Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    12.9.2011 00:00 Redakce

Role, které zpíváte, jsou často poměrně náročné na dobrou hlasovou techniku. V dost obtížném repertoáru se přitom pohybujete už delší dobu, zatím bez jakékoli známky hlasového opotřebení. Povězte alespoň ve stručnosti prosím, v čem vidíte základ úspěchu? Čím hlavně to podle vás je, že se stále držíte ve výtečné pěvecké kondici?

Základ úspěchu je podle mě hlavně v psychice, ať se to týká čehokoli, tedy jakéhokoli oboru. Myslím, že člověk může mít opravdový úspěch jenom tehdy, pokud dělá to, co se mu díky vrozeným vlohám nejvíc daří a přitom mu to také dělá potěšení. Pak do toho dá duši a to, co vytváří – ať to je cokoli – má jedinečnou kvalitu. Nebudete třeba nikdy bankéřem na svém místě, jestliže vaším tajným snem je jiná profese. A i když toho bankéře nakonec docela dobře zvládnete, pak to bude jen za neúměrně velkou cenu útrap a neadekvátní energie, což za úspěch nepovažuji. Úspěch je, když dokážete být šťastný, což samozřejmě nelze poměřovat penězi či slávou. Prostě děláte to, co vám napoví srdce. Ke spoustě lidí přitom srdce nemluví, je umlčeno, uškrceno, a tak zbývají jen ambice, které diktuje společnost. A ta dobře neradí.

Pěvecká kondice, výtečná obzvlášť, je spojena s výtečnou technikou a technika zase s výborným učitelem, ale také s obrovskou pokorou a prací, prací, prací… A právě to může dělat jenom někdo, pro koho je tato „práce“ štěstím, kdo zkrátka nic jiného dělat nemůže, než právě tuto „práci“. A je ještě další věc: Zpěvák by nikdy neměl zpívat něco, co pro něj není, což ale začátečníka musí nejdřív někdo naučit, poradit mu v tom. Například mně před deseti lety Peter Dvorský říkal, ať s Trubadúrem nespěchám. Měl pravdu.

 

Leonora z Trubadúra

Máte poměrně široký repertoár – od Traviaty až po Toscu, od Liu až třeba po Taťánu. Jaký typ rolí je vám nejbližší?

Jako typ i charakter je to Tosca, a pak také Norma.

Podle čeho své nové role vybíráte? Co všechno při tom zvažujete? Jaký typ rolí je podle vás pro váš hlas nejvhodnější?

Myslím, že jsem na tuto otázku vlastně už víceméně odpověděla. Předně to musí být role, kterou pěvecky „utáhnu“. Jsou to samozřejmě role, které vám padnou jako na míru, což pro mě byla Manon, Butterfly, Norma nebo Káťa. Role prostě musí sedět tak dobře, jako šaty. Mně osobně není třeba Verdi tak pohodlný, jako Puccini. Rusalka se mně zpívá lépe, než Mimi. Je to ale hodně individuální. Zvažuji také, jak tu či onu roli zahraju. Když cítím, že jejím prostřednictvím mám co říci, tak to je ono.

Stále platí to, co jsem se o vás kdesi před časem dočetl, totiž že k jednomu z vašich profesních vzorů patří Maria Callas? V čem hlavně?

Ano, platí to pořád. Je prostě podle mě nejlepší, její interpretace a schopnost dát do hlasu cit je něco, co mě zkrátka oslovuje nejvíc.

Když už je řeč o Marii Callas, z jejího repertoáru jste nedávno nastudovala i Normu. Jak se vám zpívá? Jak hodně obtížná pro vás je? Není vám líto, že u nás pro ni nenajdete uplatnění?

Je a moc, protože mně ta role sedí asi nejvíc ze všeho, co jsem kdy zpívala. Norma není obtížnější, než například Leonora nebo Butterfly. Je to ale velice specifická a choulostivá role, musíte být na ni ten správný typ, myslím hlasový typ. Samozřejmá je pochopitelně i potřebná technika a zkušenosti. Proto Normu málokdo zpívá, lépe řečeno málokdo dobře zpívá.

Pro hodně lidí byla velkým objevem vaše Káťa v pražském Národním. Je vaší první janáčkovskou rolí? Jak se vám Janáček zpívá? Neuvažujete o nějaké další jeho roli?

Janáček se mně k mému velikému údivu zpíval výborně. Paní Soňa Červená, když jsem se jí jednou po zkoušce Káti v Národním divadle svěřila se svojí obavou, zda to vydržím a že Janáček možná opravdu – jak se tvrdí – unavuje hlasivky, odpověděla úplně v klidu a jasně: „To je pomluva. Tečka!“ To si budu vždy pamatovat. Měla pravdu. Zpívala jsem potom čtyři Káti v šesti dnech. A po dalších pěti dnech jsem měla hlas svěží tak, jako kdybych vůbec žádné představení nezpívala. Je to v hlavě!

Vedle Liberce jste úspěchy opakovaně slavila i v Praze – mimo jiné svojí Rusalkou, Elenou v Sicilských nešporách, Mimi z Bohémy či třeba Desdemonou z Otella. Nejednoho operního fanouška přitom určitě napadlo, že byste určitě měla na to se trvaleji uchytit na některé z významnějších zahraničních scén. Snažíte se o to sama nějak aktivněji? Nebo příliš ambiciózní typ nejste? Proč jste třeba tak dlouho zůstala věrná Liberci?

Dobrá otázka! Ambiciózní jsem až příliš, ale řekla bych, že tak nějak divně. (smích) Že na Prahu mám, jsem si o sobě vlastně začala myslet až tehdy, když se mně ty role tady povedly. Nebo právě proto se mně povedly, protože jsem si to sama v sobě „dovolila“. Mě nikdy nezajímalo, že v Praze zpívá spousta lidí, kteří tam vůbec nemají co dělat, a kteří tam jsou proto, že jim někdo pomohl. Tohle je všude, s tím nic nenaděláte. Mě naopak vždycky zajímalo to, jak já posuzuji sama sebe, jakou já chci mít kvalitu, když už si stoupnu na ta prkna. Většina zpěváků si o sobě myslí jedině to, že jsou dobří, ale to platí pro všechny obory, protože je to tak přece snadnější. – Jinak bych v této souvislsoti také velice ráda nahlas řekla, že jsem vděčná paní doktorce Žádné (poznámka Opery Plus: Ingebord Radok-Žádná, někdejší šéfka operního souboru Státní opery Praha), protože to ona mé kvality uznala a udělala ze mě sólistku v Praze. Nikdo jiný. Chovala se ke mně nádherně.

A co liberecké angažmá, co vám vůbec za těch více než 15 let všechno dalo? Na co z toho nejraději vzpomínáte? Cítila jste se tam vždy spokojená?

V Liberci jsem hlavně sama dospěla. Naučila jsem se tam, jak jde život. Myslím, že tím vyjadřuji všechno. To bylo nejtěžší období mého života, vůbec na to nevzpomínám ráda, ani trochu ne. Ale zocelilo mě to, a jak!

Po pěti letech jste teď odešla ze stálého úvazku, který jste měla v pražské Státní opeře. Co vás k tomuto kroku vedlo? Už tam zpívat nebudete? Pracovní závazky v liberecké opeře si dále ponecháváte?

Odešla jsem z ryze osobních důvodů, ale moc ráda bych tam v budoucnu zase zpívala. Víc vám zatím k tomu neřeknu. V Liberci stálý úvazek nemám už od roku 2008, občas tam ale vystupuji jako host.

Jak vypadá v tuto chvíli vaše nová sezona?

Ta v tuto chvíli nevypadá (úsměv). Pár měsíců si odpočinu.

Zdá se mi, že si příliš nepotrpíte na publicitu. Mýlím se? Jste spíš introvert?

Ne, introvert nejsem, ale máte pravdu.

Prozraďte prosím, jaké jiné zájmy kromě zpívání máte?

Psychologii, jazyky, cestování, kreslení, vyšívání.

Váš tatínek je Bulhar, maminka Češka. Přemýšlela jste někdy o tom, ke které z těchto dvou národností máte sama blíž? Nebo podobné věci zásadně neřešíte?

Sama mám blíž k Bulharsku, protože jsem tam vyrůstala. Do Čech jsem se přestěhovala natrvalo až v pětadvaceti letech, ale samozřejmě se cítím být obojím, tedy i Češkou. Jednak proto, že šestnáct let tady je hodně, ale hlavně: Krev je krev, voda z ní nebude, jak říkají Bulhaři. Mám tady všechny příbuzné z maminčiny strany, tedy z moravské strany, na to jsem patřičně pyšná. Někdy si připadám jako ta moravská slivovice, pálím, že to ani nemůže být pravda (směje se). Sranda musí být!

Děkuji za rozhovor, hodně štěstí a dalších úspěchů!

Ptal se Vít Dvořák