Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    3.9.2011 00:00 Zdena Plachá

Zdá se mi to opravdu nedávno, kdy měla tato sympatická mladá dáma svůj bakalářský koncert na brněnské JAMU – a ono už je to celých dlouhých pět roků. Už ale v onen večer jsem hned měla jasno v tom, že přede mnou stojí hotová operní zpěvačka – mezzosopranistka Dagmar Šašková. O to větší bylo moje překvapení, když mně řekla, že na kariéru klasické operní divy vůbec nepomýšlí. A že se chce věnovat studiu barokního zpěvu. Byla tehdy hodně neskromná – snila o Centru barokní hudby ve Versailles!

Dášo, ráda bych se vrátila o pár roků zpátky. Prošla jste opravdu hustým sítem a zvítězila jste. Váš sen se splnil a vy jste se dostala na skutečně prestižní školu. Jaké byly vaše začátky v Paříži? Nezalitovala jste někdy toho, že jste odešla studovat do zahraničí a nezůstala doma?

Začátky byly těžké. Dnes se sama sebe ptám, jak jsem to mohla zvládnout. Sama v zemi, jejíž jazyk jsem skoro vůbec neznala. Ale to je škola života. Vše to vlastně bylo štěstí, takový rychlokurz francouzštiny. Naučit se znovu veškeré hudební názvosloví v cizím jazyce. Naštěstí hudba zůstává jazykem mezinárodním, tak jsme komunikovali přes ni. Studia v zahraničí jsem litovala jen slabších chvílích, například v situaci opakované tříhodinové fronty na prefektuře kvůli povolení k práci, nebo při bezmoci usmlouvat pokutu za cestování v první třídě…

Jak se styl studia na JAMU lišil od Versailles? Pamatuji se, jak jste vyprávěla o tamějších pravidelných čtvrtečních školních koncertech a o tom, že jste byli neustále nuceni si rozšiřovat repertoár a koncertovat. Dá se to vůbec s organizací studia na našich uměleckých školách vůbec srovnávat?

Podobně jako celé francouzské hudební školství, tak i studium ve Versailles pokračuje v tradici „solfège“, tedy čtení z listu neboli intonace. Tuto disciplínu si Francouzi hýčkají jako národní sport. U nás se na to takový důraz neklade. Naše hudební školy se soustřeďují na technické vybavení studentů, což bylo mojí velkou výhodou. Škola ve Versailles má pouhých sedmnáct studentů, kteří společně zpívají ve sboru – Des Chantres – nebo v komorním seskupení, to je po jednom v hlase. Onen sbor každý měsíc nastudoval dva až tři koncerty francouzské, italské nebo německé barokní hudby. Tak si dokážete představit ty „kilometry hudby“, co jsme museli přečíst. Koncerty se odehrávají v královské kapli zámku ve Versailles. Několikrát do roka soubor hostuje na festivalech ve Francii, Lucembursku, Belgii či Španělsku. Dále jsme měli hodiny korepetic s klavírem, cembalem a loutnou. Dvakrát do roka se každý student musel prezentovat novým patnácti až dvacetiminutovým programem. Rozšířila jsem si tam repertoár nejen v oblasti barokní hudby, ale i v oblasti francouzské romantické písně. Další přínosný předmět byl nazván Zdobení a deklamace. Učili jsme se o traktátech, tedy odborných pojednáních, které poučují zpěváky ve zdobení melodie, a toto umění jsme se snažili aplikovat na daných příkladech. Deklamace se zaměřovala na přesnou dikci ve staré i moderní francouzštině. To pro mě bylo výborné fonetické cvičení.

Můj první zážitek s barokní hudbou mám dodnes v živé paměti. Když mi bylo patnáct, slyšela jsem v rámci festivalu Pražské jaro proslulou barokní zpěvačku Emmu Kirkby. Její nenucený projev a autentická interpretace barokní hudby mě naprosto ohromily. Kupovala jsem si její disky a snažila se jí napodobovat. Samozřejmě jen doma v koupelně… Velký vliv na mé barokní směrování měla i spolupráce s loutnistou Filipem Skuhrovcem. Společně jsme objevovali anglické loutnové písně, ranou italskou monodii a španělské villancicos. Když přišly na řadu francouzské dvorské písně, zjistila jsem, že jenom správně vyslovovat ten jazyk je dost těžké. Od správné výslovnosti se přitom odvíjí správné porozumění hudební frázi. Prostě jsem si připadala jako slon v porcelánu. Z mého hledání mě pak vlastně vysvobodil kurz barokního zpěvu Jérôma Correase na Týnské škole v Praze. Jérôme mi po zazpívání jedné dvorské písně řekl, že mně nerozumí ani slovo. Podle něho jsem měla jít žít a studovat do Francie. Napsal mi na malý papírek kontakt na internetové stránky Centra barokní hudby ve Versailles a pak už to jelo jako po drátkách. Na přijímací zkoušky jsem do Paříže letěla hned dvakrát a se svou lámanou francouzštinou na školu byla přijata ten rok jako jediná dívka. Kdyby mi to někdo řekl před přijímačkami, vůbec bych tam nejela.

Kolik let jste vlastně na škole ve Versailles studovala?

Centrum jsem vystudovala za dva roky. Většina studentů ji studuje tři roky. Profesoři mně hned v prvním ročníku při zkouškách řekli, že můžu jít rovnou o rok výš.

Proč jste se teď prozatím rozhodla zůstat v Paříži? Máte tam hodně pracovních příležitostí? Francouzi mají barokní hudbu opravdu tak rádi?

Dirigent Centra barokní hudby mně hned po závěrečné zkoušce nabídl profesionální spolupráci. Dva koncerty Velkých motet Pierra Roberta, které se nahrály pro hudební vydavatelství K617. Při nich také začala moje spolupráce s Musicou Floreou. Pak přišly koncerty s Doulce mémoire a koncert s Gérardem Lesne a jeho souborem Il seminario musicale. S loutnistou Manuelem De Grangem a hercem Julienem Ciganem jsme založili soubor Il Festino. Zatím máme úspěch s poetickým pásmem o víně, jedná se o pijácké písně a texty ze 17. století. Letos v létě budeme nahrávat nový program – dvorské písně 17. století francouzských skladatelů, které byly napsány v italštině.

Již v říjnu 2010 jsem nahrála CD madrigalů Johana Hermanna Schrána se souborem Sagittarius, letos v říjnu chystáme druhý díl. S uznávaným cinkistou Williamem Dongoisem a jeho souborem Le Concert Brisé jsme nahráli CD plné krásné hudby Ditricha Buxtehudeho. Má vyjít letos v září.

O barokní hudbu je ve Francii zájem. Má určitě větší tradici než v Čechách. Jsem vždy mile překvapena návštěvností našich koncertů nebo koncertů mých kolegů, které si jdu poslechnout. Reakce publika je pokaždé velmi pozitivní. To mně dává vždy velkou chuť pokračovat. Široká škála projektů a pozitivní reakce publika mě prostě moc inspirují a motivují do další práce. Paříž je velká umělecká křižovatka a místo osudových setkání. Cítím, že se ještě hodně naučím a potkám se spoustou zajímavých umělců.

Dášo, jaká nejzajímavější práce vás ve Francii prozatím potkala? A jaké máte interpretační sny?

Nejzajímavější prací pro mě teď asi zůstává opera, ve které se snoubí hudba s divadlem a tancem. Myslím, že snem každého zpěváka je ztvárnit nějakou krásnou operní roli a žít na chvíli život někoho jiného. Zatím jsem moc ráda, že jsem byla vybrána na roli Corisande v opeře Amadis Jeana-Baptista Lullyho, jež byla provedena v divadle v Avignonu a v opeře Massy na jižním předměstí Paříže. V květnu letošního roku jsme uvedli krátkou operu Adriana Banchieriho Barca di Venezia per Padova. A mým interpretačním snem je zpívat s příjemnými kolegy na prknech slavného operního domu, pod taktovkou výborného, ale hlavně hodného dirigenta (smích)! Je tolik krásné hudby, co bych chtěla zpívat…

 

Letos se velmi těším na nastudování opery autorské dvojice Virgilio Mazzocchi a Marco Marazzoli L´Egisto. Dirigovat ji bude Jérôme Correas, režie se ujal herec a režisér Jean-Denis Monory. Premiéra je 29. září v Cergy Pontoise a v Paříži se bude hrát v říjnu v divadle L´Athénée. Jinak mám v kalendáři plno koncertů ve Francii a Belgii se soubory Il Festino, Actéon, Les Corespodences a Pygmalion.

Udržujete si v Čechách umělecké kontakty?

Ráda spolupracuji s Musicou Floreou. V září 2010 jsme uvedli v zámeckém divadle v Mnichově Hradišti Händelovu operu Terpsicore, letos v červnu se konalo představení barokním divadle v Českém Krumlově. Se souborem Collegium 1704 jsem v březnu 2010 zpívala nádherné oratorium Antonia Caldary Magdaléna u nohou Kristových a v srpnu 2010 jsme velkých úspěch s Mší h moll Johanna Sebastiana Bacha na dvou francouzských festivalech. A nejlepší nakonec: velmi ráda zpívám s českou přední varhanicí a cembalistkou Kateřinou Chrobokovou.

S Kateřinou Chrobokovou vás dohromady svedla společná studia na JAMU. Jak často spolu v současné době vystupujete?

S Kateřinou se známe od roku 2004. První koncerty jsme spolu měly už právě na JAMU. Už tam jsme obě cítily jakési souznění a stejný hudební vkus, naše koncerty se odehrávaly na takzvané stejné vlně. Teď se potkáváme několikrát do roka, na koncertech v Čechách, v Belgii nebo ve Francii. Poslední společný koncert jsem měly v květnu v Kravařích v rámci ostravského Janáčkova Máje.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně dalších úspěchů!

Související články

• Janáčkův máj v Kravařích