Cecilia Bartoli a opera pro carský dvůr

Aktualizováno 

Dvořákova síň Rudolfina hostila večer 24. listopadu 2014 nevšední hudební událost. V rámci turné, konaného při příležitosti vydání nové nahrávky, sem totiž zavítala legendární mezzosopranistka Cecilia Bartoli se souborem dobových nástrojů I Barocchisti. Program večera byl sestaven z operních árií a instrumentálních kusů, které zněly u carského dvora v ruském Petrohradě, tedy v zemi, kde obvykle italskou barokní operu nehledáme. Právě bohatství a lesk zapomenuté kapitoly operních dějin Bartoli znovu „oprášila“ a vdechla této hudbě nový život.

Většinu programu tvořily skladby z oper italských autorů, z nichž někteří v Rusku po nějaký čas přímo působili, u jiných zde byla na repertoáru jejich díla. Zazněly však skladby i „domácího“ dvorního skladatele Hermanna Raupacha. Téměř po celou dobu koncertu večeru dominovala Cecilia Bartoli, jednak díky operní dramaturgii, ale rovněž díky svému pěveckému umění, velkému interpretačnímu nasazení i osobitému charismatu. Ve vybraných áriích dokázala rozehrát bohatou škálu výrazových možností a emočních rovin. Doslova se vžívala do každé role a zejména ty vypjatější ji zcela pohlcovaly, což bylo v některých případech patrné ještě během potlesku (například v árii Sesta Vò disperato a morte z Hasseho opery La clemenza di Tito). Díky tomu si i při koncertním provedení hudba zachovala něco ze svého dramatického ducha. Kontrasty mezi bryskními virtuózními áriemi a tesknými lamenty či milostnými belcantovými kusy dodaly programu na nesmírném bohatství. Nelze opomenout rovněž specifickou barvu hlasu a výbornou techniku, jíž Bartoli disponuje. Zejména dechová technika je skutečně vynikající a umožňuje pěvkyni dlouhou výdrž i využívání bohaté dynamické škály, včetně působivých messa di voce. Bravurní byla též v koloraturách, kterými skladatelé v některých áriích vůbec nešetřili a využili skutečné maximum pěveckých dovedností. Jejich provedení sice místy nebylo po intonační stránce zcela nejpřesnější, avšak nikdy v něm nechyběla brilance a lehkost. Je však potřeba ocenit také hravost a schopnost k opakujícím se momentům italské opery přistupovat znovu a znovu s nadšením. Právě i díky tomu měl výkon Bartoli takový náboj. Onu hravost využila nejen ve svých kadencích a ozdobách, ale někdy rovněž ve spolupráci s některými instrumentalisty. Vždy také udržovala kontakt s publikem, což je pro ni rovněž charakteristické, a dokáže tak publikum vtáhnout do dění na pódiu. Velmi nevšedním posluchačským zážitkem byly barokní árie v ruském jazyce od již zmíněného Hermanna Raupacha – jedna byla zařazena přímo v programu, druhá zazněla jako poslední přídavek.Fantastický výkon však přednesl také komorní orchestr I Barocchisti pod vedením Diega Fasolise, který hrál na kopie klasicistních nástrojů. Fasolis svým gestem orchestr příliš neřídil, ale spíše směroval vývoj hudby a dynamických odstínů. Jeho gesta byla většinou úsporná, občas však používal pohyby zbytečně afektované, které jen stěží mohly být v hudbě jakkoli funkční. Vedle výkonu Cecilie Bartoli byla hra orchestru taktéž skvělým požitkem. Ansámbl byl velice dobře sehrán po technické i intonační stránce. Instrumentalisté sice většinou „jen“ doprovázeli, ale vše bylo provedeno s mimořádným nasazením a především s citem k pěvecké lince. Sólistka tak měla maximum prostoru, aniž by musela mít strach, že bude zanikat mezi hlasy orchestru, který pro ni vytvářel dokonalý podklad. Tyto doprovody byly velmi bohatě propracované a byla umně vytažena všechna místa, kde mají nástroje jakoukoli hudební iniciativu, což byly vedle ritornelů kupříkladu i pouhé harmonické spoje. Celkový zvuk, tvořený kromě smyčců též flétnou, hobojem, fagotem, dvojicemi lesních rohů a trubek a tympány, byl velmi kultivovaný a vyrovnaný, pouze dřevěné dechy v celku občas přirozeně zanikaly. V árii Pastor che a notte ombrosa (Francesco Domenico Araia) bylo využito rovněž zvukomalby ptačího zpěvu a vanutí větru. Skvělá pak byla sóla některých hráčů na dechové nástroje, jmenovitě hobojisty Piera Luigiho Fabrettiho, flétnisty Jeana Marca Goujona a trumpetisty Jaroslava Roučka. Ze smyčcových nástrojů se představila vynikající houslistka, koncertní mistryně souboru Fiorenza De Donatis. Jejich excelentní výkony byly jedněmi z pomyslných třešniček celého koncertu. Výtečné však byly také orchestrální věty, kterých zaznělo několik a v nichž hudebníci výtečně přednesli jak pozdně barokní operní styl, například v předehře opery La clemenza di Tito Johanna Adolfa Hasseho, tak raný klasicismus (Francesco Domenico Araia: předehra k opeře Bellerofonte).Celý večer sklidil neobyčejný a zasloužený bouřlivý úspěch, byť bylo bohužel evidentní, že části posluchačů nešlo o hudbu či výkony interpretů (včetně Cecilie Bartoli), ale spíše o společenskou prestiž vystupující hvězdy. Někteří posluchači dokonce ani netleskali při samotných orchestrálních kusech, což mi vzhledem ke skvostnému výkonu hudebníků bylo velmi líto. Cecilia Bartoli byla bouřlivým přijetím velmi potěšena a pražskému publiku věnovala ještě čtyři další čísla, mezi nimiž byly dvě árie Antonia Vivaldiho (So vente a sole s houslovým sólem a Soldate mio dolce amore se sólovou flétnou) a jedna od Agostina Steffaniho (A face victoria s koncertantní trubkou). Celý večer byl mimořádným zážitkem a můžeme být nesmírně vděčni, že se Cecilia Bartoli neuzavírá do osvědčeného repertoáru, jak se nezřídka renomovaným umělcům stává, ale snaží se nalézat stále nové cesty, kterými se může ubírat.Hodnocení autora recenze: 100 %

Cecilia Bartoli – St. Petersburg
Dirigent: Diego Fasolis
Cecilia Bartoli (mezzosoprán)
I Barocchisti
24. listopadu 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha

program:
– Hermann Raupach: Marcia (opera Alceste)
– Nicola Antonio Porpora: Nobil onda (Adelaide)
– Francesco Domenico Araia: Vado a morir (La forza dell’amore e dell’odio)
– Francesco Maria Veracini: Allegro z Ouvertury č. 6 g moll
– Hermann Raupach: Jdu na smrt (Alceste)
– Nicola Antonio Porpora: Allegro (předehra k opeře Germanico in Germania)
– Francesco Domenico Araia: Pastor che a notte ombrosa (Seleuco)
– Hermann Raupach: O placido il mare (Siroe, re di Persia)
=přestávka=
– Francesco Domenico Araia: Předehra k opeře Bellerofonte
– Vincenzo Manfredini: Non turbar que’ vaghi rai
– Johann Adolf Hasse: Se mai senti spirati sul volto (La clemenza di Tito)
– Johann Adolf Hasse: Vò disperato a morte (La clemenza di Tito)
– Johann Adolf Hasse: Předehra k opeře La clemenza di Tito
– Georg Friedrich Händel: Desterò dall’empia Dite
přídavky:
Antonio Vivaldi:
– So vente a sole
– Soldate mio dolce amore
Agostina Steffaniho: A face victoria

Foto Petr Dyrc