Chovanština ve Vídeňské státní opeře

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Politické staveniště – temná Chovanština ve Vídeňské státní opeře 
Soupeřící knížata, omezovaní novátoři a radikální reakcionáři; to, co se v sobotu hrálo ve Vídeňské státní opeře, nebyla tiskovka, ale Musorgského Chovanština. Lev Dodin postavil inscenaci na zvětralé lešení a publikum mu za jeho nadčasové staveniště politiky vyčinilo. Odměnilo naopak sbor a orchestr. Uvnitř ochranných stěn Státní opery to byla skutečně příliš chladná realita. Bouře bučení se snesla na Lva Dodina, když se po dlouhém zdráhání přece jen odvážil na jeviště. Ruský režisér už zřejmě s všeobecnou nespokojeností počítal a na jeviště se nesměle vplížil, až když už soubor sklidil dostatečné ovace.

Co se vlastně stalo? Nebyly tu samopaly, nenosily se kufry ani nic podobného. Místo toho jezdilo nahoru a dolů několik podlaží lešení, na němž jako na jakémsi oltáři režisér umístil účinkující. Tak zobrazil mocenské vztahy; příčné trámy trochu připomínaly kříže na jakémsi zchátralém hřbitově nebo oltář k obřadu zániku světa.

Ale nejdřív nechal Dodin tancovat panenky. Možná nejodvážnější narážkou na světovou politiku byl jeho tanec Peršanek. Zpočátku jsou černě zahaleny – ať už je podobnost s muslimským niquabem náhoda nebo ne – a postupně své zahalení odhazují a hlavní postavu Chovanského (Ferruccio Furlanetto) ohrožují vystřelovacími noži. Ale taková narážka je jen částí mnohovrstevnaté politické apokalypsy.

A proto je to také dirigent tohoto konce světa, který zastiňuje všechny postavy na jevišti jako čiré pomocníky zániku: tím je náboženský fundamentalista Dosifej bránící novotám, miláček publika vybavený hrozivě dunivým basem a působivou dávkou temného charismatu. Publikum to také dokázalo ocenit. Ale také Elena Maximova sklidila nadšený dík publika za svou lyrickou a zároveň křehce zoufalou interpretaci věštkyně Marfy. Herbert Lippert poskytl víc než jen solidního Golicyna, ale potřeboval by trochu temnější barvu. Za zmínku stojí také Norbert Ernst jako sice úplatný, ale sympatický písař.

Hlavní roli však, tak jak je to v díle samotném, sehrál lid – tedy Sbor Státní opery, který si s ohledem na bombastický závěr přibral na pomoc Slovenský filharmonický sbor. Byl to hudebně koordinovaný vrcholný výkon, díky konstrukci jeviště při využití jeho celkové výšky zněl vyrovnaně, a zjevně intenzivně zkoušel.

A totéž platí pro orchestr. Dirigent Semyon Bychkov se postaral o překvapení večera a dirigoval Musorgského precizně, a přece s příslušnou dávkou duše. Dík publika mohl přijmout už po první přestávce, a na konci se aplaus ještě vystupňoval.

Režisér Dodin vytvořil vertikálním využitím jeviště výtečný předpoklad pro velký hudební čin. Potrestán byl pouze za to, že politickou operu interpretoval politicky. Vzhledem k současné situaci to byl jistě rušivý faktor premiérového večera.

(Tiroler Tageszeitung – 16. 11. 2014 – APA)***

Chovanština. Ne každá cesta vzhůru vede ke štěstí. Hudebně huj, scénicky fuj 
Kdo chce v těchto dnech vidět aktuální inscenaci Musorgského Chovanštiny na Okružní třídě, musí mít: a) velkou vytrvalost, b) pevné nervy a c) hodně fantazie. Ad a): protože se toto představení svými reálnými pěti, ale pociťovanými osmi hodinami mění v ruskou zabijačkovou hostinu. Ad b): protože hudební stránka je prostě úžasná a zadírá se pod kůži. Ad c): protože na jevišti Vídeňské státní opery nic nevidíme a musíme si proto promítat „kino“ ve vlastní hlavě.

Legendární
Ale jedno po druhém. Už víc než dvacet let se tu toto dílo nehrálo; naposledy roku 1989. Tehdy stál za dirigentským pultem nezapomenutelný Claudio Abbado, právě tak nezapomenutelný Nicolai Ghiaurov zpíval knížete Ivana Chovanského. A Alfred Kirchner vytvořil prvotřídní inscenaci.

Roku 2014 je to poněkud jiné. V osobě Semyona Bychkova stojí opět u pultu báječný dirigent právě tak báječného, do nejmenšího detailu připraveného orchestru, s vynikajícím Ferrucciem Furlanettem jako Ivanem Chovanským je tu víc než legitimní, důstojný a logický Ghiaurovův nástupce. Jenže scénicky se toto velké drama kolem politiky, lásky, intrik a fanatismu rovná vyhlášení bankrotu.

Režisér Lev Dodin – při premiéře se objevil až po hodné chvíli a sklidil bouři bučení – z námětu neudělal vůbec nic. Jakési lešení (scénická výprava Alexander Borovskiy) celé hodiny jezdí sem a tam. Kdo má právě něco zpívat nebo sdělovat, popojede s ním důmyslná technika směrem k rampě. Jakákoli interakce protagonistů, cosi jako režie postav, alespoň minimum režijního vedení se nekoná.

Provinční
K tomu je tu bezpočet zbytečných meziopon, které brzdí děj víc než trapný balet (pseudonahota ve spodním prádle ještě není sexy) a finále (kolektivní sebeupálení náboženských fanatiků), které označení „finále“ žádnou čest nedělá. Proč tedy Chovanština? Nevíme, a ani se to nedozvíme. V této „rozestavěné“ opeře se mohlo stát cokoli. Ach tak, máme-li hodně dobrou vůli, můžeme to považovat za hodně provinční komentář k tématu islámu.

Nic si však nemusíme domýšlet, pokud jde o hudbu. Dirigent Semyon Bychkov, úžasný orchestr, ideálně nastudovaný Sbor Vídeňské státní opery a právě tak dobrý Slovenský filharmonický sbor a většina výtečných sólistů vyprávějí to, co není vidět. A toho je hodně.

Je tu Ferruccio Furlanetto, z něhož mrazí. Muž, bojující o důstojnost a moc, dává svůj ušlechtilý, kultivovaný, krásný, v jednotné linii vedený baryton do služeb Musorgskému (rozumně byla zvolena Šostakovičova orchestrace).

Senzační
„Druhou“ hvězdou inscenace je Ain Anger, který se rolí radikálního vůdce sekty Dosifeje s konečnou platností a jednou provždy prozpíval do první řady současných basistů. K němu se řadí hlasově výrazný Herbert Lippert jako kníže Golicyn a vokálně i herecky výborná Elena Maximova jako zprvu milující, později až do krajnosti zfanatizovaná Marfa. Že svou roli nemůže plně rozehrát, je vinou neexistující režie. Nevypracovaný zůstává i Christopher Ventris jako Andrej Chovanskij; v zásadě dobrý tenor se v této inscenaci bohužel sotva může projevit. A totéž platí i pro Andrzeje Dobbera jako příliš bodrého Šaklovitého.

Norbert Ernst jako oportunistický písař suverénně odolává všem omezením, která ochromují. Caroline Wenborne, Lydia Rathkolb, Marcus Pelz, Hans Peter Kammerer, Wolfram Igor Derntl, Marian Talaba, Il Hong a Benedikt Kobel doplňují dobrý, Bychkovem ideálně sezpívaný a sestudovaný ansámbl.

Co z této nové produkce zbyde? Zjištění, že Státní opera hraje jako vždycky první ligu, scénicky však má co dohánět.

(Kurier – 17. 11. 2014 – Peter Jarolin)***

Vzhůru a dolů ve výtahu hrůzy
Rusové ve Vídni jsou. Sice ne proto, aby tu utráceli peníze v luxusní čtvrti, ale alespoň nám přihráli nějaké body pro kvalifikaci na mistrovství Evropy ve fotbale, a také se objevili – stejně bojující a trpící – na jevišti Vídeňské státní opery. Jestliže má dnes Rusko v reálné politice třenice se Západem, před nějakými třemi stoletími se ještě svářilo samo se sebou. Modest Musorgskij vytvořil ve své nedokončené Chovanštině z politických a náboženských bojů druhé poloviny sedmnáctého století „lidové hudební drama“.

Tehdejší vnitropolitické příčiny se těm dnešním až děsivě podobají: má se země vydat orientací na Západ směrem k pokroku, nebo má budovat na základech starého Ruska? Je cílem jeho vůdců skutečně dobro národa, nebo jim jde jen o zachování moci?

Režisér Lev Dodin vypráví Chovanštinu velice jednobarevně a přísně vertikálně centralizovaným způsobem. Kromě knížete Ivana Chovanského, konzervativního vůdce paramilitaristických střelců, kromě s Německem sympatizujícího knížete Golicyna, kromě Šaklovitije – důvěrníka carevny Sofie Alexejevny a kromě vůdce starověrců Dosifeje je pátým mocným protagonistou iscenace vysokozdvižná plošina.

Téměř nikdo nepřichází zleva nebo zprava, ale nastupuje zdola. Několik za sebou poskládaných třípatrových galerií vynáší účinkující a vystavuje je pozornosti jako křížem krážem se pohybující paternoster (scénická výprava Alexander Borovskiy).

Na těchto oltářích autorit zbudovaných z ohořelých trámů trůní a duní ti mocní, většinou umístění na středu a na plošinách podobajících se provazišti, zatímco lid se tísní kdesi pod nimi; výtečně to ilustruje utlačenost a bezmocnost mas. Jenže monotónní režijní koncept se nakonec stává samovládcem celého díla a kvůli koncepci přísně hierarchické separace obětuje jakoukoli interakci mezi postavami a scénické výstupy jsou jeden jak druhý.

Pomsta ponížených
Některé bizarnosti choreografie (Yuri Vasilkov) působí jako pokus nabídnout publiku kromě čtyř a půlhodinové jízdy výtahem přece jen nějakou změnu: těmi jsou kopulační groteska ve třetím dějství a balet perských otrokyň ve čtvrtém, které odloží burky a podprsenky – jen aby to nevyčmuchal IS. Vždyť ponížení chtějí koneckonců jako pomstu vyhodit do povětří hned celý svět. Přísně věřící Marfu, zamilovanou do syna Chovanského Andreje, inscenuje Dodin jako sexbombu a strčí ji s jejím náboženským vůdcem Dosifejem do postele – to má být předehra k závěrečnému společnému sebeupálení. Aspoň že má nenápadná, pěvecky poněkud neprůrazná Elena Maximova jako Marfa po svém boku herecky a pěvecky jedinečného Aina Angera. Roku 2010 angažovaný rodilý Estonec zpíval dosud s větším či menším úspěchem menší i větší basbarytonové role; jako Dosifej teď vyčnívá a překonává všechny své kolegy. Vládne basem přímo medvědím a přece ušlechtilým, je to zážitek. Zde se dostavila premiérová nálada.

Ferruccio Furlanetto je jako Ivan Chovanskij (v padesátém desetiletí své profesionální kariéry) suverénní a téměř bez známek opotřebování, a spolehlivý je tým jeho kolegů: Herbert Lippert jako bojechtivý Golicyn, Andrzej Dobber jako intrikán Šaklovitij, Christopher Ventris jako impulzivní Andrej. Výtečný Norbert Ernst jako písař kráčí ve stopách Heinze Zednika (inscenace roku 1989); výrazná je Lydia Rathkolb jako Susana, energická Caroline Wenborne jako Emma. Úžasně interpretují radost a utrpení země a lidu Sbor Vídeňské státní opery (sbormistr Thomas Lang) a Slovenský filharmonický sbor (nastudování Jozef Chabron).

Tak jako Claudio Abbado při prvním provedení Chovanštiny ve Vídni roku 1989, zvolil i Semyon Bychkov verzi Dmitrije Šostakoviče, ne však klidný závěr Stravinského. Před bombastickým finále končícím sebeupálením vede rodilý Leningraďan skvělý Orchestr Státní opery od druhého dějství k rozkvětu všech barev a dynamicko-tanečním způsobem udržuje hudební tok.

Bravo a nadšení pro všechny hudebníky, zvláště Angera, Ernsta, Furlanetta a Bychkova; Lev Dodin se nakonec také odvážil přijít na jeviště, aby se tam utopil v moři bučení.

(Der Standard – 17. 11. 2014 – Stefan Ender)***

Musorgského Chovanština jako statické oratorium
Bouřlivý aplaus, který platil po obou přestávkách dirigentu a orchestru, byl velmi zasloužený. Srdce této premiéry bušilo v orchestřišti.

Semyon Bychkov položil za základ pečlivého nastudování nedokončené pětiaktové opery z let 1879/1880 jasnou filologickou rozhodnost. Zatímco Claudio Abbado před dvaceti pěti lety zabudoval do částí, instrumentovaných samotným Musorgským, orchestraci Dmitrije Šostakoviče a místo chybějícího finále zvolil dokomponovaný závěrečný sbor Igora Stravinského, přidržel se Bychkov důsledně Šostakovičovy verze z roku 1960 a vzdal se smířlivého závěru s reprízou předehry.

Ostré disonance
Poskytlo mu to solidní bázi pro oslnivou interpretaci. Také on škrtl scénu kněze ve druhém dějství, přesto nabízí Bychkov o dvacet minut více hudby než Abbado. Aby podtrhl modernost této partitury, poskytuje jeho opalizující paleta barev ještě ostřejší disonance a často explozivní dramatičnost a Orchestr Státní opery ji neobyčejně působivě realizuje.

S vysokou úrovní různých obsazení Abbadova nastudování, jak je zachyceno na DVD a CD, může však současná inscenace jen stěží držet krok.

Ferruccio Furlanetto vybavuje knížete Ivana Chovanského vzdorovitým, temným barytonem jako despotického muže násilí. Protiklad jeho vokální energii tvoří zdrženlivý Dosifej Aina Angera. Jako další rivalové v boji o moc a politický kurz Ruska v sedmnáctém století vystupují reformní politik Golicyn, jehož mazanost i strachy zdůrazňuje Herbert Lippert kovově zabarveným lyrickým tenorem, a intrikánský bojar Šaklovitij; jeho obavám o vlast propůjčuje výraz Polák Andrzej Dobber hřejivým barytonem, schází mu ale démoničnost a energie zločince.

Hlavní ženskou roli Marfy komponovanou pro dramatický alt převádí Elena Maximova svým světlým mezzosopránem do lyrické oblasti a stěží ji může ukázat jako extrémistku lásky i víry. Brilantně zpívá Norbert Ernst písaře, málo lesku hrdinného tenora šíří Christopher Ventris jako Andrej Chovanskij a skutečně matně zní Marian Talaba jako Kuzka.

Kostýmované oratorium
Skvěle zpívají Sbor Státní opery a Slovenský filharmonický sbor. Jevištní zkoušky téměř nepotřebovali. Režisér Lev Dodin události, odehrávající se v několika rovinách děje, téměř nevykládá, on i jeho výtvarník Alexander Borovskiy jednoduše postavili protagonisty na několik posuvných pódií, jejichž neustálý pohyb nahoru a dolů v podobě statického oratoria režii nenahradí.

(Kleine Zeitung – 17. 11. 2014 – Ernst Naredi-Rainer)

Modest Petrovič Musorgskij:
Chovanština
Dirigent: Semyon Bychkov
Režie: Lev Dodin
Scéna: Alexander Borovskiy
Sbormistr: Thomas Lang
Světla: Damir Ismagilov
Choreografie: Yuri Vasilkov
Dramaturige: Dina Dodina
Orchestr a sbor Státní opery
Slovenský filharmonický sbor
Sbormistr: Jozef Chabron
Premiéra 15. listopadu 2014 Wiener Staatsoper Vídeň

Iwan Chowanski – Ferruccio Furlanetto
Andrei Chowanski – Christopher Ventris
Golizyn – Herbert Lippert
Schaklowity – Andrzej Dobber
Dossifei – Ain Anger
Marfa – Elena Maximova
Schreiber – Norbert Ernst
Emma – Caroline Wenborne
Susanna – Lydia Rathkolb
Warsonofjew – Marcus Pelz
Kuska – Marian Talaba
Streschnew – Wolfram Igor Derntl
1. Strelitze – Hans Peter Kammerer
2. Strelitze – Il Hong
Vertrauter Golizyns – Benedikt Kobel

www.wiener-staatsoper.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
Foto Michael Pähn