A o čem ta opera vlastně je aneb O českých operních průvodcích

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mezi prvním a druhým vydáním Tvrdíkova průvodce vychází Zpěvoherní repertoire. Obsahy nejdůležitějších a nejčastěji hraných oper českých i cizích skladatelů z manželské dílny skladatele a hudebního pedagoga Františka Macha (1869–1952) a jeho manželky Marie. Kniha vyšla v celkem třech vydáních (první vydání 1920, třetí vyd. 1934) ve známém hudebním nakladatelství Oldřicha Pazdírka v Brně. Kratší operní obsahy jsou v závěru doplněny životopisnou částí (autor Robert Saska) a kratší převzatou kapitolou Historicky vývoj operyPazdírkova slovníku naučného z věcného I. dílu. Výběr děl byl postupně aktualizován. Průvodce Machových již pomíjí dělení na opery slovanských a neslovanských skladatelů.

Ve stejném roce 1934, kdy je publikováno poslední vydání Zpěvoherního repertoiru, vychází další přehledová publikace, která ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století pokryje potřeby posluchačů. Svět v opeře je dílem Zdenky Münzerové (1902–1986), redaktorky časopisu Radiojournal a zakladatelky i šéfredaktorky časopisu Týden rozhlasu. První vydání s podtitulem 217 obsahů oper, melodramů a baletů pro návštěvníky divadelních představení a posluchačů rozhlasu vydal Radiojournal v komisi pražského nakladatelství Orbis. Základem průvodce byly obsahy oper uveřejněných v časopisech Československého rozhlasu, zařazovaných při příležitosti konkrétních vysílání. Spoluatorem knihy byl hudební vědec Jan Branberger (1877–1952). Průvodce byl postupně přepracován a silně rozšiřován na základě obohacujícího se divadelního repertoáru o novinky a rozhlasová provedení četných, ale méně známých titulů. Druhé vydání (1939) již obsahovalo 321 titulů a byly uvedeny hlasové obory ve výčtu jednajících osob, pro zvukovou orientaci posluchačů v rozhlase. Třetí vydání z roku 1947 uvádělo 573 obsahů a poslední čtvrté, které rychle následovalo již o rok později, se rozšířilo na 589 titulů doplněním několika aktuálních českých novinek.

Práce ve všech vydáních obsahovala za úvodní kapitolou návod Jak naslouchat opeře v divadle a v rozhlase, v závěru pak Stručný přehled dějin opery v letopočtech. Ve vydáních po druhé světové válce se znovu uplatnilo dělení na I. Slovanská díla a II. Jinojazyčná díla, což bylo asi způsobeno poválečným chápáním nového rozdělení světa po roce 1945. Zajímavě se vyvíjel poměr autorství obou spoluautorů. Druhé vydání vychází zcela beze zmínky o Zdence Münzerové, která odešla z rasových důvodů do USA. Obě poválečná vydání vycházejí již pod jménem Jana Branbergera jako hlavního autora za spolupráce Dr Zdenky Münzerové, která se usadila v zámoří (v úvodu je uvedeno, že hesla zpracovaná Zdenkou Münzerovou jsou označena autorskou značkou M.). Monumentální třetí a čtvrté vydání o více než osmi stech stranách poskytuje informaci nejen o soudobých operních novinkách, premiérovaných i mimo Prahu, ale obsahuje třeba i dva záznamy zcela nových oper Benjamina Brittena a řadu děl z jihoslovanského regionu, autorů pařížské Šestky (Milhaud, Honegger) i sovětských operních děl.

Změna režimu v roce 1948 ovšem rázem učinila Svět v opeře nežádoucí (byť tolerovanou) publikací, obsahující řadu děl nezdravého a dekadentního západního repertoáru. Ač Jan Branberger uvažoval o přepracování průvodce, zhoršující se zdraví mu nedovolilo vydat další, dobově korektní verzi.

Národní divadlo – ilustrační foto (zdroj ND)

Ve válečném roce 1941 vydalo pražské nakladatelství Šolc a Šimáček reprezentativní dvojsvazek České umění dramatické. Po I. díle Činohra následoval II. díl – Zpěvohra v redakci profesora Josefa Huttera a tehdejšího dramaturga i dirigenta Národního divadla v Praze Zdeňka Chalabaly. Publikace, skvěle vybavená řadou fotografií návrhů scénografií i výjevů z oper, chronologicky řadí zásadní díla českého operního repertoáru (vzhledem k platícím norimberským zákonům jsou některá jména tvůrců záměrně vynechána). Obsáhlá autorská hesla jsou dílem kolektivu (celkem devatenáct autorů) předních hudebních historiků a muzikologů i skladatelů. Vedle operní tvorby jsou samozřejmě zařazeny i úspěšné balety (Oskar Nedbal, František Škvor, Miroslav Ponc, Iša Krejčí, Jan Zelinka a další). Skoro čtyřistastránkové dílo velkého formátu mělo sloužit i jako podpora národního sebevědomí a vedle textové faktografie je publikace velmi cenná i zařazeným obrazovým materiálem, který dává představu o inscenační praxi i scénografické tvorbě předních českých výtvarníků.

Národní divadlo – ilustrační foto (zdroj ND)

Další poválečné aktivity s vydáváním operních průvodců jsou spjaty především s legendárním jménem neúnavné propagátorky klasické hudby Anny Hostomské (1907–1995), která započala práci v Československém rozhlasu již v roce 1929. Jako rozhlasová redaktorka se věnovala i dalším žánrům, ale její relace o opeře, operetě a hudbě vůbec byly mimořádně oblíbené. S rozhlasem spolupracovala intenzivně i po odchodu do důchodu v roce 1962 a poslední pořad připravila v roce 1991. Jako autorka a editorka vytvořila zásadního operního průvodce, který je používán do dnešních dnů milovníky opery i odbornými pracovníky. Za spolupráce Jarmily Brožovské, Lubomíra Dorůžky, Vladimíra Lébla a Emila Ludvíka (a s úvodní statí Co je třeba vědět o opeře, kterou napsal její manžel, muzikolog Mirko Očadlík) vydala publikaci Opera. Průvodce operní tvorbou. Sedm vydání od roku 1955 do roku 1965 se v konečném součtu vydaných výtisků pohybovalo ve statisících, například sedmé doplněné vydání ve Státním nakladatelství krásné literatury a hudby mělo náklad 42.000 exemplářů. Další vydání následovala po sametové revoluci. Doplněná tři vydání z období 1993 až 1999, do nichž přispěli i další autoři Helena Havlíková, Václav Nosek a Ivan Ruml, vyšla v nakladatelství Svoboda – Libertas a NS Svoboda. Další rozšířené (jedenácté) vydání této publikace je plánováno na únor 2017.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “A o čem ta opera vlastně je aneb O českých operních průvodcích

  1. Děkuji za moc zajímavou studii. Pokud jde o operního průvodce Anny Hostomské je to samozřejmě klasika, která nesmí v knihovně milovníků opery v žádném případě chybět. Ale nevím pane Chaloupko, zda nemáte taky tak trošku pocit, že ta kniha už svým obsahem docela zastarává. Čím více si rozšiřuji operní obzory, tím více zajímavých a hodnotných titulů v té knize postrádám. Co třeba vůbec nechápu je, proč zde není Poulenc (a jeho úžasná opera Dialogy Karmelitánek)či ze starých mistrů třeba Vivaldi. Stejně tak mi přijde, že Hostomská ve své knize opomíjí celou jednu generaci italských skladatelů končícího verismu a italské moderny (Cilea, Catalani, Alfano, Zandonai, Respigni či Busoni). A s ohledem na velký prostor, který jinak věnuje české opeře, mě přijde zvláštní, že jde nejsou autoři židovského původu působící v Československu za 1. republiky (byť třeba i německého původu). Mám na mysli zejména Hanse Krásu a Viktora Ulmana. A rovněž u známých skladatelů je znát, že autorka ve svém výběru vycházela z toho, které opery se ve své době uváděly.A tady za těch 30-40 let jistě došlo k vývoji. Třeba z dnešního pohledu je nepochopitelné, že u Rossiniho chybí Popelka nebo u Donizettiho třeba operní trilogie o anglických královnách (Marie Stuartovna, Anna Bolena a Roberto) Devereux) Samozřejmě je jasné, že kniha není nafukovací, ale třeba by se některé tituly či i autoři (hlavně z těch českých po 2.světové válce) daly z knihy vypustit a naopak doplnit některé z těch, co jsem zde uvedl. Pokud ne nepůjde, pak si myslím, že by bylo skoro vhodnější vydat v ČR nějakou jinou zahraniční publikaci, která by mohla k tomuto účelu posloužit.

Napsat komentář