Čeští operní pěvci ve filmu (3)

Po úvodním putování němým českým filmem, na jehož utváření se podíleli i operní pěvci, navázala první část pokračování zvukovým filmem v rozmezí let 1930–1945, kterou nyní ve třetím díle dokončíme. 

Jaroslava Procházková, do konce protektorátu účinkující převážně na činoherních a operetních scénách, byla sólistkou opery Národního divadla od roku 1948, když předchozí dvě sezony patřila k souboru opery Divadla 5. května. Před válkou byla obsazena v malých úlohách do 6 filmů: v tom prvním, v komedii Rozkošný příběh (režie Vladimír Slavínský, 1936), byla Zpěvačkou v operetě zpívající jeden valčík. Následoval Jan Výrava (režie Vladimír Borský, 1937) s rolí komtesy Kristiny. Výborný film Lidé pod horami (režie Václav Wassermann, 1937) nabídl Jaroslavě Procházkové úlohu Hanky, dcery hospodáře Hájka. Jako Kačka, služka na faře v Ostrovačicích, hrála v Pohádce máje (režie Otakar Vávra, 1940); ve filmu Provdám svou ženu (režie Miroslav Cikán, 1941) zpívá mimo záběr jeho ústřední melodii. Pantáta Bezoušek (režie Jiří Slavíček, 1941) přijel, jak je dostatečně známo, z venkova do Prahy navštívit rodinu svého syna, u nějž slouží Františka, představovaná Jaroslavou (Slávkou) Procházkovou. Marie Šponarová působila v Národním divadle v letech 1928–42 po předchozích angažmá v Olomouci a v Bratislavě. Na pražské první scéně jí byly přidělovány významné role: Tosca, Čo-Čo-San, Santuzza, Anežka ve Dvou vdovách, Jenůfa v nastudování z roku 1926; snad pro její věhlas jí byla nabídnuta úloha Havlíčkovy ženy Julie ve filmu Karel Havlíček Borovský (režie Svatopluk Innemann, 1931) a o rok později opět hlavní ženská úloha ve filmu Písničkář (režie Svatopluk Innemann, 1932), v němž byla partnerkou Karla Hašlera (on c. a k. vládní rada Pavel Hala, ona jeho žena Míla). Maria Tauberová se na filmovém plátně poprvé představila v melodramatu Když struny lkají (režie Friedrich Fehér, 1930), v němž hraje pouhou návštěvnici baru; kavalírem tamtéž byl Hugo Haas; oba přehlédnutelní… Následovalo další melodrama, Jindra, hraběnka Ostrovínová (režie Karel Lamač, 1933), Marie Tauberová hrála Amálku, sestřenici titulní postavy Jindry Jarýnové. Dr. Bedřich Rádl se při hodnocení jejího výkonu spokojil pouze s konstatováním, že „Maria Tauberová přinesla filmu jen svůj hezký soprán a školený přednes koloraturní písně.“ (Kino, leden 1934, s. 4.) Zazpívala Hašlerovu My nikdy svoji nebudem´ a Skřivánek vzlétl do polí na hudbu Miloše Smatka se slovy Karla Hašlera. S vývojem filmu nepohnula ani hudební komedie Na růžích ustláno (režie Miroslav Cikán, 1934), v němž si Maria Tauberová zahrála zamilovanou Kláry a byly jí napsány dvě písně. V komedii U nás v Kocourkově (režie Miroslav Cikán, 1934) si zahrála úlohu Blaženky a s Ladislavem Peškem si zazpívali Lásku beznadějnou. V příběhu Listopad Otakara Vávry (1935) jí byla svěřena lidová píseň Dám ti klíček od srdíčka. V té době se teprve připravovala na pěveckou dráhu, do souboru Národního divadla byla přijata v listopadu 1936. Jako sopranistka první scény se na plátně už neobjevila, pouze v dramatu Advokát chudých (režie Vladimír Slavínský, 1941) v jejím podání zazněly písně Modlitba Františka Škvora, Ave Maria Franze Schuberta a modlitba Zdrávas Maria.Jan Fifka byl v Národním divadle v roce 1916 angažován pro menší barytonové role, ale zpíval i Krále Vladislava, Adolfa z Harasova, Tomše nebo Evžena Oněgina; ze zdravotních důvodů musel pěvecké profese zanechat, takže měl čas i pro občasné filmování – vytvořil celkem 5 malých rolí: tři komedie – Host do domu (režie Gina Hašler, 1942), Čtrnáctý u stolu (režie Oldřich Nový a Antonín Zelenka, 1943) a U pěti veverek (režie Miroslav Cikán, 1944) a dvě melodramata: Tanečnice (režie František Čáp, 1943) a Sobota (režie Václav Wassermann, 1944). Tenorista Jaroslav Gleich se ve filmu objevil čtyřikrát. Do souboru Národního divadla byl přijat v roce 1927 a zůstal až do roku 1962. Jeho technicky dobře školený tenor a kultivovaný herecký projev mohly vést k nabídkám hrát ve filmu. Nejdříve v již zmiňované Prodané nevěstě, poté v dramatu Loupežník (režie Josef Kodíček) podle hry Karla Čapka, které mělo premiéru na konci roku 1931 a v němž dostal hlavní roli. Vyjma obdivované Marie Hübnerové v úloze Fanky kritika film nepochválila. „Z dalších herců (…) objevila se nová jména Jaroslav Gleich a Marta Trojanová, z nichž prvý uspokojil snad fotogenicky, oba však fonogenicky nevyhověli.“ (Filmový kurýr, 30. 10. 1931, s. 4.) V Pokušení paní Antonie (režie Vladimír Slavínský, 1934) jeho role bankéře Radoty už děj příliš nerozproudila, ale mohl si vedle tří písní zazpívat árii Lukáše z Hubičky. Nakonec to byl Švanda dudák (režie Svatopluk Innemann, 1937), do kterého mu byla připsána role Švandova přítele; některé pasáže hry Josefa Kajetána Tyla zhudebnil Erno Košťál a Jaroslavu Gleichovi se tak dostalo příležitosti si ve filmu opět zazpívat.
 

Karel Hruška si až několik let po Principálovi v Prodané nevěstě zahrál Strážníka v komedii Třetí zvonění (režie Jan Sviták, 1938). Jméno již připomenutého Josefa Loskota (Vesničan v Prodané nevěstě), jenž zpíval bas v operním sboru Národního divadla s povinností malých sólových rolí, je nutno v soupisech obsazení jednotlivých snímků hledat až na konci, ale snad nebude těžké identifikovat v nich jeho statnou postavu: Když struny lkají (režie Friedrich Fehér, 1930) – host u statkáře Michovského; Loupežník (režie Josef Kodíček, 1931) – farář. Snad jen ve filmu Psohlavci (režie Svatopluk Innemann, 1931) dostal postavu odpovídající jeho umění a tou byl Matěj Přibek, při uvedení stejnojmenné opery Karla Kovařovice v Národním divadle v sezoně 1910-11 zpíval Šáru. Třetí rota (režie Svatopluk Innemann, 1931) – legionář, Načeradec, král kibiců (režie Gustav Machatý, 1932) – karbaník „zelený král“, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (režie Karel Lamač, 1932) – jeden z Lelíčkových věřitelů, Na sluneční straně (režie Vladislav Vančura, 1933) – nezaměstnaný, Ze světa lesních samot (režie Miroslav J. Krňanský, 1933) – hostinský, Cech panen kutnohorských (režie Otakar Vávra, 1938) – chasník v hospodě, Městečko na dlani (režie Václav Binovec, 1942) – role neuvedena, nutno jej na plátně hledat. A nakonec film Karel a já (režie Miroslav Cikán, 1942) – vrátný v baru. Ve dvou filmech hrál Pavel Ludikar; byl to snímek Tatranská romance (režie Josef Rovenský, 1934) s hlavní rolí kováře Pavla, pro kterého byly složeny dvě písně z celkem čtyř, pro něž napsal slova, hudba je dílem Josefa Dobeše. „Je to opravdu umělecká senzace, která vzbudí široký ohlas i v mezinárodním filmovém světě. Pavel Ludikar bude hrát v českém filmu. Ludikar, člen newyorské opery Metropolitan, jeden z největších pěvců současné doby, dává našemu filmu své nádherné umění a pomáhá mu dosíci mezinárodního jména.“ (Filmový kurýr, 20. 7. 1934, s. 4.) V rozhovoru pro Filmový kurýr Pavel Ludikar na otázky ke svému účinkování v Tatranské romanci mimo jiné řekl: „Byla to nepatrná náhoda. Původce myšlenky a spolutvůrce libreta Hanuš Dorazil přišel na návštěvu k svému příteli dru Kusému. (…) Pan Dorazil mne již při prvních schůzkách přesvědčil, abych sehrál ve filmu jednu z hlavních rolí. A nové přátelství s českými filmaři bylo zpečetěno smlouvou na čtyři filmy. (…)“ (Filmový kurýr, 24. 8. 1934, s. 2.) Recenzent Českého filmového zpravodaje označil Rovenského film za dobrý průměr, Pavla Ludikara jmenuje pouze s dalšími představiteli filmových rolí… Kritik Národních listů řekl více – a smírněji: „Herecky je film příjemným překvapením. Na prvním místě je to ovšem nová hvězda českého zvukového filmu Pavel Ludikar, člen Metropolitní opery v New Yorku, který v úloze podtatranského kováře vykreslil slovensky měkce zajímavou postavu. Ve dvou zpívaných partiích, do ostatního děje dobře zařaděných, podává ukázku, arciť jen skrovnou, skvělého pěveckého fondu“. (Národní listy, 6. 1. 1935, s. 6.) Druhým Ludikarovým filmem byla Píseň lásky (režie Václav Binovec, 1940), opět s hlavní rolí skladatele a dirigenta Jana Lípy. „Velkým omylem bylo exponování Pavla Ludikara ve velké úloze slavného kapelníka. Zde prostě nestačí velká operní rutina, tato úloha si žádá celého herce a to herce s velikými ateliérovými zkušenostmi a při vší úctě, kterou máme k pěveckému formátu Ludikarově, musíme konstatovat, že tu jde o výkon méně než amatérský.” (Národní listy, 12. 3. 1940, s. 3.) Možná, že za neúspěch může režie Václava Binovce, umění Josefa Rovenského jej převyšovalo. Tenorista Valentin Šindler se zpěvu začal věnovat na radu Karla Kovařovice. Po několika odkladech a hostováních byl do Národního divadla přijat v červnu 1911 pro roli Ladislava Podhájského, ale už na konci sezony 1912–13 odchází do Záhřebu. Místem jeho nejdelšího působení byla brněnská opera (1917–32). A ve kterých filmech hrál? Byly čtyři; Kantor Ideál (režie Martin Frič, 1932) – školník Ječmínek, jenž si s chutí zazpíval na školní slavnosti. Následoval snímek Na Svatém Kopečku (režie Miroslav Cikán, 1934), ve kterém byl zase věhlasným Matějem Křópalem z Břochovan a rovněž si zazpíval; v témže roce přijal roli kolovrátkáře v dramatu V cizím revíru (režie Vladimír Majer, 1934). Hřích mládí (režie Aleš Podhorský, 1935) byl jeho posledním filmem, v němž mu byla určena úloha mlynáře Hlubiny, otce hlavního hrdiny. V údobí 1930–45 byl do filmu nejčastěji angažovaným operním pěvcem, ať v hereckých nebo pěveckých partech či v obém, Oldřich Kovář (1907–1967). Je uveden u 27 filmů! Na plátno vstoupil v titulu Sňatková kancelář, který měl premiéru v březnu 1932; z následujícího výčtu je patrné, že většinou byl obsazován jako Zpěvák, mnohdy dokonce zpěvák nespatřený. Filmové příběhy jeho pěvecké umění mnohdy bohužel degradovaly; většina z následujícího seznamu filmů je dnes (i naštěstí) zapomenuta. Ve veselohře Sňatková kancelář (režie Svatopluk Innemann, 1932) si zazpíval se Setlery, stejně jako v další komedii Malostranští mušketýři (režie Svatopluk Innemann, 1932). V komedii Dobrý tramp Bernášek (režie Karel Lamač, 1933) musíte Oldřicha Kováře hledat ve chvíli, kdy slyšíte jeho hlas Zpěváka se skupinou Setleři; mně se jej identifikovat nepodařilo. Ostatně ten film za větší snahu ani nestojí. Na Svatém Kopečku (režie Miroslav Cikán, 1934) mu byla přidělena opět úloha Zpěváka. Obsazení do komedie s Vlastou Burianem Hrdinný kapitán Korkorán (režie Miroslav Cikán, 1934) není zřetelné; podle soupisu postav má být Hostem v lázních; v knize „Filmový Vlasta Burian” je Oldřich Kovář v obsazení tohoto filmu uveden jako jeden z pořadatelů slavnosti. Bezdětná (režie Miroslav R. Krňanský, 1935) podle povídky Ignáta Herrmann skýtala pro Kovářova Jazzového zpěváka dvě písně, jimiž dotvářel kulisu namlouvání ústředních postav v kavárně Mánes hned v úvodu filmu, nežli se děj rozpoutá v melodrama. U dalších úloh Oldřicha Kováře snad bude stačit jejich výčet, jen občas rozšířený o pár slov: Drama Pozdní láska (režie Václav Kubásek, 1935) Milošův přítel, Světlo jeho očí (režie Václav Kubásek, 1936) Malíř bohém Otakar Laban, Irčin románek (režie Karel Hašler, 1936) Zpívající námořník v krčmě, Rozkošný příběh (režie Vladimír Slavínský, 1936) Zpěvák v operetě, Falešná kočička (režie Vladimír Slavínský, 1937) Zpěvák z periférie, komedie Jarčin profesor (režie Čeněk Šlégl a Jaří Slavíček, 1937) jeden ze studentů, v melodramatu Lízin let do nebe (režie Václav Binovec, 1937) pro něj zbyla pouze píseň Hraj, srdce, romanci mou – v obsazení neuveden, drama Batalion (režie Miroslav Cikán, 1937) Tovaryš, drama Rozvod paní Evy (režie Jan Sviták, 1937) Zpěvák, Vdovička spadlá z nebe (režie Vladimír Slavínský, 1937) Zpěvák Rudla, drama Vydělečné ženy (režie Rolf Wanka) Zpěvák, Ideál septimy (režie Václav Kubásek, 1938) Tenorista na večírku.

Ve filmu Klapzubova XI. (režie Ladislav Brom, 1938) Oldřich Kovář zpívá tango Krčma v Oděse, ale na plátně se neobjeví; v titulcích filmu je psáno: „Hlas Oldy Kováře z desky Ultraphon”. Následovaly filmy: Svatební cesta (režie Vladimír Slavínský, 1938) Herec velké zpěvohry, komedie Mořská panna (režie Václav Kubásek, 1939) Zpěvák;, melodrama Jiný vzduch (režie Martin Frič, 1939), v němž Kovářův Zpěvák přednese Píseň o Praze Julia Kalaše na slova Karla Hrnčíře; Osmnáctiletá (režie Miroslav Cikán, 1939) Zpěvák ve vlaku. 

Do komedie Artur a Leontýna (režie Miroslav R. Krňanský, 1940) byl Oldřich Kovář obsazen zase jako Zpěvák (ve výčtu rolí je uveden úplně na konci), aby zazpíval Půlnoční tango. V komedii Dva týdny štěstí (režie Vladimír Slavínský, 1940) s Adinou Mandlovou v hlavní roli si Zpěvák Oldřich Kovář se Setlery zapěl tango Láska je věčná.

Provdám svou ženu (režie Miroslav Cikán, 1941): Oldřich Kovář se ve filmu vůbec neobjevuje a třebaže se jedná o komedii, těžko říci, zda jsou všechny scény opravdu hrané s humornou nadsázkou nebo jsou spíše projevem neschopnosti režiséra a tvůrců; v písni Anie dabuje skoro vždy slabého herce Jiřího Vondroviče v úloze operetního umělce. Sobota (režie Václav Wasserman, 1944) je úplně poslední film, pro který Oldřich Kovář s Mílou Spazierovou–Hezkou nazpíval slowfox Josefa Stelibského Jen ten, kdo miluje.

I když se nabídnuté úlohy nehonosily nezbytností pro ten který film, přece jen je zřejmé, že pro filmové tvůrce byl tenor Oldřicha Kováře nepostradatelným. Po válce se do filmových ateliérů už nevrátil, dal se cele do služeb opery Národního divadla.
Prameny:
Český hraný film II. 1931 – 1945. Národní filmový archiv, Praha 1998.
www.csfd.cz
www.musicologica.cz/slovnik
www.narodni-divadlo.cz / archive
www.nkp.cz /Kramerius
www.nfa.cz /on-line katalog 

(Pokračování)

Foto Karel Váňa, Josef Heinrich, archiv ND Praha