Dagmar Pecková o hudbě, lásce, pomluvě i dobrém pivu

V centru Prahy na nás shlížejí plakáty s Dagmar Peckovou. Stala se tváří nadcházející sezóny orchestru FOK. Zatímco její usměvavé čokoládově hnědé oči vábí kolemjdoucí ke koupi abonomá, Pražské jaro už chystá na poslední květnové pondělí její vystoupení v Mahlerově Písni o zemi. Pěvkyně s mimořádným citem právě pro Mahlera má letos v souvislosti s jeho výročím plné ruce práce. A to slaví i své soukromé jubileum – třicet let na scéně.

Nedávno můj syn měl ve školním testu otázku „Kdo je Dagmar Pecková?“. Jaký je to pocit – být „učivem“ českých dětí vedle Boženy Němcové nebo Nerudy?

No to jsou mi věci! A věděl to? Já si myslím, že moje děti by s tím měly problémy. Zřejmě by do testu tak maximálně napsaly, že celkem obstojně vařím a syn by měl připomínky k mému řízení automobilu. On totiž dostal ve třetí třídě čtyřku z hudebního testu, protože na otázku, co je opera, odpověděl, že to je většinou koncert, kde nějaká paní hrozně vysoko zpívá!

Koncertem „Jak život šel“ jste nedávno v Chrudimi oslavila se svými rodáky kulaté životní jubileum. Jaké dojmy si z toho setkání nesete?

Hmm, byl to zvláštní pocit. Na tom koncertním pódiu – v sále Muzea v Chrudimi – jsem vůbec poprvé v životě zpívala. A najednou tu stojíte a slavíte třicet let profesionální dráhy… O mých padesátinách ani nemluvě. Samozřejmě si najednou uvědomíte reminiscence, které by mně třeba při koncertě v Praze nebo kdekoliv jinde nenapadly.

Jak často se vracíte do rodných Medlešic? Máte tam ještě kamarády a příbuzné?

Ano, žije tam moje sestra a mají tam skvělé pivo! Zrovna nedávno jsem mé rodině ukázala Chrudim a při té příležitosti jsme navštívili i Medlešice. Provedla jsem je místním parkem, který se rozkládá u celkem zdevastovaného zámku, ukázala mateřskou školku, která mi teď připadá jako zařízení pro trpaslíky, a nabrala si do zásoby domů dvacet litrů piva.

Zároveň letos slavíte třicet let na jevišti. Poprvé jste zpívala v Plzni v americkém muzikálu Snílci, premiéra byla v červnu 1981. Dovedete si představit, že byste se ještě někdy v muzikálu objevila?

Dnešní muzikál je přece něco úplně jiného. Hlavně po hudební stránce. A to se s mojí představou o hudbě naprosto rozchází. Ale samozřejmě existuje i v tomto žánru klasika – třeba Kabaret. To je úžasná věc. I tak mám ale dojem, že tohle už je za mnou.

Jak jde život, když je zpěvákovi padesát? Jsou to „nejlepší léta“ i pro pěvce?

Hlas je bohužel – nebo bohudík? – spojen s tělem i duší. Po čtyřicítce procházíme všichni, ať už muž nebo žena, proměnami. Nazývá se to krize středního věku. U zpěvaček je to navíc po pětačtyřicátém roce “obohaceno” o příznaky klimakteria, což samozřejmě má souvislost i s určitými proměnami hlasu. A když se k tomu přidá syndrom vyhoření, tak to je potom opravdu dobrodružství. Hlavně ta nenápadnost a plíživost, se kterou se to všechno děje… O tabuizaci daných témat ani nemluvě. Pak už záleží jen na jednotlivci, jak to řešit a hlavně, zda to chce řešit.

Mnoho mých kolegyň se v období kolem padesátky úplně ztratilo z jevišť, aby se tam po pár letech vítězně vrátily. Třeba v jiném oboru, v jiných rolích. Ale ztratit se, abych se jako vítěz později navrátila, je v dnešní době velmi riskantní. Je dobré se udržovat v povědomí lidí dobrými koncerty. Písňový repertoár je nejlepší cesta, jak si udržovat hlas ve formě.

O některých operních rolích se říká, že pro ně pěvec musí „dozrát“. Máte takovou roli, na kterou jste nějaký čas čekala a možná ještě čekáte?

No jasně! Celý život se těším, až se po těch všech Cherubínech a Rosinách a Carmen konečně dostanu k charakterním rolím, jako je Janáčkova Kostelnička a Kabanicha nebo Straussova Klytaimnestra.

Jak zpěváka ovlivní to, co v průběhu života prožil – rozchody, lásky, ztráty blízkých, narození dětí … Promítne se to někdy i do pojetí nějaké role, do vaší interpretace?

Byla by to asi nuda, kdyby se to nepromítlo. I když i takové zpěváky znám. U mně vždy hudba a láska k mému povolání ovlivňovala můj osobní život a “ztráty a nálezy” v osobním životě byly vždy velkým přínosem do světa mé interpretace.

Jak se vyvíjí vaše interpretace Mahlera? Otevřel vám někdo za ta léta třeba jiný úhel pohledu na některé jeho dílo?

Samozřejmě, má interpretace autora, kterého zpívám témeř 25 let, se mění. Dám příklad: V roce 2009 jsem v Pařížské národní opeře zpívala dvanáctkrát (!) Mahlerovu Třetí symfonii. Byla jsem umístěna dole v orchestřišti, zatímco nahoře se odehrávalo baletní představení v choreografii Johna Neumeiera. Samozřejmě je to diskutabilní. Symfonická abstraktní muzika najednou dostane úplně jiný charakter. Je hmatatelnější. Prostší. Vyjádřená. Možná jinak, než se vše odehrávalo ve vaší hlavě. Je to jedna z cest. A najednou nebyla šestá věta na “podřezání žil”, ale otevírala daleko pozitivnější náhled na odchod z tohoto světa.

Na podzim máte v Německu zpívat Brangänu v nové inscenaci Tristana. Jak často se dostáváte k Wagnerovým rolím?

Brangänu budu dělat v Braunschweigu a nebude to poprvé. Už jsem ji nahrála v roce 2004 s BBC London a Ronaldem Runicklesem na CD u Warner Music. Chystám také Waltraute v Götterdämmerungu a Fricku v celém Prstenu Nibelungově.

Mám za sebou Ortruduv Lohengrinovi (také v Braunschweigu v roce 2008 – pozn. autorky rozhovoru). To je úžasná role. Ztělesnění zla. V prvním jednání je práce minimálně. Druhé jednání jde samo a krásně se zpívá. Problémem v této roli však je, že po druhém jednání máte tacet až do konce třetího aktu, ale pak musíte ještě jednou na jeviště, po hodině (ne)klidu a nervózního čekání, a “z posledních sil“ najednou zapět z plných plic vysoce dramatickou sopránovou polohu.

A táhne vás to k Wagnerovi?

Samozřejmě! Když někdo přičichne k německé romantice, tak se Wagner nedá obejít, i když ještě před pár desítkami let mi přišel nesnesitelný.

Velmi by mě zajímala třeba role Kundry v Parsifalovi. Je to nádherná a svůdná žena. Rozhodně to není o soutěžení, kdo víc – zda hlas, nebo orchestr. Jsou to až raně romantické fráze, skoro schubertovského písňového charakteru. Ty se pak střídají s velmi dramatickými frázemi. To činí Kundry zajímavou, ale i obtížnou.

Týden před Velikonocemi jsem najednou stála před nabídkou zaskočit ve Dvořákových Biblických písních na koncertě Vídeňských filharmoniků za Magdalenu Koženou. Naštěstí jsem je dělala před rokem s orchestrem Norddeutscher Rundfunk v Hamburgu s velkým ohlasem, takže to nebyl problém. Jen jsem během několika hodin musela přehodnotit již naučené, protože písně byly speciálně transponované na přání paní Kožené do různých jiných tónin a to samozřejmě nebylo pro můj hlas jednoduché. Ale měla jsem obrovský ohlas u publika a hlavně orchestru na všech třech koncertech. Málokdy se mi stalo, že do šatny mi po výkonu přijde pogratulovat opravdu celý orchestr a bylo cítit, že chvála o mé muzikálnosti a profesionalitě je míněna s velkou upřímností. Vychutnala jsem si to, protože si vždy zásadně všímám reakcí orchestru. Ten totiž dokáže libě i nelibě ocenit interpreta. V mém případě vyjádřili obdiv hlavně k naprosto čistému intonování, instrumentálnímu vedení hlasu a práci s dynamikou při vyjádření nejniternějšího obsahu. Pro mě osobně byl příslib k dalšímu pozvání do Vídně jedním z nejkrásnějších dárků k mému jubileu.

Na Pražském jaru vás 30. 5. uvidíme v koncertu věnovaném „abstrakci a atonalitě“. I když žádná „těžká moderna“ tam posluchače vlastně nečeká.

Já vůbec nechápu, jak souvisí v názvu se objevující “atonalita” s Mahlerovou Písní o zemi, kterou budeme na tomto koncertu hrát. Je to hrozně zavádějící a posluchače evidentně název nejenom irituje, ale také odrazuje od návštěvy koncertu. Tak pro upřesnění: Schönbergova úprava tohoto cyklu se týká pouze redukce orchestru z velkého symfonického tělesa do komornějšího uskupení sólových nástrojů. Je to raný Schönberg, tonální. Stejně jako jeho Písně z Gurre. “Abstrakce” se spíše týká výstavy obrazů U Sovových mlýnů.

S jakým orchestrem momentálně spolupracujete nejčastěji?

Příští sezónu mě čeká rezidenční smlouva s FOK. To znamená, že se u tohoto symfonického tělesa objevím celkem ve čtyřech projektech: sólový recitál v Rudolfinu, něco málo baroka a klasicismu před vánoci s dirigentem Vojtěchem Spurným u Šimona a Judy, dále Sommerova Vokální symfonie s dirigentem Petrem Altrichterem ve Smetanově síni. Za velmi důležité pokládám interpretační kurzy pozdně romantické německé písně, které povedu 10. a 11. 3. 2012 též u Šimona a Judy.

U FOKu jsem měla koncem roku 1986 vůbec první symfonický koncert v životě. Takže slavím i tam své jubileum. A vždy jsem se tam ráda vracela. Ať už s Liborem Peškem, nebo Petrem Altrichterem. Jinak co se týče českých orchestrů – měla jsem několik výborných koncertů s Pardubickou komorní filharmonií a Brněnskou filharmonií.

Žijete s manželem a dětmi v malé německé obci, kde vás na rozdíl od českých fanoušků možná sousedé ani tak neznají jako celebritu. Nechybí vám větší kontakt s Prahou?

Ráda jezdím za svými příznivci nejen do naší metropole, ale i do Brna, Ostravy, Pardubic, nebo Litomyšle. Ráda se s nimi dělím o svůj svět písně, symfonie, nebo i koncertní árie.

V Praze je bohužel hodně “profesorek zpěvu”, které v životě nestály na jevišti a když, tak toho ale honem rychle nechaly. Kromě odporných intrik nic jiného neumějí. Nechávají si od nich radit ředitelé divadel i renomované festivaly. Další „odborníky“ máme mezi kritiky, kteří mají pocit, že když vystudovali teorii, rozumí i praxi. O ministrech kultury a jiných činovnících ani nemluvě. Některé kolegyně z Národního divadla ani nevědí, že Mahler napsal Chlapcův kouzelný roh!

Navíc mě, bohužel “odborná” veřejnost neustále posuzuje podle nezdařené Rusalky v ND. Velká většina se tváří, že jsem tím pádem nikdy nic neuměla a ničeho nedosáhla. Jako by se „kauza šibřinky“ opakovala po víc než pětadvaceti letech znova (narážka na výrok šéfa opery ND Zdeňka Košlera “Vraťte se ke svým šibřinkám“, když Dagmar Pecková dělala z Karlína konkurz do ND – pozn. autorky rozhovoru). Proto se ani teď, jako kdykoliv dříve, neupínám směrem k Praze a Čechám. Vždycky jsem se totiž spíše dočkala pozvání od Vídeňských filharmoniků, než Českých.

Poslední dobou se pražské scény třesou před ministerskými plány na „zeštíhlení operních souborů“ a operního provozu v Praze, podepisují se protestní petice. Co si o tom myslíte?

Vidím v tom snahu ukončit letité problémy se “smlouvami až do hrobu”, které už existují víceméně jen v Česku. Dva operní domy by měly smysl pouze v případě, kdyby se zásadně odlišovaly v repertoáru a sólistech, což momentální situace rozhodně nesplňuje.

Co vás v letošním jubilejním roce ještě čeká a kde vás může vidět české publikum?

Vlastně jsem na sebe v předešlých odpovědích téměř všecko prozradila. Zbývá už jen Litomyšl 16. 6., kde uvedu svůj jubilantský koncert, potom Plzeň a Ostrava se stejným programem. Vzhledem k tomu, jak mám tento rok nabitý program, mám pocit, že jsem Čechy opravdu neopomněla.

Děkujeme za rozhovor, vše dobré!