A o čem ta opera vlastně je aneb O českých operních průvodcích

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Manželka se ptá manžela před odchodem do divadla: Prosím tě a o čem je ten Evžen Oněgin? Manžel pohotově odpoví: No, nejdříve ji na začátku odmítne on, a na konci ona jeho. A mezi tím je opera. Na otázku, o čem ta která opera pojednává, nám dnes dává odpověď nejen internet, ale stále také speciální knižní publikace – operní průvodce. Podívejme se podrobněji na více než sto let původních českých operních průvodců, které provázejí domácí publikum v domácích i veřejných knihovnách.
Národní divadlo – ilustrační foto (zdroj ND)

Prvním závažným a také velmi zdařilým operním průvodcem v českém jazyce byla publikace Česká zpěvohra od bratrů Václava, Antonína a Josefa Hornů. Knihu vydalo Nakladatelství a knihkupectví Grosman a Svoboda roku 1903. Mladý Josef Horn (narozen 1883) se po studiu na Univerzitě Karlově, soukromém studiu operního zpěvu a následné úřednické kariéře věnoval literární dráze (také pod několika pseudonymy). Osudy dalších dvou bratrů nejsou blíže známy. Historickým úvodem Stručný vývoj české zpěvohry vybavil knihu mladý estetik a muzikolog Zdeněk Nejedlý (který studoval též u Otakara Hostinského). V duchu idejí národního obrození hodnotí dosavadní produkci především s ohledem na vztah k českému jazyku a lidové kultuře vůbec. Osmistránková studie ale obsahuje také zajímavé postřehy k české libretistice devatenáctého století a překladům libret do českého jazyka. Podrobně rozebírá Smetanovo dílo, Dvořákovy opery naopak přechází v jediné kapitolce, ve které navíc více než zjevně upřednostňuje Fibichovy operní kompozice.

Průvodce je uspořádán tradičně podle obdobných německých vzorů. Jednotlivé kapitoly zpracovávají operní díla skladatelů abecedně řazených (od Mořice Angera až ke Karlu Weisovi). Kapitoly obsahují na úvod biografický přehled skladatele a pak krátký výčet jeho děl, směřovaný především ke scénické tvorbě. Kniha obsahuje hesla 109 českých oper, operet, baletů a scénických melodramů. Výběr byl uzavřen závěrem roku 1902 a kniha vyšla již na jaře 1903, takže obsahuje úplný přehled české operní produkce devatenáctého století (vyjma některých děl českých skladatelů komponovaných v zahraničí, například oper Eduarda Nápravníka a některých německých oper Františka Škroupa). Výrazně je zde aplikován výběrový klíč národního jazyka. Publikace podává velmi přesný obraz snah českých libretistů a skladatelů devatenáctého století, protože obsahuje řadu velmi podrobných obsahů dnes zcela zapomenutých děl, z nichž část byla uvedena pouze jednou. Autoři se věnují jen shrnutí děje a jak v krátkém úvodu knihy uvádějí:

Kritiky a rozboru hudebního jsme se zdrželi z důvodů velmi věcných: každé umělecké dílo musí působit samo sebou a podávat kritiku jeho před provozováním jest hlavní pramen nesamostatnosti úsudku obecenstva a hlavní vada koncertních i divadelních „rozborů“.

Půvabná kniha v secesní úpravě navíc obsahuje portréty skladatelů u každého biografického nástinu a cenné tabulky Výkaz o pěstění českých zpěvoher na Prozatímním divadle v Praze 1862–1983, Výkaz o pěstění českých zpěvoher na Národním divadle v Praze 1883–1902 a Provozování děl Smetanových a Fibichových zemským divadlem v Praze 1866–1902 (za pozornost opět stojí nadhodnocení Fibicha nad Dvořákem). Pečlivě jsou zpracovány rejstříky (názvový a jmenný). Kniha je neocenitelným zdrojem informací o mnoha neznámých dílech, jejichž názvy známe dnes jen jako slovníková hesla. Vzhledem k roku vydání jsou zařazena Dvořákova díla až po Rusalku, z Leoše Janáčka pouze Počátek románu, operní dílo Josefa Bohuslava Foerstera končí u Jessiky a z díla Otakara Ostrčila nacházíme jen Vlasty skon. Druhým klíčem výběru bylo také scénické provedení díla, a proto například z tvorby Karla Moora je zde uvedena pouze opera na ruský námět Vij (řada jeho děl zůstala neprovedena v rukopisu). Zařazeny jsou i slavné fragmenty (Blodkův Zítek, Smetanova Viola) a také balety (baletní pantomima Olim Kaana z Abestů, Nedbalova Pohádka o Honzovi), naopak vynecháno je několik prací zpěvoherního charakteru, které byly provedeny zájezdními nebo amatérskými soubory (Osudná sázka C. M. Hrazdiry ad.). Autoři byli v kontaktu se žijícími skladateli a na konci biografických hesel je nezřídka uvedena poznámka o právě komponovaných operních dílech.

Národní divadlo – ilustrační foto (zdroj ND)

V roce 1909 navazuje na úsilí bratří Hornů středoškolský profesor, překladatel a literát Alois Tvrdek (1870–1943) vydáním knihy Antologie z oper. Obsahy zpěvoher s připojenými zprávami životopisnými o skladatelích (Telč: E. Šolc, 1909). První vydání i vinou mimopražského nakladatelství nevzbudilo příliš velkou pozornost, zato druhé vydání průvodce v edici Proudy (Sv. 9) v Nakladatelství Proudy roku 1922, rozdělené do dvou částí I. Opery skladatelů slovanských (283 s.) a Opery skladatelů cizích (286 s.), se stává základní pomůckou pro návštěvníky operních divadel. Uspořádání je standardní podle německých vzorů: skladatelský medailonek s kratším přehledem jevištní tvorby a na závěr biografické kapitoly se objevuje několikařádková charakterizace (značně subjektivní) hudebního stylu a vlastností jednotlivých skladatelů. První díl je výběrem takřka totožný s operním průvodcem bratří Hronů. Druhý díl obsahuje 139 velmi podrobných obsahů neslovanských oper s obvyklým výčtem jednajících postav a jejich hlasových oborů, včetně čerstvých novinek například Augusty Enny, Ericha Wolfganga Korngolda, Hanse Pfitznera, Richarda Strausse nebo Felixe Weingartnera. Opět kritériem výběru je živý repertoár, ale již s ohledem i na repertoár německých scén v Čechách. Rozdělení na slovanskou a ostatní hudbu je odkazem na panslovanské cítění devatenácté století.

Národní divadlo – ilustrační foto (zdroj ND)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “A o čem ta opera vlastně je aneb O českých operních průvodcích

  1. Děkuji za moc zajímavou studii. Pokud jde o operního průvodce Anny Hostomské je to samozřejmě klasika, která nesmí v knihovně milovníků opery v žádném případě chybět. Ale nevím pane Chaloupko, zda nemáte taky tak trošku pocit, že ta kniha už svým obsahem docela zastarává. Čím více si rozšiřuji operní obzory, tím více zajímavých a hodnotných titulů v té knize postrádám. Co třeba vůbec nechápu je, proč zde není Poulenc (a jeho úžasná opera Dialogy Karmelitánek)či ze starých mistrů třeba Vivaldi. Stejně tak mi přijde, že Hostomská ve své knize opomíjí celou jednu generaci italských skladatelů končícího verismu a italské moderny (Cilea, Catalani, Alfano, Zandonai, Respigni či Busoni). A s ohledem na velký prostor, který jinak věnuje české opeře, mě přijde zvláštní, že jde nejsou autoři židovského původu působící v Československu za 1. republiky (byť třeba i německého původu). Mám na mysli zejména Hanse Krásu a Viktora Ulmana. A rovněž u známých skladatelů je znát, že autorka ve svém výběru vycházela z toho, které opery se ve své době uváděly.A tady za těch 30-40 let jistě došlo k vývoji. Třeba z dnešního pohledu je nepochopitelné, že u Rossiniho chybí Popelka nebo u Donizettiho třeba operní trilogie o anglických královnách (Marie Stuartovna, Anna Bolena a Roberto) Devereux) Samozřejmě je jasné, že kniha není nafukovací, ale třeba by se některé tituly či i autoři (hlavně z těch českých po 2.světové válce) daly z knihy vypustit a naopak doplnit některé z těch, co jsem zde uvedl. Pokud ne nepůjde, pak si myslím, že by bylo skoro vhodnější vydat v ČR nějakou jinou zahraniční publikaci, která by mohla k tomuto účelu posloužit.

Napsat komentář