Česká poválečná rozhlasová nahrávka Carmen teď na CD

  1. 1
  2. 2

Společnost Beno Blachuta iniciovala z bohatého operního archivu Československého rozhlasu v Praze let poválečných již řadu pozoruhodných nahrávek přenesených na CD. Společně s Radioservisem se v minulém roce zasloužila o nové vydání Bizetovy opery Carmen, která byla pořízena v Československém rozhlasu v Praze v poválečném roce 1946. Českému opernímu diskofilovi se tak stává dostupným zajímavý rozhlasový snímek. Zatímco někdejší státní firma Supraphon se soustředila především na domácí operní tvorbu, Československý rozhlas zachytil i řadu snímků světového operního odkazu. Dnes tak máme po ruce doklad interpretačního umění tehdejší silné poválečné generace, také se však můžeme seznámit se světovými díly v překladech do češtiny. Zpívat vše v národních jazycích byl tehdy pevně zakódovaný jev nejen u nás, ale i v celé Evropě. Těm, kteří vnikají do kouzelného světa opery, může překlad usnadnit exaktnější vnímání hudebního dramatu.

Je logické, že Společnost Beno Blachuta preferuje snímky, v nichž v době poválečné graduje kariéra vynikajícího tenoristy Beno Blachuta, jehož úroveň tehdy vzbudila všeobecnou pozornost. Ten se stal po dlouhou dobu dvaceti let mustrem pro všechny tehdejší prvooborové tenoristy. Jeho pěvecká úroveň se může bez nadsázky označit za evropskou, podobně jako u barytonisty Václava Bednáře. Výkony těchto dvou předních českých pěvců na nahrávce Bizetovy Carmen patří jednoznačně do zlatého fondu české opery dvacátého století. V roce 1946 vznikla tato nahrávka Carmen pod vedením dirigenta Františka Dyka jen v pouhých třech (!) listopadových dnech. Z toho soudíme, že musela vznikat promptně, ani zdaleka ne v pozdějších komfortních časových proporcích státní firmy Supraphon. Jedná se tedy spíše o takřka live charakter snímku, kdy možnost přetáčení jednotlivých částí, obvyklé ve studiových snímcích, byla omezena. Samozřejmě, že rozhlasový dirigent František Dyk musel být nesmírně pohotovým umělcem. Pěvci bývají obvykle voleni dirigentem nahrávky, proto jejich volba nemusí být identická s těmi, kteří zrovna v roce 1946 zpívali dané role na pražských scénách.

V popředí nahrávky stojí třiatřicetiletý Beno Blachut v roli dona Josého. Libozvučný, pružný, lyrický typ tenoru sametového témbru, jehož tmavá barva je natolik imponující, že si jej dirigenti záhy stavěli i do rolí spinto a dramatického oboru. Tomu se nelze divit.

Beno Blachut (foto archiv ND)
Beno Blachut (foto archiv ND)

Dirigenti takřka bez rozdílu preferují hlasy ohebné, muzikální, schopné modulací a nasazení poloh v požadované dynamice. Hlasy schopné instrumentální kantilény, spolehlivé intonace a přirozeného výrazu. Toto vše dirigenti objevovali v osobnosti mladého Beno Blachuta. Spinto tenorový obor Bizetova dona Josého zvládá Blachut s polohovou lehkostí a ohebností, se kterou nám předvede duet s Micaëlou (bez obvyklých škrtů) i lyricky příjemně poeticky laděnou květinovou árii s kouzelným mezza voce na jejím vrcholovém bé. Tmavě zabarvený tenor Blachutův překvapí ve třetím i čtvrtém dějství dramatickou věrohodností výrazu, prostou jakéhokoliv falešného patosu, což je právě Blachutův obrovský klad! Ve finále díla je přidané závěrové bé se slovy „Ó Carmen“, což vůbec není psáno v partituře, ale bývalo obecněji zafixovanou interpretační tradicí velmi oblíbenou. Václav Kašlík si to v nové inscenaci roku 1966 v Praze nepřál jako nemístný pěvecký efekt (v té již ale Blachut neúčinkoval), ale taktéž ani Lorin Maazel ve filmové adaptaci Carmen s Plácidem Domingem v roce 1984. Beno Blachut je tenorista schopný neobyčejného oborového universalismu, gradace jeho prvooborové kariéry je spjata především se čtyřicátými a padesátými lety minulého století.

Druhým výkonem na vysoké úrovni je výtečný Escamillo Václava Bednáře. Barytonistu, jenž přišel do svazku Národního divadla v Praze z Brna v roce 1945 jako čtyřicetiletý s velice širokým okruhem světového barytonového repertoáru. Jeho podání slavné árie Escamilla je doslova vzorové.

Václav Bednář (foto archiv ND)
Václav Bednář (foto archiv ND)

Nádherný, sametově měkký témbr voluminózního barytonu s ideálně tvořenými přechodovými polohami a bezvadnými výškami, které se vždy doslova rozzáří lehkostí tvoření. Ve druhé sloce Bednář překvapí až nečekaným temperamentem, když odrazem z pěvecky perfektního vrcholu na tónu F překvapí ve spontánním výrazu přidaným tónem navíc. Krásně se poslouchá jeho báječný vstup ve třetím dějství i vzorový refrén árie za scénou. V duetu s Carmen předvede Bednář kulturu neobyčejně plastických frází. Pěvecky imponující je pohrání si s vrcholovým tónem fráze na tónu E (Jen tys láska má), s plynulým decrescendem od forte k pianu. Jeho Escamillo je na tak suverénní technické úrovni, že těžko hledám pro tyto detaily porovnání. Václav Bednář bývá trefně označován za tvůrce českého belcanta. Pro mne osobně je mezi slavnými pěvci zlaté éry tím, jenž stojí coby typický pěvec-fonista na samém vrcholu pomyslné pyramidy.

Představitelka titulní role je pro mne v této konstelaci na místě třetím. Což ovšem není v konkurenci tak výtečných mužských představitelů vůbec nedobré. Zdenka Hrnčířová je v poválečné době výraznou mladou pěveckou osobností.

Zdenka Hrnčířová (foto archiv)
Zdenka Hrnčířová (foto archiv)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bizet: Carmen - Symfonický orchestr hl.m. Phy FOK & F.Dyk 1946 (CD)

[Total: 8    Average: 3.3/5]

Související články


Napsat komentář