Carrerasův vídeňský návrat (s asistencí Adama Plachetky)

Jeviště Vídeňské státní opery je pokryté kyticemi, které tam nikdo nenaaranžoval, ale z větší či menší dálky naházel. Mezi vší tou krásnou spouští stojí dojatý, asi čtyřicetiletý muž ve fraku a hledí na aplaudující publikum. Výjev doplňuje nezbytná dekorace: červenožlutá vlajka z mužova rodného Katalánska, visící z jedné z lóží. Vzpomínáte? Právě tak vypadá slavná fotografie ze 16. září 1988, kdy tenorista José Carreras definitivně oslavil své vítězství nad leukémií a uspořádal v euforické atmosféře nabitého divadla koncert, na jaký se nezapomíná.

Pěvec, jenž před několika měsíci porazil smrt na lopatky, si svůj velký návrat nikterak neulehčil a jen s doprovodem klavíristy Vincenza Scalery vyplnil téměř tříhodinový recitál písněmi Faurého, Masseneta, Turiny, Pucciniho nebo Tostiho. Snímek s triumfujícím hrdinou zdobil na promítacím plátně zmíněné jeviště i dvacet pět let poté.Vedení divadla na velký okamžik nejen v životě legendárního zpěváka, ale i své vlastní historie nezapomnělo a rozhodlo se při jeho pětadvacetiletém výročí uspořádat 15. září 2013 slavnostní dopolední matiné. Vstupenky za sympaticky nízké ceny (většina jich stála od šesti do deseti eur) byly brzy vyprodané a celý výtěžek byl věnován Carrerasově nadaci pro boj proti leukémii. Už tato premisa dost zásadně brání pokusu zhodnotit celý koncert pokud možno objektivně; šlo zde v první řadě o pomoc dobré věci, ve druhé o hold opernímu veteránovi a až v té poslední o hudební zážitek.

José Carrerras by při své současné pěvecké kondici program z konce osmdesátých let asi jen těžko zopakoval. Místo klavíristy se tedy zaštítil polostudentským Orchestrem Letní akademie Vídeňských filharmoniků, řízeným pěvcovým synovcem a stálým spolupracovníkem Davidem Giménezem, a příležitost vystoupit po svém boku dal i třem mladým rezidenčním pěvcům divadla. Určitě se jednalo o moudré rozhodnutí; Carrerasovy sólové výstupy totiž nemilosrdně odhalovaly, že uzpívat Donizettiho, Pucciniho a Griegovy písně stojí interpreta nemalé vypětí. Jakkoli je jeho hlas stále nezaměnitelný, přece jen je zřejmé, že dynamika písní se všemi pianissimy a středními i vyššími polohami je pro něj téměř nedosažitelná a jeho projev je už výhradně silový. Pět písní z první půle vystoupení, byť stylově odlišných, tak – snad až na závěrečnou a Carrerasovu oblíbenou Griegovu „T’estimo“ – vyznělo prakticky totožně a monotónně.Umělec se zřetelně uvolnil až ve druhé části koncertu. Jednak ji uvedl ředitel Vídeňské státní opery Dominik Mayer projevem na oslavencovu počest, přičemž Carrerasovi věnoval zlatý památeční prsten, a zejména proto, že byla tvořena hudebně i obsahově méně závažnými španělskými písněmi, ukázkami ze zarzuel a italskými canzonettami. I tady sice jižní slunce z pěvcova nervního projevu nezanedbatelně pobledlo, ale publikum, které nešetřilo nadšením a potleskem vestoje, mu rádo odpustilo.

Trochu jiný svět se před posluchači otevřel pokaždé, když titulního hrdinu na scéně vystřídali jeho mladší kolegové. Třicetiletá Rumunka Anita Hartig má už za sebou nejen úspěšné čtyři sezony ve Vídni, ale například i hostování v milánské Scale v loňském roce. Matiné ozdobila sympatickým zjevem a křišťálově čistým sopránem ve šperkové árii z Gounodova Fausta a Delibesovou efektní písní „Les filles de Cadix“. Bylo znát, jak moc se snaží ztlumit přirozený temperament ve hravém valčíkovém duetu Erica Satieho „Je te veux“, kdy vedle ní stanul José Carreras, náhle jakoby ještě křehčí a šedivější.

Plnokrevný pěvecký projev i herecký talent mohla naopak Hartig předvést v populárním dvojzpěvu „La ci darem la mano“ z Dona Giovanniho. Aby ne – coby sevillský svůdce ji totiž doprovodil evidentně dobře naložený a herecky uvolněný Adam Plachetka. Jeho mohutný basbaryton vyplnil toho dopoledne hlediště asi nejvýrazněji; není proto divu, že s ním si José Carreras žádný duet nenaplánoval. Místo toho ale Plachetka potěšil návštěvníky brilantně zazpívanou árií „Vedró, mentr’io sospiro“ z Figarovy svatby (nešlo nevzpomenout si na Adamův báječný koncert z letošního festivalu v Českém Krumlově) a v kontrastu k ní také melancholickou Tostiho písní „Sogno“.

Mimochodem, Plachetkův věk jsem na rozdíl od Anity Hartig neuvedl čistě jen proto, že si ho můžete snadno vypočítat díky vzpomínce, o kterou jsem pěvce před koncertem požádal: „Co jsem dělal v září 1988, kdy se konal první Carrerasův koncert? Byly mi tehdy tři roky a začal jsem zrovna chodit do školky. Mamka mi vyprávěla, že po asi dvou týdnech docházky mě školka přestala bavit, odemkl jsem si uprostřed dne vchodové dveře a vyrazil na vlastní pěst domů, protože mi bylo smutno. Kdy přesně to bylo, nevím, ale možná jsem se trefil právě do toho šestnáctého… Co se týče José Carrerase, jeho umění si vážím a znám spoustu jeho skvělých nahrávek. Upřímně řečeno, o činnosti jeho nadace jsem mnoho informací neměl, ale jsem rád, že se to změnilo a že se dnes mohu angažovat pro dobrou věc.“

Kvarteto sólistů doplnila ještě šestadvacetiletá ruská mezzosopranistka Margarita Gritskova, jejímuž čerstvému angažmá ve Vídeňské státní opeře předcházely tři sezony, které strávila v Národním divadle ve Výmaru. Atraktivní černovláska předvedla svůj příjemně tmavý hlas v áriích Rosiny z Lazebníka sevillského a v Habaneře z Carmen (zde si publikum získala i vtipným choreografickým výstupem s vějířem). Gritskova si roli hrdé Španělky zopakovala ještě v efektním a zábavném duetu z Caballerovy zarzuely El Dúo de la Africana. Na rozdíl od umírněné Anity Hartig zde pěvkyně nekrotila vášně ani pěvecký projev ani v nejmenším. Zdálo se, že k ní její partner – samořejmě opět Carreras – nechce přistoupit blíž, aby ho neodfoukla…

Koncert vyvrcholil niterně zazpívanou Tostiho písní „Core n’grato“, jíž dal José Carreras nostalgicky zavzpomínat mimo jiné i na neopakovatelnou éru Tří tenorů. V duchu jejich repertoáru se pak nesly i přídavky: sám pěvec je nejprve (samozřejmě už pod opět rozvinutými katalánskými vlajkami svých příznivců) zahájil písní Elda di Lazzara „Chitarra romana“, proslavenou zejména Lucianem Pavarottim. Následovala slavná „Non ti scordar di me“ Ernesta di Curtis, pojatá opět jako duet s Anitou Hartig. Zpěvačka bohužel Carrerasovy náznaky pochopila příliš pozdě na to, aby si s ním stihla na valčíkovou mezihru také zatančit… Poslední dvě čísla už si zazpívali všichni zúčastnění sólisté společně: v písni „Musica proibita“ Stanislao Gastaldona bylo dokonce možné slyšet na moment zpívat José Carrerase a Adama Plachetku společně (prvně jmenovaný to ovšem vzdal hned po několika taktech). A co by to bylo za finále bez Brindisi z Verdiho Traviaty? Samořejmě na něj došlo i tentokrát, a tak můžeme hrdě prohlásit, že 16. září 2013 debutoval ve Vídeňské státní opeře český basbarytonista Adam Plachetka v tenorové roli Alfréda a nepodělil se o ní s nikým menším než s José Carrerasem. Jak by řekl Bohumil Hrabal, opět se prokázalo, že neuvěřitelné se stalo skutkem.Tím „nejneuvěřitelnějším skutkem“ je ale stále José Carreras sám. Co na tom, že už jsou časy jeho operních i pěveckých triumfů součástí historie; živoucí a zpívající legenda pořád dodává naději tisícům vážně nemocných lidí a inspiruje miliony těch zdravých. A pokud koncerty, jako je ten vídeňský, dokážou udělat mnoho dobrého pro obě uvedené skupiny, je upřímný aplaus pro Carrerase tím nejmenším, co mohou jejich návštěvníci pro sebe a své okolí udělat.

Konzertmatinee José Carreras
José Carreras (tenor)
Anita Hartig (soprán)
Margarita Gritskova (mezzosoprán)
Adam Plachetka (baryton)
Dirigent: David Giménez
Orchester der Sommerakademie der Wiener Philharmoniker
15. září 2013 Wiener Staatsoper

Autor recenze upřímně děkuje panu Adamu Plachetkovi za pomoc při jejím vzniku
Foto archiv, Robert Rytina