Co jeviště neřeklo, zprostředkovala hudba. Andrea Chénier v ND

Velká francouzská revoluce je jedním z těch témat, která málokoho nechávají chladným, a dokonce se zdá, že se při jeho vyjádření není potřeba omezovat ve výběru uměleckých prostředků. Vždyť i Alfréd Radok ve své báječné inscenaci hry Romaina Rollanda Hra o lásce a smrti v Komorním divadle Ornestových Městských divadel pražských (1964) dovolil Josefu Zímovi, aby ve své roli Sofiina milence Clauda Vallée zapíval svým tehdy tolik oblíbeným hlasem zpěváka populární hudby. Opera nemusí být ani v nejmenším pro režiséra něčím, co by jeho tvůrčí invenci podvázalo. Dokonce ani není nezbytné, aby byl režisérem výlučně operním, nemusí umět noty, ale musí mít vztah k hudbě jako takové, musí umět jejím prostřednictvím posílit svou divadelní výpověď. Výsledek ovšem není ani tak nikdy předem zaručen.

Umberto Giordano: Andrea Chénier - ND Praha 2016 (foto Patrik Borecký)
Umberto Giordano: Andrea Chénier – ND Praha 2016 (foto Patrik Borecký)

Režisér Michal Dočekal se proti Giordanově opeře Andrea Chénier několikanásobně pojistil. Dovolil scénografovi Martinu Chocholouškovi, aby svým výtvarným pojetím zodpověděl klíčové otázky inscenace. Autorka kostýmů Kateřina Štefková směla obléci balet do bílých říz a opatřit je tříbarevnými modrobíločervenými chocholy. Choreografka Lenka Vagnerová nemusela nijak sofistikovaně vymýšlet pohybový rejstřík postav, postačila nicneříkající choreografie sólové dvojice, několika baletních párů a „tajných agentů“. Mohli vedle sebe existovat jak téměř karikovaný Carlo Gérard v podání Romana Janála, jehož výrazný výkon lze charakterizovat jako nespojitou řadu vzájemně si překážejících detailů, a to po stránce pěvecké i herecké, tak vyloženě karikaturní postava Maddaleniny matky Hraběnky z Coigny (Simona Procházková), zcela mlhovitá komorná Bersi (Michaela Kapustová), která má být jediným spojníkem mezi oběma krajními póly revoluce, ale i žalářník Schmidt (David Vaňáč), který se na prknech Národního divadla vyskytl zřejmě jakýmsi nedopatřením anebo byl těžce indisponován. K lépe vymodelovaným postavám patřili Abbé/Neuvěřitelný v podání Josefa Moravce nebo Majordomus/Mathieu Pavla Švingra. Petra Šimková-Alvarez byla charismatickou Maddalenou z Coigny, propůjčila jí hlas nelpící na lahodnosti tónu za každou cenu, ale obdařila ji přesvědčivostí výrazu propojeného s cílevědomým vytvořením postavy. Bohužel neměla stejně výrazného partnera, protože mexický tenorista Hector Sandoval svou roli francouzského básníka Andrey Chéniera sice zazpíval na velmi dobré úrovni, ale po stránce herecké mu věnoval mizivou pozornost. Sborové scény byly rozehrány velmi zběžně a celé produkci na jevišti vévodila již zmíněná scénografie Martina Chocholouška, která večer zahájila architekturou interiéru zámku hrabat z Coigny, rozpadající se obraz od obrazu až do průhledných stěn s připomínkou světelně zdůrazněných kontur, a končila hustým dýmem, do něhož odcházejí jaksi rozpačitě odsouzenci na smrt, Maddalena a Chénier.

Dostavilo se však velké překvapení, protože to, co jeviště neřeklo, nedořeklo, neumělo vyjádřit, zprostředkovala divákům hudební složka inscenace, zejména její dokonale propracovaná orchestrální linie, ale také linie sborová (sbormistr Martin Buchta) a někteří sólisté. Dirigent Petr Kofroň hledá v hudbě vždy její samorostlost. Řekla bych, že mu v tomto ohledu pomáhá jeho dlouholetá praxe v interpretování soudobých skladeb, u nichž je zvýraznění jejich svéráznosti v detailech i v celku neopominutelným požadavkem, bez něhož by skladatel nemohl komunikovat s posluchači. Pokud si Petr Kofroň některou z oper vybere (a to samozřejmě je v jeho pravomoci uměleckého ředitele obou operních souborů Národního divadla), pak proto, že k ní získal niterný vztah, rozumí jejím zvláštnostem, dokáže je podtrhnout a získat posluchače (diváky) pro její umělecké sdělení. Giordanova hudba nemá kvality vrcholných skladeb velikánů, je však pro zvolené téma komponována s velikým zaujetím z mnoha emocionálně silných menších ploch, které Petr Kofroň interpretuje v neobyčejně plastických kontrastních podobách, pečlivě je hierarchizuje a propojuje je do strhující dramatické architektury celé inscenace. Jeho orchestr (ale i sbor) znějí plně, barevně, vášnivě, stále probublávají pod dravě se sunoucí lavinou Giordanovy hudby, která, bohužel, nemá v této inscenaci svůj stejně silný ekvivalent na jevišti. Nevím, nakolik je divák schopen si tuto mimořádnou kvalitu hudebního nastudování Giordanovy quasi veristické opery Andrea Chénier plně uvědomit, pro mne byla v historické budově Národního divadla po mnoha letech skutečným zážitkem.

Hodnocení autorky recenze:
hudební složka 90%
jeviště 50%

Umberto Giordano:
Andrea Chénier
Hudební nastudování: Petr Kofroň
Dirigent: Petr Kofroň (alt. Jan Chalupecký)
Režie: Michal Dočekal
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Kateřina Štefková
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Lenka Vagnerová
Dramaturgie: Ondřej Hučín

Sbor a Orchestr Národního divadla
Premiéra 5. května 2016 Národní divadlo Praha

Andrea Chénier – Hector Sandoval (alt. Rafael Alvarez)
Carlo Gérard – Roman Janál (alt. Svatopluk Sem)
Maddalena z Coigny – Petra Šimková-Alvarez (alt. Anda-Louise Bogza)
Hraběnka z Coigny – Simona Procházková (alt. Yvona Škvárová)
Bersi – Michaela Kapustová (alt. Kateřina Jalovcová)
Madelon – Eliška Weissová (alt. Lenka Šmídová)
Roucher – Jakub Tolaš (alt. Luboš Skala)
Fouquier – František Zahradníček (alt. Luděk Vele)
Majordomus/Mathieu – Pavel Švingr (alt. Pavel Kacjušin)
Abbé/Neuvěřitelný – Josef Moravec (alt. Václav Lemberk)
Pietro Fléville – Aleš Hendrych (alt. Tomáš Jindra)
Schmidt – David Vaňáč (alt. Tomáš Jindra)
Dumas – Karel Drábek (alt. Tomáš Křovina)

www.narodni-divadlo.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Giordano: Andrea Chénier (ND Praha)

[Total: 63    Average: 2.7/5]

Související články


Komentáře “Co jeviště neřeklo, zprostředkovala hudba. Andrea Chénier v ND

  1. Je všeobecně známé, že úroveň divadla se pozná podle obsazení malých rolí. Podle tohoto kritéria hodnocení by opera ND se svou nejnovější inscenací opery Andrea Chénier dopadla katastrofálně: snaživý Pavel Kacjušin bez náznaku osobnosti, zoufale distonující Luděk Vele a Eliška Weissová a vrchol všeho David Vaňáč. Jak šéf opery a ještě dirigent inscenace může takový výkon, který by neprošel ani v tom nejhorším divadle u nás, vůbec pustit na jeviště? Toto má být výkon hodný naší první scény? Nevěřil jsem svým uším ani svým očím.

Napsat komentář