Cvičím jako každý den aneb O dvou Pánech tanečnících

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

22. den letošního září by v českém baletním kalendáři měl být vyznačen červeným písmem. Připadají totiž na něj jubilea dvou mužů, které, ačkoli jsou v mnohém velmi odlišní, mnohé naopak spojuje. Devadesáti let by se dožil dlouholetý vynikající ostravský tanečník a posléze šéf baletu Albert Janíček, který nás bohužel loni v listopadu opustil navždy. A své osmdesáté narozeniny oslaví v plné síle a pracovní aktivitě jeho plzeňský kolega Jiří Žalud.

Životní a umělecké osudy obou mužů mají skutečně mnoho společných rysů. Oba se proslavili jako vynikající, dokonale technicky vybavení, všestranní tanečníci se širokým žánrovým záběrem, kteří se velmi aktivně zasadili o to, že jejich mateřské soubory se vypracovaly během let do podoby svébytných autonomních těles s výraznými tvůrčími ambicemi. Oba zůstali po celý život věrni svým rodným městům a jejich publiku. Oba, byť každý jinak a v jiném dobovém kontextu, byli pověřeni náročným úkolem, spočívajícím ve vedení souboru. A oba se s tímto úkolem, opět každý po svém, zdárně vyrovnali. A konečně oba přistupovali k práci v divadle s nesmírnou pílí, zaujetím, plným nasazením a lidskou i uměleckou pokorou.

Albert Janíček se narodil 22. září 1926 v Ostravě. Jeho datum narození mne přimělo k jistému krátkému spojení: v roce, v němž Albert Janíček poprvé pohlédl na tento svět, se jeho o osmnáct let starší krajan Emerich Gabzdyl po svém prvním velkém úspěchu, kterým byla role Josefa ve slavné Semmlerově inscenaci díla Josef a bratří jeho od Richarda Strausse, vydává na zkušenou „do světa“. Je to samozřejmě pouhá náhoda, ale jak už tomu leckdy bývá, tato náhoda vykazuje určitou kontinuitu.

Albert Janíček (foto © František Krasl)
Albert Janíček (foto © František Krasl)

Mladý Albert se vyučil soustružníkem, ale ke kumštu ho to táhlo od dětství, doma v Kunčičkách pilně ochotničil a když se zmíněný Mistr Gabzdyl vrátil po dvanáctiletém putování do svého rodného města a jal se budovat baletní soubor, Albert se stal žákem jeho baletní školy. A protože byl žákem pilným a přičinlivým, kterému byly vlastní elán a energie, angažoval jej Emerich Gabzdyl v roce 1943 do baletního souboru ostravského divadla.

Albert Janíček zůstal ostravskému divadlu s dvojím přerušením (tím prvním bylo uzavření divadla na konci války a dalším ve druhé polovině čtyřicátých let vojenská služba, kterou absolvoval v tehdejším Armádním uměleckém souboru) věrný po celý život. Dokonce i po odchodu do důchodu, v devadesátých letech minulého století, se s ním návštěvníci Divadla Antonína Dvořáka mohli setkávat v roli pečlivého, vždy vlídného a precizního inspektora hlediště.

Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava (foto theatre-architecture.eu)
Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava (foto theatre-architecture.eu)

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let Albert Janíček vytvořil své dvě první vyznané role. V Gabzdylově prvním ostravském uvedení Prokofjevova Romea a Julie (po dvou Psotových brněnských inscenacích z let 1938 a 1947 prvním  v Československu) ztvárnil roli Merkucia. V premiéře původní novinky mladého, ale mimořádně talentovaného ostravského skladatele Ilji Hurníka Ondráš byl představitelem titulní role.

K oběma titulům se později Albert Janíček vrátil. V Gabzdylově inscenaci Romea a Julie z roku 1962 se publiku představil v postavách Tybalta a Kapuleta a o dvacet let později byl choreografem a režisérem dalšího nastudování tohoto stěžejního díla světového baletního odkazu. V šedesátých letech si znovu zatancoval i v Ondrášovi, tentokráte v roli Ondrášova protivníka Juráše.

Po těchto dvou premiérách bylo naprosto jasné, že ostravský baletní soubor získal skutečnou osobnost. Precizní charakteristiku tanečníka Alberta Janíčka podal v Almanachu šedesátých let ostravského divadla Vladimír Vašut: „Žádný  manekýnský princ z Ballettlandu, ale tanečník, panečku, tanečník k pohledání. Totiž nikoli tanečník, interpretující danou roli, ale opravdový, smutný, vzteklý, bodrý, hrdinný, všelijaký, ale vždy živý člověk na jevišti. Technicky přitom zvládal hodně, třeba i ty prince – ale vedle toho s nečekanou jistotou i někdejší krkolomné „uzly“ Šmokových choreografií. Člověk v civilu nenápadný a skromný, zato na scéně pán. Pan tanečník.“

Poté následovalo právě několik princů z Labutího jezera, ze Spící krasavice, z Vostřákovy Sněhurky. A taky Franc v Délibesově Coppélii. Svou schopnost vytvořit výrazný charakter prokázal v postavě Gireje v Asafjevově Bachčisarajské fontáně, kterého střídal s rolí Nuraliho, v níž se mohl blýsknout svou technickou suverenitou. Z jeho dalších významných rolí v padesátých letech připomeňme alespoň roli Honzy v Burghauserově baletu Honza a čert, Marcella v Donu Juanovi Richarda Strausse a především jednu z jeho vrcholných rolí (sám ji měl velice rád), Severjana v Prokofjevově Kamenném kvítku.

Šedesátá léta přinesla nové repertoárové a interpretační možnosti, v nichž našel Albert Janíček výtečné uplatnění. Za všechny jmenujme především titulní role v Bartókově Podivuhodném mandarínovi, v Petruškovi Igora Stravinského, v Pavoučí hostině Alberta Rousella a v Američanovi v Paříži, kterého inscenoval Pavel Šmok. Ve Špalíčku Bohuslava Martinů vytvořil postavy Ševce a Teofila, svůj komediální talent uplatnil v roli Falstaffa ve Veselých paničkách windsorských Viktora Alexandroviče Oranského stejně jako v rolích Truffaldina a Pantalona v Burghauserově Sluhovi dvou pánů.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář

Reklama