Chodíme na hvězdy, nebo na hudbu?

Zápisník Jindřicha Bálka (45)

V úterý oslavil pětaosmdesátiny Bernard Haitink. Slavný holandský dirigent příští týden řídí Berlínské filharmoniky, kteří připomínají, že Haitink je tu pravidelným hostem už šedesát let. V Praze jsme ho slyšeli s Českou filharmonií v polovině devadesátých let naposledy, a že ho tady znovu přivítáme, je spíš nepravděpodobné. Přitom právě za posledních dvacet let pomyslně dozrál a patří mezi nejuznávanější mistry, hlavně pokud jde o klasický a romantický symfonický repertoár. Ovšem když bychom se ptali, v čem přesně je jeho výjimečnost, nejsou to ani typická gesta, typicky rychlá či pomalá tempa, ani provokativní interpretační nápady, příklon k romantismu nebo autentické interpretaci. V každém případě dovede přivést hráče orchestrů k tomu, aby prováděli své party znovu a znovu se stejnou vážností a se stejným nasazením. Je to prostě celistvá osobnost, která se drží svého, aniž by musela pořád provokovat nonkonformními názory. A s věkem už vlastně jenom zraje.Jeho největší a životní kapitola je spojena s orchestrem Concertgebouw Amsterdam, a u všech dalších slavných orchestrů je stálým hostem. V Amsterdamu natočil kompletního Mahlera i Brucknera v dobách, kdy nebyli zdaleka tolik na repertoáru jako dnes. Vedle toho má ovšem naprosto dokonalou nahrávku Beethovenova Houslového koncertu s Henrykem Szeryngem. Vedle stovky dalších. A je to také přesně ten dirigent, který nikde neupozorňuje na sebe, ale nechá naplno vyznít skladbu, kterou hraje. Mám dojem, že tento typ interpreta je dnes velmi vzácný. Možná byl vzácný vždycky, ale pokud jde o ty druhé interprety, kteří upozorňují jenom na sebe, dovede být dnešní doba mnohem efektivnější než dřív.

Samozřejmě se chodí na jména konkrétních muzikantů – ale vždycky budou nakonec zajímavější ti, přes které promlouvají všechna ta klasická slavná díla tak nějak v plné síle a vážnosti. Že člověk najednou ví, proč jsou tak slavná. Každé takové provedení pak je, zdánlivě samo od sebe, provedením novým a jedinečným. Ale špatně se o tom píše, protože jak popsat pocit, že všechno je na svém místě a naprosto přirozeně to promlouvá… Vždycky je snadnější popsat nějakou nápadnou extravagantnost. Jsem rád, že aura kolem dirigentů, jako je Haitink, pořád funguje, přestože na sebe nikdy nemuseli za každou cenu upozorňovat. A přál bych si, aby ještě pár let vydržel být tak aktivní, aby bylo nějaké měřítko pro dobu, kdy se za to nejpodstatnější často považují fotky na plakátech. Málo fotogenický dirigent Haitink na všech vypadá prostě jen normálně.

Něco z tohoto principu se myslím dalo zažít i na posledním koncertu České filharmonie. Jiří Bělohlávek a zejména Hélène Grimaud jsou zajisté fotogeničtější. A je málo klavíristů, kteří by na Brahmsův První klavírní koncert  třikrát vyprodali Rudolfinum.Ale to nejpůsobivější nakonec bylo, že i v nejznámějších skladbách, zde v Nedokončené symfonii, bylo jakoby všechno na svém místě. Trvá docela dlouho, než člověk objeví, jak nesamozřejmé to je. To totiž není vůbec samo sebou, že má dirigent přesně rozvržená tempa, že dovede pohlídat, jestli téma zní v expozici nebo v repríze, že tremolo smyčců udělá atmosféru pro klarinetové sólo… A že stejné téma je napoprvé tanečně elegantní a napodruhé bolestně naléhavé. Dlouhý seznam „detailů“ tohoto typu by dal odpověď na otázku, proč nějaké provedení potom tak působí. (Bez nich se tleská jen podle efektních koncovek.) A je to také odpověď na otázku, proč u té vážné hudby lidi baví chodit pořád na ty stejné skladby a podobně vypadající dirigenty. Nicméně návraty ke stejným skladbám mohou být stejně důležité, ne-li důležitější, jako nové zvukové vjemy.

První Brahmsův klavírní koncert pod taktovkou Jiřího Bělohlávka mě přiměl k tomu, poslechnout si jeho dnes už čtvrt století starou nahrávku, která vznikala v říjnu 1989 v Rudolfinu s Českou filharmonií a Ivanem Moravcem. Také to je zajímavý návrat.Je vůbec zajímavé, že se Bělohlávek jako tehdy mladý šéf pustil s orchestrem v první řadě do pracného a u nás ne právě dobře přijímaného Brahmse: natočil vedle obou klavírních koncertů i obě serenády a všechny symfonie. Je to skladatel, který se musí hodně odpracovat. Je poučné si to poslechnout a nebát se srovnávat, protože všechno, za co je dnes oslavována Hélène Grimaud, je v této nahrávce obsaženo snad ještě víc: jemná muzikalita, emocionální bohatství v každém detailu, noblesní úhozová vyrovnanost a kultura. A navíc schopnost vystavět velký celek padesátiminutové symfonie pro klavír s orchestrem. Jinak je samozřejmě dobře, že Česká filharmonie dnes vystupuje se světoznámými a žádanými sólisty. Ale doteď nejsem schopen rozhodnout, jestli křehká francouzská klavíristka je takovou hvězdou díky mimořádné inteligenci, zjevu a smlouvě s Deutsche Grammophon, anebo jestli je tou strážkyní nejvyšších met interpretačního umění. Asi bych ji potřeboval slyšet víckrát. Všechny návraty jsou k něčemu dobré.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv