Čtvrtý Don Quichotte skoro za čtyři

Ve středu 7. dubna se ve Státní opeře Praha hrála po čtvrté opera Julese Masseneta Don Quichotte, její ž děj je inspirován slavným románem Miguela de Cervantese. Recenzi z premiéry si na našem webu můžete přečíst zde a obsáhlou studii o Massenetovi a opeře od Vlasty Reittererové zde.
Režisér Jiří Nekvasil přenesl děj na přelom 50. a 60. let, kamsi do okolí filmových ateliérů v éře talského neorealismu. Tento záměr musel poměrně zevrubně vysvětlit v programu k inscenaci, jako by se obával, že nebude pochopen. Osobně bych ho nevysledoval a pro jevištní dění není ani příliš podstatný. Na titulní straně programu je fotografie Marcella Mastroianniho s domalovaným donquijotským vousem a helmou, což mi připomnělo film Nine, který právě běží v kinech a který se odehrává ve stejné době a jenž jsem byl „donucen“ zhlédnout asi před dvěma týdny. S inscenací opery ho pojí ještě jedna věc: zoufalá nuda.


První díl „viny“ nese zřejmě Massenet. Větší část hudby je v poklidném tempu, jen sem tam se objeví nějaký hudební nápad jako inspirace Španělskem či zajímavá árie. Orchestr (dirigent Tomáš Brauner) hrál „jako pod dekou“ , mdlý zvuk přerušil právě jen v oněch několika španělských momentech. V každém případě vinou hráčů byly časté chyby, hodně se nedařilo dechům v předehře ke 3. dějství, po přestávce pozornost orchestru opadla ještě víc.

Jiří Nekvasil scénu zaplnil množstvím postav – účinkují pedagogové a studenti Katedry pantomimy HAMU a SACRA CIRCUS – MLEJN , někdy snad jen proto, aby bylo na co se dívat a co poslouchat (stepaři, klaunská kapela). Dosti rušivě působila dvojice postav, jež občas doprovázela ústřední pár, například když Quichotte se Sanchem dorazili na počátku 3. dějství do pustého a tajemného lesa a Sancho sesedl ze svého motokola. Jeden z mužů se objevil a motokolo odtáhl, snad aby Sancho nemusel hledat strom, o nějž by ho mohl opřít a aby představení nebylo narušeno rachotem po té, co by kolo určitě spadlo. Jindy bylo zase nutné Quichottův fiátek, jinak zřejmě vybavený elektromotorem, odtáhnout poněkud na stranu. Jen spekuluji, zda se jednalo o akrotechniky uvedené v obsazení, zároveň budu velmi vděčný, pokud mne – diletanta – někdo poučí, o jakou profesi se jedná. Z Googlu mi vypadlo ani ne deset cizojazyčných odkazů, z několika lze vytušit souvislost s tancem (akro-baté?), u jednoho se jedná o překlep ve slově agrotechnik. Větrné mlýny byly pěkně znázorněny zjednodušenou projekcí, bohužel souboj s nimi jsem nepostřehl. Poslední pochybnost patří vysokému lešení (scénografie Daniel Dvořák), na němž v 1. dějství zpívala Dulcinée: nejsem si jist, zda jí byla z 2. balkónu vidět hlava. Já seděl v lóži a viděl jsem – stejně jako nápisy DIMITRIJ a D.Q. napsané křídou po té, co se ve scéně s bandity otevřely příklopy v podlaze. Protože v inscenaci není používána nápovědní budka, rušila i hlasitá nápověda.

Večer zachraňovaly pěvecké výkony, pánská část kvartetu ctitelů Dulcinée však překvapila vibratem a ošklivými výškami. Galia Ibragimova obdařila svou Dulcinée atraktivním vzhledem, po herecké stránce se jí podařilo vystihnout přerod poživačné ženy ve stvoření cítící s Quichottem skutečnou lítost a to i hlasově – zatímco její hlas byl v první polovině představení (někdy až dost) mohutný, ve 4. dějství ho ztišila a její árie a duet s Quichottem vyšly báječně. Jakub Kettner (Sancho Panza) a Rubén Amoretti (Don Quichotte) splnili nejen vizuální představu bizarní dvojice, ale především předvedli mnoho krásného zpěvu (nádherná Quichottova modlitba před bandity, závěrečný dvojzpěv). U Amorettiho oceňuji i výdrž, protože je na scéně téměř pořád. Publikum právě jim při závěrečném (poněkud krátkém) potlesku připravilo i nejedno bravo.
Ačkoliv Don Quichotte trvá o hodinu a půl méně než jiná francouzská opera v Národním divadle, totiž Hoffmannovy povídky, jimž někteří vyčítají nudu, mne byla židle tvrdá ve Státní opeře. Nebýt pěvců, ohodnotil bych čtvrté představení jako ve škole čtyřkou, takto jde o tři čili průměr. Jako amatérský recenzent si však dovoluji připojit i jiný než svůj názor: má společnice byla spokojena a večer se jí líbil.

Jules Massenet:
Don Quichotte
Dirigent: Tomáš Brauner
Hudební nastudování: Heiko Mathias Förster
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Josef Jelínek
Choreografie: Števo Capko
Sbormistři: Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar
Orchestr, sbor a balet Státní opery Praha
Premiéra 18.března 2010
(psáno z reprízy 7. dubna 2010)

Dulcinée – Galia Ibragimova
Don Quichotte – Rubén Amoretti
Sancho Panza – Jakub Kettner
Pedro – Věra Likérová
Garcias – Alena Miro
Rodriguez – Martin Šrejma
Juan – Jiří Hruška
Šéf banditů – Martin Sochor

www.opera.cz

foto: Luděk Novák