Co čeká plzeňskou operu?

V čele operního souboru v Plzni je od začátku letošního roku, kdy si jej na toto místo vybral ještě před svým jmenováním do čela Národního divadla dlouholetý plzeňský ředitel Jan Burian. Jak se Ilja Šmíd během uplynulého půlroku s tamním operním souborem sžil? Co sám soudí o tom, jak se mu podařilo zorientovat se v oboru, který je přece jen poněkud odlišný od problematiky symfonických orchestrů, jejichž vedení se před tím věnoval? A jak vidí nejbližší sezony plzeňské opery, kdy západočeská metropole dostane zbrusu novou divadelní budovu? Nejen na to se pochopitelně při našem setkání stočila řeč. Šéf opery Divadla J. K. Tyla v Plzni Ilja Šmíd je teď hostem našeho portálu.  
Nejednoho z těch, kteří dění na operním poli sledují, váš nástup do čela operního souboru v Plzni překvapil. Čím vším byl motivován? A čím si myslíte, že plzeňské opeře můžete prospět? Co cenného jí můžete přinést?

Jsem rodilý Plzeňan (v Plzni ovšem říkáme „Plzeňák“), v Plzni jsem vyrůstal, studoval, založil rodinu a vždycky jsem si přál pokračovat ve stopách svého otce, tudíž pracovat v plzeňském kulturním prostředí. Shoda nepříznivých okolností mě z Plzně odvála, a další shoda okolností mě po téměř čtyřiceti letech do Plzně vrátila. Už před několika lety mi ředitel plzeňského divadla Jan Burian naznačil, že by mě rád časem viděl v Plzni jako šéfa opery. A když k tomu podmínky nazrály, neváhal jsem. Dvacet let po revoluci jsem se pohyboval „v nejvyšších patrech“ českého kulturního managementu, mám zkušenosti z kulturního byznysu a kontakty do celé Evropy, mnoho jsem se naučil vedle Jiřího Bělohlávka v Pražské komorní filharmonii i ve FOKu, přednášel jsem kulturní marketing na HAMU, pracoval jsem v řadě ministerských i pražských magistrátních poradních orgánech a komisích – zkrátka si myslím, že mám dost zkušeností, abych je mohl v Plzni uplatnit, a tak svému milovanému městu vrátit to, co jsem si z něj odnesl.

Jak ten první půlrok, který máte v Plzni za sebou, sám hodnotíte? Podařilo se vám něco z toho, co jste právě zmínil, začít naplňovat? Co vám za tu dobu udělalo největší radost a co naopak vás nejvíc trápilo?

Věděl jsem, že přes všechno výše řečené půjdu tak trochu do neznáma. Věnoval jsem se přece jen především symfonické hudbě. Opera však byla vždycky mou láskou, takže například kdykoli jsem pobýval v cizině, zašel jsem alespoň na jedno operní představení. Přehled o opeře jsem měl, aktivně jsem se účastnil diskusí o podobě pražské operní scény, už pro ministra Dostála jsem zpracoval návrh reformy Státní opery (samozřejmě neakceptovaný). V Plzni jsem se po prvním seznámení s podmínkami a kolegy poměrně rychle zorientoval a nyní jsem ve fázi uskutečňování svých vizí ve „své“ první sezoně. Radost mi udělal můj předchůdce a kolega Jiří Pánek, který připravil na jaro krásné tituly, které jsem já mohl dotáhnout, radost mi udělala velmi dobrá kondice operního souboru a orchestru. Trápí mě to, co všechny umělecké šéfy a kulturní manažery: kultura je stále po socialistickém způsobu chápána jako „nadstavba“, čili až nakrmíme žaludky, můžeme si dovolit „kulturu“. Ale tak to není, naopak základem každé společnosti je její kultura, na jejímž základě může úspěšně růst ekonomika. Nedostatek peněz v této oblasti už je jen důsledkem tohoto doslova zvráceného chápání pojetí kultury nejen u politiků, ale také u té části společnosti, která má volné prostředky a měla by mecenášským způsobem kulturu a umění podporovat. Na druhé straně mě trápí i to, že to málo prostředků, které na umění jde, není vždy rozdělováno spravedlivě a podle skutečné kvality.

Myslíte, že jste si v plzeňském souboru za těch prvních šest měsíců dokázal vybudovat dostatečnou autoritu? Respekt? Důvěru spolupracovníků?

To byste se měl zeptat spíše mých kolegů. Autorita, respekt a důvěra se nedají nařídit, lze je jen získat prací a důsledností. Jsem zvyklý diskutovat a brát v potaz názory kolegů, včetně podřízených. Upřímnost a otevřenost se mi ale ne vždy vyplatila, a postupně jsem došel k názoru, že demokracie končí přede dveřmi uměleckého tělesa. A více než kde jinde jsem si uvědomil, že otálet s rozhodnutími není dobré. Tíhu rozhodnutí musí umět přijmout každý šéf, a to zejména těch, která nejsou populární. Když jsem poprvé uslyšel oslovení „pane šéfe“, došlo mi, že v těch slovech není jen jakási povinná úcta, ale především očekávání, že tím šéfem opravdu budete, a to šéfem profesionálním, schopným. Tak se o to se snažím.Říkáte, že váš soubor je v dobré kondici. Lze ale vůbec ještě v případě plzeňské opery mluvit o kmenovém ansámblu sólistů?

Narážíte na zásadní problém celého českého operního provozu, ale možná nejen jeho. Doba dlouhodobého budování operních souborů, kde musely být zastoupeny všechny pěvecké obory, aby mohla být každá inscenace obsazena z vlastních sil, kde se mladí pěvci mohli učit profesionálním návykům od starších kolegů, které každodenně potkávali na jevišti i v zákulisí, je prostě pryč. Národní divadlo na svých webových stránkách uvádí jako „členy svého souboru“ sto patnáct sólistů, což je zhruba množina nejčastěji obsazovaných zpěváků v českých a moravských divadlech. Přitom řada z nich se objeví na pódiích Národního divadla jen několikrát za rok, o soustavném pěstování souboru nemůže být řeči. Na nastudování inscenace se zpracovávají logisticky „šílené“ plány s několika obsazeními, aby režisér měl na zkouškách s kým pracovat, protože není výjimkou, že zpěváci paralelně studují na více scénách více inscenací. Z pohledu umělců je to vlastně pochopitelné, žádný český operní dům si nemůže dovolit zaplatit zpěváka tak, aby mohl žít jen z práce v kmenovém ansámblu. Z pohledu divadla také, pokud je zpěvák v angažmá a zpívá málo, divadlu se vyplatí angažovat externisty – i za cenu oněch šílených zkouškových a reprízových rošád. Ale kde zůstává seriózní umělecká práce, co kvalita repríz, jak s výchovou mladých zpěváků a tak dále?

V Plzni máme nyní v angažmá osm zpěváků a nedá se hovořit o rovnoměrném zastoupení všech oborů. Není to ansámbl v pravém slova smyslu, a jak to v budoucnu v Plzni vyřešit, to je otázka, na kterou ještě nemám odpověď. 

Určitě máte a také bystě měl mít přehled i o dění v ostatních, najmě srovnatelných operních souborech u nás. Jak si při srovnání s nimi podle vás Plzeň vede? V čem je její přednost a kde naopak zaostává?

Plzeň za dob mého mládí vždycky hrála roli jakéhosi předstupně do Národního divadla. Byla zde velká kvalita pěvecká, hudební i režijní. Jsem přesvědčen, že ve značné míře je tomu tak i nyní. Je zde kvalitní orchestr i sbor, dobří sólisté, máme sehraný umělecko-technický tým, dobrou „partu“ ve vedení opery a orchestru. Myslím si, že předností Plzně je dnes jistá solidnost všech představení, vyrovnanost repríz, ostatně velký počet návštěvníků ze sousedního Německa tomu nasvědčuje. Chybí mi snad větší touha po mimořádnosti, například dramaturgické a ve zvaní hostů, prostě udělat z každé premiéry umělecky i marketingově přitažlivou událost, neodbýt žádnou reprízu.

Kormidlem plzeňské opery bude napříště určitě spoluotáčet i nový ředitel, kterého po Janu Burianovi město vybere. I bez ohledu na to, kdo to nakonec bude: jaké vize pro nejbližší sezony máte? 

Samozřejmě v tuto chvíli nevím, zda tu od 1. ledna 2014, kdy nastoupí nový ředitel, ještě budu. Přesto jsem nejužšímu týmu spolupracovníků předložil určitý výchozí materiál dramaturgického výhledu do roku 2019. Když jsem hovořil o chuti po dramaturgické odvážnosti, uvědomuji si současně důležitost preferencí publika – a říká se, že v Plzni je publikum velmi konzervativní. Nechci dramaturgii postavit jen na „osvědčených“ titulech, ty sice budou základem, ale v každé sezoně chci předložit alespoň jeden neotřelý a méně známý titul, ať ze starší doby, nebo současný. Chci zvát zajímavé režiséry a nebát se nabídnout více šancí novým tvářím, chci rozšířit řady sólistů o stálé hosty a také mimořádné osobnosti.

Jak se otevření nového divadla začátkem přespříští sezony podle dosavadních plánů dotkne plzeňské opery? Souboru, jeho rozpočtu, počtu představení a tak dál? Máte na to reálně přislíbený posílený rozpočet pro soubor opery? A o jakých konkrétních titulech pro nové divadlo uvažujete?

Počet premiér v každé sezoně je dán: čtyři nové tituly, jednou za dva roky k tomu navíc jeden klasický operetní titul. K tomu další čtyři až pět titulů z předcházejících sezon. Sedm až osm koncertů v oblíbených nedělních matiné. Dva až tři symfonické koncerty, alespoň jeden se spoluúčastí sboru. Domácí i mezinárodní koprodukce. Tři až čtyři tituly v tak zvaném „black-boxu“ v Novém divadle, což vlastně bude pokračováním dnešních klubových představení v Komorním divadle. Budeme se více věnovat mládeži, a to jak ve Velkém divadle, kde kromě představení pro školy a víkendových odpoledních představení repertoárových titulů bych chtěl připravit speciální dětský pořad s mottem Opera je, když…, budeme rozvíjet komorní operní programy pro děti, například Lilka Ročáková připraví adaptaci Pauerova Žvanivého slimejše. Vnímáme nabídku novinek soudobých českých autorů, o nichž uvažujeme. Tituly pro příští dvě sezony? 2013/14: Traviata, Martinů Voják a tanečnice, Hoffmannovy povídky, Prodaná nevěsta – jako otvírací titul nového divadla. A 2014/15: Aida, Dvořákův Šelma sedlák, barokní opera ve spolupráci se společností Plzeň 2015, operetní hit Čardášová princezna a na závěr Janáček, o konkrétním titulu ještě jednáme.

A také bych rád pozval zajímavé hosty, režiséry (v příští sezoně je to převaha velmi mladých režisérů), zpěváky, včetně zahraničních. A také sponzory a patrony. Těch záměrů je hodně, snad se vše podaří.

Ale jistě, zásadní je rozpočet. Vyhlídky na následující roky nejsou v tomto ohledu moc povzbudivé. Už dnes máme realizační rozpočty na hranici uskutečnitelnosti. Sponzoři vše nespasí (a ani se do Plzně nehrnou), zahraniční granty nejsou určené pro hrazení běžných provozních výdajů. Nezbývá než doufat, že plzeňské divadlo bude pro svého zřizovatele skutečnou prioritou – a také to dokazovat kvalitními inscenacemi.Mimochodem – jak to dál bude od nové sezony s plzeňským operním orchestrem? Petr Kofroň odchází do Prahy, kdo a od kdy přijde po něm? A bude šéf orchestru opery v Plzni i nadále – nejen na naše poměry nezvykle – podřízen přímo řediteli divadla?

Petr by rád v Plzni zůstal paralelně se svou prací v Národním divadle, uvidíme, jak se mu bude dařit obě pozice skloubit. Já bych o něj samozřejmě hrozně nerad přišel, je to mimořádný muzikant požívající autority a přitom se nebojí kontroverzních kroků, je-li přesvědčen o jejich správnosti. Ale je brzy na závěry, hodně bude záviset i na tom, kdo stane v čele divadla.

Když už zmiňujete nástupce Jana Buriana v čele divadla: určitě máte informace o tom, kteří zájemci se v téhle chvíli na jeho místo hlásí – můžete prosím to, co se ví, shrnout? Sám jste o tom, že se přihlásíte, také uvažoval – podáte si tedy i vy přihlášku do výběrového řízení? Nebo už dokonce podal?

Už při jednání o mém příchodu do Plzně jsme s Janem Burianem diskutovali o možnosti převzetí jeho postu po jeho odchodu do Národního divadla. Jistě mě to z mnoha důvodů zajímá, ale celá situace pro nás v divadle není jednoduchá. V Plzni se dostavuje divadlo, má být otevřeno 2. září 2014. Následující období tudíž bude rozhodující, instalovat se začíná technické vybavení a zázemí divadla, je připraven plán stěhování, ředitel musí být každodenně v kontaktu se stavebníky, musí být plně obeznámen se složitostí stavby a současně řídit normální chod divadla na stávajících scénách. Bohužel, Jan Burian musel odejít do Národního divadla dříve, než jsme si původně mysleli, a tak nám jako naprosto logické připadlo okamžitě jmenovat někoho, kdo by ještě se současným ředitelem postupně přebíral za pochodu zodpovědnost za onu transformaci divadla, dokončil by stavbu, odevzdal by Komorní divadlo, přestěhoval soubory, vyřešil milion očekávaných problémů s rozjezdem nového divadla – a to by předal novému řediteli vzešlému z řádného konkurzu, a to někdy k 1.září 2014 nebo ideálně až od 1. ledna 2015. Nový ředitel by tudíž měl dost času na přípravu především uměleckého rozvoje divadla v nových podmínkách, s vyřešenými technickými problémy. Nabídli jsme radnici osobnost s velkými manažerskými zkušenostmi, Ilju Racka (mimo jiné deset let vedl vícesouborové divadlo v Ostravě, byl náměstkem ministra kultury, deset let vedl Českou televizi v Ostravě), který byl ochoten tuto vcelku nevděčnou roli dočasného zastupujícího ředitele, manažera „na černou práci“, převzít. Bohužel, rozumné návrhy divadelních profesionálů u těch, kteří vždy všechno „vědí nejlépe“, a tudíž rozhodují, neplatí. Ilja Racek byl jmenován pouze do konce roku 2013, byl vypsán konkurz a nový ředitel má nastoupit od 1. 1. 2014, tedy uprostřed té nejzběsilejší závěrečné etapy dokončování divadla.

Ilja Racek se naštěstí rozhodl do konkurzu jít a divadlo, vedení i ostatní zaměstnanci, se rozhodli podpořit jeho kandidaturu do čela našeho divadla. Z tohoto důvodu se s největší pravděpodobností konkurzu neúčastním.

Dovolte ještě závěrečnou otázku: S jakými pocity teď, s určitým časovým odstupem, vnímáte svoje působení v čele FOKu? Na co z této etapy nejraději vzpomínáte a co se naopak ze své mysli snažíte vytěsnit?

Ono to trochu souvisí s předcházející otázkou: Nedovedu pochopit, že logické a zákonité „střídání stráží“ v čele uměleckých institucí nelze v Čechách dělat kultivovaně a bez intrik, s velkým, alespoň dvouletým předstihem. Já jsem se šest let ve FOKu snažil o stejně intenzivní práci, kterou jsem úspěšně dělal předtím dvanáct let v Pražské komorní filharmonii. Právě kvůli ní jsem byl v roce 2006 pražským magistrátem osloven, abych se konkurzu do FOKu zúčastnil. Všechny patřičné ekonomické ukazatele měly za mého vedení v FOKu stoupající tendenci, i když krize ovlivnila i naši oblast. Na konci roku 2012 jsem FOK odevzdával se zlepšeným hospodářským výsledkem skoro dva miliony korun a hráči dostali celkem cca jeden milion korun mimořádných odměn. A to podstatné: Umělecky si FOK také nevedl špatně, především díky práci šéfdirigenta Jiřího Kouta, byť poslední léta bohužel výrazně ovlivnila jeho nemoc. A tak se mě opravdu hluboce dotkly všechny nepravdy a podpásové údery, se kterými různí lidé v orchestru a na pražském Magistrátu vyrukovali ve snaze odstranit mě z čela FOKu. Dodnes nechápu, proč. Přitom stačilo, aby magistrát s předstihem řekl, že můj mandát je šestiletý a pak se bude konat konkurz. Tečka. Je to za mnou, vzpomínám na řadu báječných lidí a koncertů. A vytěsnit se snažím… třeba velké lidské zklamání z jednání některých kolegů. Ale to už je opravdu pryč a já jsem šťastný, že mám krásnou a naplňující práci v Plzni – a abych nezapomněl, také v pražském rozhlase jako dramaturg Centra uměleckých těles, soutěží a přehlídek. Ale to už je jiná kapitola.

Díky za vaše odpovědi, ať se vám daří!

Vizitka:
Ilja Šmíd (14. 2. 1952, Plzeň) v letech 1971–75 studoval Pedagogickou fakultu v Plzni, obor učitelství pro 2. stupeň, získal aprobaci pro český jazyk a hudební výchovu. Od roku 1977 do roku 1983 studoval hudební vědu na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze, roku 1986 složil rigorózní zkoušku a získal titul PhDr. (hudební věda a historie). Mezi léty 1976–82 působil jako sbormistr a vedoucí lidové skupiny Vojenského uměleckého souboru v Táboře, v letech 1982–90 byl vedoucím uměleckého oddělení Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze.

Roku 1992 krátce působil jako odborný specialista v Ústavu etnografie a folkloristiky Československé akademie věd v Praze. V letech 1992–93 byl šéfredaktorem nakladatelství a vydavatelství Lunarion, 1993–2001 spolumajitelem a ředitelem nakladatelství a vydavatelství Clarton. Od roku 1996 je ředitelem Pražské komorní filharmonie, k jejímuž založení roku 1994 také přispěl. Od roku 2000 je předsedou Asociace ředitelů symfonických orchestrů a pěveckých sborů České republiky, je členem představenstva Unie zaměstnavatelů svazů České republiky za sekci kultury, člen představenstva Iniciativy pro kulturu (nezisková organizace, založena 2005), členem stálé mezirezortní komise Ministerstva kultury a Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (od roku 2002), členem přípravné komise pro účinnější podporu kultury při Ministerstvu kultury (2005) a současně komise podílející se na přípravě standardů v kultuře, členem Asociace hudebních umělců a vědců, členem České hudební společnosti.

Tvoří scénáře a moderuje hudebně-vzdělávací pořady. V současné době (2005) již šestou sezonu připravuje a uvádí koncerty Pražské komorní filharmonie pro rodiče s dětmi v Rudolfinu a komorní koncerty v sále Philharmonia, spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí na hudebně-vzdělávacích pořadech pro děti. Kromě toho i příležitostně komponuje (zejména léta 1970–95, převážně sborová tvorba) a upravuje lidové písně. Napsal komorní operu a dva celovečerní muzikály z českých lidových písní. Průběžně je zván k práci v různých výběrových komisích, přípravných výborech (Česká hudba 2004, Mozart-Praha 2006). Publikuje.
(Zdroj: Český hudební slovník osob a institucí) 

www.djkt-plzen.cz 

Foto archiv Ilji Šmída, Jan Dvořák, archiv