Dagmar Pecková o hudbě, lásce, pomluvě i dobrém pivu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V centru Prahy na nás shlížejí plakáty s Dagmar Peckovou. Stala se tváří nadcházející sezóny orchestru FOK. Zatímco její usměvavé čokoládově hnědé oči vábí kolemjdoucí ke koupi abonomá, Pražské jaro už chystá na poslední květnové pondělí její vystoupení v Mahlerově Písni o zemi. Pěvkyně s mimořádným citem právě pro Mahlera má letos v souvislosti s jeho výročím plné ruce práce. A to slaví i své soukromé jubileum – třicet let na scéně.

Nedávno můj syn měl ve školním testu otázku „Kdo je Dagmar Pecková?“. Jaký je to pocit – být „učivem“ českých dětí vedle Boženy Němcové nebo Nerudy?

No to jsou mi věci! A věděl to? Já si myslím, že moje děti by s tím měly problémy. Zřejmě by do testu tak maximálně napsaly, že celkem obstojně vařím a syn by měl připomínky k mému řízení automobilu. On totiž dostal ve třetí třídě čtyřku z hudebního testu, protože na otázku, co je opera, odpověděl, že to je většinou koncert, kde nějaká paní hrozně vysoko zpívá!

Koncertem „Jak život šel“ jste nedávno v Chrudimi oslavila se svými rodáky kulaté životní jubileum. Jaké dojmy si z toho setkání nesete?

Hmm, byl to zvláštní pocit. Na tom koncertním pódiu – v sále Muzea v Chrudimi – jsem vůbec poprvé v životě zpívala. A najednou tu stojíte a slavíte třicet let profesionální dráhy… O mých padesátinách ani nemluvě. Samozřejmě si najednou uvědomíte reminiscence, které by mně třeba při koncertě v Praze nebo kdekoliv jinde nenapadly.

Jak často se vracíte do rodných Medlešic? Máte tam ještě kamarády a příbuzné?

Ano, žije tam moje sestra a mají tam skvělé pivo! Zrovna nedávno jsem mé rodině ukázala Chrudim a při té příležitosti jsme navštívili i Medlešice. Provedla jsem je místním parkem, který se rozkládá u celkem zdevastovaného zámku, ukázala mateřskou školku, která mi teď připadá jako zařízení pro trpaslíky, a nabrala si do zásoby domů dvacet litrů piva.

Zároveň letos slavíte třicet let na jevišti. Poprvé jste zpívala v Plzni v americkém muzikálu Snílci, premiéra byla v červnu 1981. Dovedete si představit, že byste se ještě někdy v muzikálu objevila?

Dnešní muzikál je přece něco úplně jiného. Hlavně po hudební stránce. A to se s mojí představou o hudbě naprosto rozchází. Ale samozřejmě existuje i v tomto žánru klasika – třeba Kabaret. To je úžasná věc. I tak mám ale dojem, že tohle už je za mnou.

Jak jde život, když je zpěvákovi padesát? Jsou to „nejlepší léta“ i pro pěvce?

Hlas je bohužel – nebo bohudík? – spojen s tělem i duší. Po čtyřicítce procházíme všichni, ať už muž nebo žena, proměnami. Nazývá se to krize středního věku. U zpěvaček je to navíc po pětačtyřicátém roce „obohaceno“ o příznaky klimakteria, což samozřejmě má souvislost i s určitými proměnami hlasu. A když se k tomu přidá syndrom vyhoření, tak to je potom opravdu dobrodružství. Hlavně ta nenápadnost a plíživost, se kterou se to všechno děje… O tabuizaci daných témat ani nemluvě. Pak už záleží jen na jednotlivci, jak to řešit a hlavně, zda to chce řešit.

Mnoho mých kolegyň se v období kolem padesátky úplně ztratilo z jevišť, aby se tam po pár letech vítězně vrátily. Třeba v jiném oboru, v jiných rolích. Ale ztratit se, abych se jako vítěz později navrátila, je v dnešní době velmi riskantní. Je dobré se udržovat v povědomí lidí dobrými koncerty. Písňový repertoár je nejlepší cesta, jak si udržovat hlas ve formě.

O některých operních rolích se říká, že pro ně pěvec musí „dozrát“. Máte takovou roli, na kterou jste nějaký čas čekala a možná ještě čekáte?

No jasně! Celý život se těším, až se po těch všech Cherubínech a Rosinách a Carmen konečně dostanu k charakterním rolím, jako je Janáčkova Kostelnička a Kabanicha nebo Straussova Klytaimnestra.

Jak zpěváka ovlivní to, co v průběhu života prožil – rozchody, lásky, ztráty blízkých, narození dětí … Promítne se to někdy i do pojetí nějaké role, do vaší interpretace?

Byla by to asi nuda, kdyby se to nepromítlo. I když i takové zpěváky znám. U mně vždy hudba a láska k mému povolání ovlivňovala můj osobní život a „ztráty a nálezy“ v osobním životě byly vždy velkým přínosem do světa mé interpretace.

Letošní sezóna je ve znamení stého výročí Mahlerovy smrti a jeho dílo je i vaše velké téma. Kde všude jej zpíváte?

Vlastně už loňský rok 2010 byl pro mě „rokem Mahlera“. Zahajovala jsem sezónu v Sydney s dirigentem Vladimirem Ashkenazym a Osmlou Mahlerovou symfonií. Přímý přenos šel po internetu do celého světa. Všichni, sólisté a dirigent, jsme se po koncertech v Sydney – byly v té úžasné budově opery – přesunuli na Nový Zéland, kde jsme pak ve Wellingtonu zpívali ještě dva koncerty. Vyšla z toho i velmi dobrá nahrávka na CD. S Hamburskými filharmoniky a Simone Young jsem vystoupila na koncertech s Druhým Mahlerem – nahrávka vyjde co nevidět, ve Vídni mě s Fabiem Luisim čeká Třetí Mahlerova symfonie, s Düsseldorfskými symfoniky a s Martynem Brabbinsem byla uvedena Píseň žalostná, stejně tak s Orchestrem Den Haag a Neemem Järvim. S Brněnskou filharmonií a dirigentem Aleksandrem Markovicem jsem podnikla „miniturné“ po Rakousku – též s Třetím Mahlerem, další turné s písněmi z Chlapcova kouzelného rohu jsem měla ve Španělsku spolu s barytonistou Markusem Werbou, Barcelonskými symfoniky a jejich šéfem Pablem Gonzalesem a konečně sólové turné po Evropě s Orchestrem Deen Haag a dirgentem Lawrencem Fosterem.

Jak se vyvíjí vaše interpretace Mahlera? Otevřel vám někdo za ta léta třeba jiný úhel pohledu na některé jeho dílo?

Samozřejmě, má interpretace autora, kterého zpívám témeř 25 let, se mění. Dám příklad: V roce 2009 jsem v Pařížské národní opeře zpívala dvanáctkrát (!) Mahlerovu Třetí symfonii. Byla jsem umístěna dole v orchestřišti, zatímco nahoře se odehrávalo baletní představení v choreografii Johna Neumeiera. Samozřejmě je to diskutabilní. Symfonická abstraktní muzika najednou dostane úplně jiný charakter. Je hmatatelnější. Prostší. Vyjádřená. Možná jinak, než se vše odehrávalo ve vaší hlavě. Je to jedna z cest. A najednou nebyla šestá věta na „podřezání žil“, ale otevírala daleko pozitivnější náhled na odchod z tohoto světa.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (8) “Dagmar Pecková o hudbě, lásce, pomluvě i dobrém pivu

  1. Paní Pecková vždy mluvila ve všem otevřeně. A narážky na intrikující profesorky zpěvu, které nikdy nic nezazpívaly, jsou na místě. Je ostudné, že se jimi nechává šéf opery ND ovlivňovat, což zase potvrzuje jeho nekompetentnost. Hezký rozhovor, jen by redaktor typu paní Barančicové neměl komolit jména: Markus Werba (nikoli Verba), John Neumeier (nikoli Neumeyer, německy rozhlas je Rundfunk nikoli Rundfung. Nebo to paní Barančicová neví?

  2. "Pěvkyně, zpívající hlavní role – mnohdy pro ně oborově nepatřičné – co týdně stojí alespoň pětkrát na jevišti, mají měsíční gáži 3000 € brutto. Čili na ruku dostanou polovinu. Také to tak růžové nemají. A jsou vyborné! Nějaký čas… A když je divadlo vyždímá z posledního, dostanou padáka a ve frontě čekají stovky dalších. To je dnešní svět byznysu!" – a to má být model podle kterého to tu má fungovat? Děkujeme, NE! Faktem je, že to takhle funguje ledaskde, ale od umělce bych čekal nějaký morální náhled této praxe. Takto to vyznívá jako ideální řešení, které paní Pecková ordinuje pražským scénám, což je doufám jen těžké nedorozumění…

  3. Re na 11.22:také mě to zarazilo,zvlášť když a) paní Peckové se to jistě netýká b)konkrétně v Německu,Rakousku,Portugalsku a počítám i leckde jinde jsou členové orchestru běžně zaměstnávání jako kteříkoliv zaměstnanci.Včetně Berlínské fiharmonie ad.. Zapomíná se na to,že i u nás může zaměstnavatel vyhodit zpěváka-hráče z uměleckých důvodů,podívejte se do zákoníku práce…OC

Napsat komentář