Cesty za jevištním tancem v operách 17. a 18. století (3)

  1. 1
  2. 2

Georg Friedrich Händel a jeho Terpsichora

Po prozkoumání podob a úloh jevištního tance v anglické semi-opeře v Londýně devadesátých let sedmnáctého století a v Praze realizované velké festa teatrale z dvacátých let osmnáctého století nyní postoupíme v čase o další dekádu. Budeme se věnovat příkladu, jak k divadelnímu tanci přistupoval jeden z nejvýznamnějších skladatelů vrcholného baroka Georg Friedrich Händel (1685–1759).

Georg Friedrich Händel (zdroj de.wikipedia.org)
Georg Friedrich Händel (zdroj de.wikipedia.org)

Ve třicátých letech osmnáctého století byl tanec integrální částí všech operních děl v pařížské Opeře, jak to ale vypadalo v Anglii, kterou Händel v roce 1711 poprvé navštívil? Podle anglických zpráv v novinách by se na první pohled mohlo zdát, že jevištní tanec se objevoval v operách jen zřídka. Tisk zde ovšem plnil funkci spíše inzerátů, než aby poskytoval úplné informace, a tak se dochovaly spíše jen seznamy hostujících tanečníků mezi jednotlivými jednáními. Podle britské badatelky Sarah McCleave ale kupříkladu z devíti titulů opera seria, hraných v Londýně v sezoně 1716/1717, obsahovaly tanec podle hudebních a libretistických pramenů čtyři, tedy téměř polovina, a v případě pěti představení žánru semi-opera, jich obsahovalo tanec pět – tančilo se tedy v každém kuse!

Před zkomponováním opera-baletu Terpsichora (Terpsicore) prokázal Händel svůj vstřícný vztah k tanci již v řadě oper, jmenujme: Rinaldo (1711), Teseo (1713), Amadigi (1715), Radamisto (1720) a Admeto (1727). Do oper sezony 1734/1735 vložil celé suity tanců a jeho autografické náčrty a rukopisy ukazují, že napsal dokonce více taneční hudby, než se nakonec v operách uvedlo! Nakonec produkce s tancem zaznamenávaly úspěch i v případě Händelových rivalů a zájem o spojení tance s italskou operou narůstalo již před příchodem skladatele do divadla Covent Garden.

Händelovou múzou se na počátku třicátých let osmnáctého století stala francouzská tanečnice z divadelní rodiny Marie Sallé (1707 nebo 1709 – 27. července 1756), která byla v Londýně poměrně častým hostem již od svého dětství – v sezoně 1716/1717 tu se svým bratrem odtančila sto čtrnáct představení!

Marie Sallé (foto archiv autorky)
Marie Sallé (foto archiv autorky)

Z ambulantních jarmarečních scén se Sallé podařilo dobýt jeviště pařížské Opery a nejlepší londýnské scény. Mezi její přátele patřila například vévodkyně z Richmondu a takoví básníci, jako byl Voltaire.

Händelova Terpsichora, hold múze tance Marii Sallé, byla poprvé uvedena v roce 1734 ve formě prologu pro opětovné uvedení opery Věrný pastýř (Il pastor fido), premiérované v Londýně v roce 1712. Jedná se o představení, ve kterém děj nemá žádný vztah k opeře, do které je začleněn, a možná výraz opera-balet je vhodnější pro definici typu tohoto prologu; vskutku se zde nachází zhruba stejný počet zpívaných pasáží pro dva zpěváky, dva sbory, jakož i skutečných baletních výstupů v dokonalém francouzském stylu, které poskytly slavné francouzské tanečnici možnost ukázat svůj talent před londýnským publikem v plné šíři. V Terpsichoře je několik hudebních výpůjček z „divadelní slavnosti“ Il Parnasso in festa, která se dostala na scénu o několik měsíců dříve; a poté zase Terpsichora poskytla hudbu pro dílo Athalia. Tato skladba je v händlovské produkci jedinečná a odráží vliv, který na skladatele měla cesta do Itálie v roce 1729, kdy přes neapolskou operu přišel do kontaktu se stylem francouzského žánru opéra-ballet, v době poznamenané především jménem Rameau.

Doba vzniku Terpsichory spadá do Händelova londýnského období, kdy byl vzhledem k intrikám nucen opustit Královskou akademii a stěhuje se do divadla Covent Garden, kde se setkává se souborem francouzských tanečníků a Marií Sallé. Tato jeho životní situace je též zašifrována do obsahu tohoto díla: Apollón (Händel) vysvětloval múze milostné poezie Erató, že opustil Parnas (to jest Královskou akademii v Londýně, kterou řídil) s přáním poznat, je-li nová Akademie (tehdejší název pro Covent Garden) hodna jeho přízně a tázal se, zda přijde Terpsichora, múza tance. Zatímco Apollón (zpívaný slavným kastrátem Carestinim) a Erató pěli o lásce, věrnosti a nestálosti, Marie Sallé jako Terpsichora zpodobňovala tyto lidské emoce tancem. Dílo vrcholí apoteózou zesílenou čtyřhlasým sborem představující „přelétavou povahu větrů“ – možná jako narážku na vrtkavou povahu přízně posluchačů a mecenášů – na kterou nakonec oba, Sallé a Händel, doplatili.

Marie Sallé s Gráciemi na Lancretově obrazu z roku 1732 (foto archiv autorky)
Marie Sallé s Gráciemi na Lancretově obrazu z roku 1732 (foto archiv autorky)

Terpsichoru jsem pro českou premiéru, která se odehrála 18. září 2010 v historickém divadle zámku Mnichovo Hradiště, připravovala i režijně. Bylo třeba pořídit neexistující český překlad libreta, hudební nahrávky naštěstí k dispozici již byly. Následovala rozvaha, jak se jednotlivé tance vážou k textu a co mají představovat. Jako vždy jsem si musela vystačit s menším počtem tanečníků, než v době vzniku díla. Zvolila jsem jako Terpsichořinu „suitu“ tři Grácie a pro jednu scénu ještě postavu Kavalíra, neboť bez ní by scéna, ve které Sallé vyjadřovala pocity žárlivosti, nebyla funkční. Dále jsem roztančila i třetí část předehry, značenou Tempo di bourrée, kdy tři Grácie svým tancem navodily atmosféru. Jednotlivé tance Terpsichory mají zcela francouzský charakter a mé zkušenosti s tanci podobného charakteru, zapsanými v Beauchamp-Feuilletově notaci, se daly výborně zúročit.

Georg Friedrich Händel: Terpsichora (úvodní sbor) - Musica Florea a Hartig Ensemble - Barokní divadlo zámku Český Krumlov 2011 (foto Libor Sváček)
Georg Friedrich Händel: Terpsichora (úvodní sbor) – Musica Florea a Hartig Ensemble – Barokní divadlo zámku Český Krumlov 2011 (foto Libor Sváček)

Po úvodním bourrée (někdy uváděném až v Il pastor fido) tří Grácií, je dalším tancem velká chaconne (179 taktů), ve které Terpsichora ukazuje poprvé své umění.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář