Čím lidé žijí Bohuslava Martinů aneb O vánočních operách

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V roce 1936 další významný skladatel Josef Bohuslav Foerster představil na první pražské scéně, shodou okolností také svoji poslední operu, Bloud, s vlastním libretem podle Tolstého povídky Dva starci. Foerster v originálním, ale nepříliš dramatickém díle, rozděleném do sedmi obrazů (mystérií) se již uchýlil do vlastního uměleckého a myšlenkového světa, takže dílo pro svou malou sdělnost sklidilo spíše jen zdvořilostní úspěch. Stejně jako v českých zemích se na Slovensku o několik dekád později našlo několik skladatelů, kteří díla L. N. Tolstého považovali za vhodné náměty pro svá díla. Velký úspěch měla opera Jána Cikkera Vzkříšení (1962), uváděná na českých i zahraničních scénách. Nebylo to ale první operní zpracování tohoto námětu, již v roce 1904 sklidil v Itálii, ale i v dalších zemích jednoznačný úspěch verista Franco Alfano. Italské zhudebnění bylo i později příležitostně prováděno a v devadesátých letech jako by znovu ožilo díky několika uvedením na německých scénách, a také se dočkalo i nové nahrávky. Dvě další slovenské opery podle Tolstého vznikly v sedmdesátých letech dvacátého století: Odlomený čas Jána Zimmera podle novely Božské a lidské (1977) a opera-balet Josefa Gahéra Hra štyroch podle čtyř scén z již zmiňovaného dramatu Živá mrtvola (1979–80). Zajímavostí je, že v Rusku a bývalém Sovětském svazu (kde byl L. N. Tolstoj uznávaným klasikem, ale jeho filozofické názory byly často v rozporu s represivní vládou), je kromě Prokofjevovy opery zaznamenáno až do sedmdesátých let dvacátého století jen jediné další zhudebnění Tolstého předlohy. Jedná se o zcela zapomenutou operu N. M. Strelnikova, premiérovanou roku 1933 v Leningradě podle Tolstého povídky Za čto?. Je to udivující, když si uvědomíme, jak vždy byla klasická ruská literatura vytěžována domácími skladateli (ruskými i sovětskými), i pokud jen srovnáme množství zhudebnění předloh Puškina, Gogola i tak obtížných spisovatelů, jako je Dostojevskij.

Libreto si napsal Bohuslav Martinů sám a jako podtitul zvolil „opera-pastorel“, čímž jasně určil nejen inspirační zdroje díla, ale také formu i požadavky, které měl na provedení.Ale výběr titulu opery v souvislosti s jejím obsahem nese v sobě určitou historickou kuriozitu. Bohuslav Martinů zhudebnil Tolstého povídku Kde láska, tam i Bůh (Kde ljubov´, tam´i Bog´), tradičně řazenou do souboru Lidové povídky. Název opery (kolísavý podle překladatele) ale převzal ze zcela jiné povídky s názvem Čím jsou lidé živi (Čím lidé žijí) z téhož souboru. Zpravidla jsou tyto dvě povídky řazeny vedle sebe a Bohuslav Martinů je tak mohl znát i z českého překladu ze Sedmero povídek (Praha, F. Šimáček 1890), kde obě povídky sousedí jako druhá a první ve výběru. Zhruba dvanáctistránková povídka přešla do libreta bez výraznějších změn, jen byla zkrácena a zjednodušena pro operní text, který na mnoha místech především v dialozích text původní povídky doslovně přebírá. Počet vystupujících postav zůstal nezměněn. V textu povídky i v libretu mají prostor citace – především z Lukášova Evangelia (kapitola 6., 7., 11. ) a také Matoušova Evangelia (25.). Obě povídky vyšly několikráte i v meziválečném období, ale pro svůj náboženský charakter nebyly zahrnuty do českého souborného vydání spisů L. N. Tolstého v padesátých a šedesátých letech dvacátého století.

Děj je velmi prostý: Chudičký švec Martin Avdějič, který vždy byl dobrý člověk, začal ke staří pochybovat ve své víře k Bohu. Umřela mu žena a kdysi i maličký synek. Starý kamarád, sedlák ze stejné vsi, také usazený ve městě, ho znovu přiměje ke čtení bible. Martin v polospánku má pocit, že slyšel hlas Nejvyššího, který mu oznamuje, že k němu přijde druhý den. Od rána radostně očekává příchod Boha. Během dne se setká se třemi lidmi, kteří potřebují pomoc (starý voják Stěpanič, strádající mladá žena s malým dítětem a chlapec, který ukradne staré prodavačce jablko). Tyto tři postavy také symbolizují tři různé lidské věky. „I pochopil Avdějič, že neoklamal ho sen, a že skutečně přišel k němu v ten den Spasitel jeho, a že skutečně Jej přijal u sebe“. (Dle překladu Petra Durdíka. In: Tolstoj, Lev Nikolajevič: Sedmero povídek. Praha, František Šimáček 1890, s. 40). Právě v pomoci a soucítění s druhými je pravá víra.

Jak je z nástinu děje patrné, Martinů se tematicky vrátil ke své čtyřdílné opeře Hry o Marii (1935), ve které motiv čekání na příchod nebeského ženicha – Krista, hraje základní osu vyprávění v části I. Panny moudré a pošetilé (podle starofrancouzského textu v přebásnění V. Nezvala). Forma pastorelu, příběhy prováděné během bohoslužeb, i středověké divadelní útvary hluboce ovlivnily konečnou podobu této čtyřicetiminutové opery (stejně jako u Her o Marii). Jde o dílo velké myšlenkové pokory, na kterém je také cítit vyrovnání autora s božím řádem, aniž by upadal do exaltovaného Tolstého mesiánství.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Čím lidé žijí (Česká filharmonie 2014)

[Total: 11    Average: 4.3/5]

Související články


Komentáře “Čím lidé žijí Bohuslava Martinů aneb O vánočních operách

  1. Děkuji recenzentovi za obšírné hodnocení koncertního provedení opery i za zajimavé osvětlení okolností vzniku díla. Provedení bylo opravdu skvostné – a hodilo se v tento předvánoční čas. Jediné, co mně rušilo, byla amplifikace provedení – která byla skutečně pro moje uši příliš hlučná – sál Rudolfina myslim má natolik dobrou akustiku, že amplifikaci nepotřebuje.

Napsat komentář