Choval se k figurám jako otec. 90 let od smrti barytonisty Emila Buriana

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Osobnosti české opery

9. října uplynulo devadesát let ode dne, kdy v důsledku nešťastného úrazu, který si způsobil při nehodě na jevišti Národního divadla, zemřel mladší z dvojice bratří Burianů a otec Emila Františka Buriana, barytonista Emil Burian.

Emil Burian (foto archiv ND Praha/Vlasák)
Emil Burian (foto archiv ND Praha/Vlasák)

Rodina Burianových pocházela z Rakovnicka. O téměř sedm let starší bratr Karel se narodil v lednu 1870 v Rousínově, malinké vesničce nedaleko okresního města. Krátce po Karlově narození se rodina přestěhovala do Rakovníka. Rodinu Burianových patrně navštívily zpívající sudičky, které oběma synům nadělily lásku ke zpěvu a také velký pěvecký talent. Asi, aby nebyly až tak příliš štědré, v obou případech přidělily potomkům určitou, dost velkou porci hořkosti, jež často ovlivnila jejich životní i umělecké osudy.

V Rakovníku Burianovi nepobyli dlouho. Otec František ve snaze zabezpečit synům co možná nejlepší vzdělání přestěhoval rodinu do Prahy. Oba synové studovali na akademickém gymnáziu. Emil, který nebyl příliš dobrým studentem, po pár letech následoval bratra, v té době už úspěšného operního sólistu, a rozhodl se jít v jeho stopách. Nejprve studoval na proslulé Pivodově pěvecké škole a poté se zdokonaloval u jednoho z nejlepších pěveckých pedagogů té doby, Moritze Wallersteina. V polovině devadesátých let devatenáctého století pozval Karel Burian mladšího bratra do Kolína nad Rýnem, kde tehdy úspěšně působil jako sólista opery, aby se tam ve zpěvu zdokonalil.

Emil Burian měl v mnohém velmi odlišné vlastnosti než jeho starší bratr. Jeho základní pěvecké dispozice nebyly tak jednoznačné jako u Karla, neměl ani jeho extrovertní povahu. Byl spíše uzavřený, často pochybující o svých schopnostech a možnostech, ale na druhé straně byl na rozdíl od svého leckdy dosti lehkomyslného staršího bratra vždy velmi pilný, pracovitý, koncentrovaný, důsledný ve všem, co dělá, a ve svém snažení vytrvalý.

Karel Burian, Emil Burian - Šumava, 1912 (foto archiv ND Praha)
Karel Burian, Emil Burian – Šumava, 1912 (foto archiv ND Praha)

Úspěch se dostavil. Moritz Wallerstein jej pochválil a Emil Burian se stal členem divadelní společnosti ředitele Jana Pištěka. S ní také poprvé vystoupil při jejím účinkování v Ostravě v září 1896 v roli Otakara ve Straussově operetě Cikánský baron. Vystoupení prý nedopadlo právě nejlépe, přesto pak Burian s Pištěkem po dvě léta působil v Brně a v Plzni.

U Pištěka si začal vytvářet svůj základní repertoár. Blízké mu byly především role z oboru lyrického barytonu. Velmi dobře se uvedl od počátku své kariéry v operách Bedřicha Smetany, ať to byl Krušina v Prodané nevěstě, Budivoj v Daliborovi anebo Tomeš v Hubičce. Vystoupil v řadě dalších rolí různého typu, jako byli kníže Jeleckij v Čajkovského Pikové dámě, hrabě Luna v Trubadúru, Masetto v Donu Giovannim, Bourdon v Adamově Postilionu z Lonjumeau, Hlasatel z Wagnerova Lohengrina, Silvio v Leoncavallových Komediantech, Soudce v opeře českého rodáka ve službách sankt-petěrburské Dvorní opery Eduarda Nápravníka Dubrovskij a především jedna z jeho později nejúspěšnějších postav, Valentin v Gounodově Faustovi a Markétce.

Emil Burian si získal u diváků velkou popularitu. Jako zpěvák se dokonale prosadil, výhrady k jeho výkonům směřovaly k jeho herectví, i když vzhledem ke stavu, který tehdy v českém divadle panoval a kdy všichni museli dělat všechno, pokud k tomu byli jenom trochu disponováni, účinkoval pravidelně i v operetách a dokonce si zahrál několik rolí středního rozsahu i v činohře (Kožený ve Stroupežnického Našich furiantech, Rosenkrantz v Shakespearově Hamletovi). S Pištěkovým souborem se podíval v roce 1888 i do dalmatského Splitu.

V roce 1888 dal přednost Plzni, kde měl divadlo pronajato Vendelín Budil se svou společností. Budil byl sice zarytý činoherec, ale moc dobře věděl, co znamená opera pro provoz a renomé divadla. O kvalitu opery pečoval mladý, velmi talentovaný, žel v roce 1905 ve svých pětačtyřiceti letech předčasně zesnulý dirigent Antonín Kott. Kotta můžeme považovat za faktického skutečného zakladatele kvalitního operního souboru v západočeském městě. V Plzni si Emil Burian dále rozšířil svou smetanovskou repertoárovou paletu ve třech rolích, jež posléze patřily k jeho stěžejním. Byli to Král Vladislav v Daliborovi, konšel Kalina v Tajemství a Přemysl v Libuši. Ze světového repertoáru k nim přibyl titulní hrdina z Čajkovského Evžena Oněgina a wagnerovská postava, která mu svým naturelem maximálně „seděla“, Wolfram z Eschenbachu z Tannhäusera.

Poté, co se Budil rozkmotřil s místními konšely a Plzeň opustil, zamířil Emil Burian do Záhřebu. V chorvatské metropoli si doslova získal srdce diváků. Velmi mu pomohlo, že se prakticky přes noc naučil v chorvatštině part Alfia v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Byl jmenován prvním barytonistou souboru, z jeho nových rolí, které tam nastudoval, jmenujme Figara v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, Mozartova Dona Giovanniho a Jaga ve Verdiho Otellovi.

Plzeňští konšelé si uvědomili svou chybu a když si nechali postavit v roce 1902 od Antonína Balšánka novou reprezentativní a velmi funkční divadelní budovu, nezbylo jim nic jiného než přivést Budila zpět. A do Plzně se vrátil i Emil Burian. V zahajovacím představení Libuše dne 27. září 1902 ztvárnil roli Přemysla. Kritik časopisu Dalibor o jeho výkonu napsal: „Scéna ve Stadicích v podání pana Emila Buriana byla vrcholem večera.“

Emil Burian (foto archiv ND Praha/Vlasák)
Emil Burian (foto archiv ND Praha/Vlasák)

Emil Burian toužil po Národním divadle. Hostoval v něm v rolích hraběte Luny i Valentina. Jeho výkony byly přijaty příznivě, kritik Národních listů například napsal, že „zpívá své melodie přirozeně, správně, výrazně, deklamuje zřetelně a pěvecký výkon provází případnou, místy ještě ne zcela volnou hrou.“ Nicméně brány zlaté kapličky mu zůstaly zatím uzavřeny.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář