka Giambattisty Castiho. Salieriho příspěvek večeru měl zastupovat tradiční komickou italskou operu na italský text. V druhé polovině večera následovala komedie s hudbou o jednom aktu Der Schauspiledirektor (Divadelní ředitel), které pro Mozarta napsal Gottlieb Stephanie mladší (autor textu pro Únos ze serailu). Obě díla objednal rakouský císař Josef II., který tak chtěl porovnat možnosti a účinnost dosud panující dvorské italské opery s novým trendem německého singspielu na původní německý text. Porovnání obou děl dopadlo ve prospěch Salieriho, ale historie dala za pravdu spíše Mozartovi. Jeho kouzelné a temperamentní operní dílko (byť jen s pěti hudebními čísly, ale s množstvím textu, který se dnes silně zkracuje) je prováděno dodnes, i když klade velké nároky na představitelky obou soupeřících sopránů o místo primadony.

Na libreto k Salieriho dílu upozornil Strausse jeho tehdejší libretista Stefan Zweig (libretista Straussovy opery Mlčenlivá žena), především známý jako významný meziválečný humanistický německý spisovatel. Na přání skladatele zpracoval scénář, ve kterém vyšel z několika motivů Castiho libreta, které zpracovává námět vzniku opery, která je zadána básníkovi a skladateli ve lhůtě pouhých čtyřech dnů, a zároveň oba umělci musí řešit přání a rozmary primadony Eleonory, které ovšem při obsazování hlavní role šlape na paty subreta Tonina. Část opery je věnovaná diskuzi básníka a skladatele o nadřazenosti hudby nebo veršů v opeře, aby ovšem finále skončila uměleckým smírem obou oborů. Námět Strausse silně zaujal pro vyjádření pocitů, které zažíval více než čtyři poslední dekády při hledání libret a nekončící práci s libretisty. Bohužel, o několik měsíců musel Stefan Zweig jako nežádoucí osoba emigrovat a plán na operu byl odložen. Jak bývalo zvykem, slavný skladatel se k nerealizovaným libretistickým plánům vracel. A tak se oživila spolupráce s dalším tehdejším Straussovým libretistou (a významným rakouským teatrologem) Josephem Gregorem, o kterém už Zweig a Strauss uvažovali jako o spoluautorovi libreta v roce 1935. Bohužel zpočátku spokojený Strauss nebyl již na podzim s Gregorovým libretem spokojen, a tak přivolal na pomoc svého přítele dirigenta Clemense Krausse. Od října 1939 pracoval na textu libreta i sám skladatel a další změny provedli i dirigenti a dramaturgové Rudolf Hartmann a Hans Swarowsky. Program k současnému uvedení v Theater an der Wien tak uvádí hned pět libretistů: Zweig, Gregor, Strauss, Krauss a Swarowsky.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss: Capriccio (Theater an der Wien)

[Total: 2    Average: 3/5]

Související články


Reakcí (2) “Capriccio aneb Když mrtví procitají…

  1. Super napsaná recenze, oceňuji také zajímavě napsaný teoretický úvod ohledně okolností vzniku libreta pro poslední operu Richarda Strausse. Zhlédl jsem reprízu v Theater an der Wien dne 29.5.2016. Hudebně jsem byl nadšen, proti recenzovanému představení B. de Billy volil optimální tempo, Vídeňští filharmonikové měli nádherný zvuk. Přestože byla ohlášená indispozice (z důvodu alergie) u Andrè Schuena, zmíněný představitel hraběte zpívat a hrál svoji role skvostně, indispozice nebyla vůbec znát. Představitelku Hraběnky, Marie Bengtsson znám z jejích vynikajících kreací Handelova Messiahe, Fiordiligi či Donny Anny. Myslím, že by u toho svého nejvlastnějšího oboru měla ještě nějakou dobou vydržet, její hlas zatím nemám objem a ani průraznost nezbytné pro překlenutí velkého straussovského orchestru.
    Režii Tajany Gürbacy bych asi dal vyšší hodnocení, tak 60 % – rozhodně režisérka projevila vysokou míru kreativitity, nápaditosti, i když mnohé nápady zůstaly trčet v inscenaci jako samoúčelné a hlavně režisérka nebyla schopna dát inscenaci jednotnou koncepci, ale inscenace rozhodně neurážela – i když prvenství bych udělil interpretaci partitury od všech účinkujících a zejména od Vídeňských filharmoniků.

Napsat komentář