David Radok: Musíte mít chuť udělat tu židli tak, aby se na ní dalo sedět

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Když si zadáte v jakémkoliv internetovém vyhledávači heslo „David Radok“, bude pravděpodobně první odkaz, který vám program nabídne, životopis tohoto významného režiséra na stránkách pražského Národního divadla. Je to ovšem tak trochu paradox, protože právě na naší první scéně momentálně na žádnou z inscenací Davida Radoka nenarazíte. Ve zmíněném textu si můžete přečíst, že jeho poslední operní režií zde byl Vojcek Albana Berga z roku 2001. Co si v něm naopak přečíst nemůžete, je patrně novější informace, že na repertoáru už nefiguruje ani Radokovo činoherní ztvárnění Shakespearova Troila a Cressidy z roku 2012. Operní nadšenci ovšem dobře vědí, že za novými divadelními počiny Davida Radoka se bude třeba vypravit v právě započaté sezoně jinam. 15. října 2016 bude mít v Janáčkově divadle v Brně premiéru jeho koprodukční inscenace Bartókova Modrovousova hradu a Schönbergova Očekávání a znovuobjevenou Vivaldiho Arsildu uslyší od 9. března 2017 poprvé diváci Slovenského národního divadla v Bratislavě. Přitom nechybělo mnoho a oba projekty mohly být realizovány právě v Národním divadle v Praze, tedy ve městě, kde je režisér doma. Léto ale tráví obvykle v Kolodějích nad Lužnicí a právě tady jsme se sešli, abychom si o jeho zmíněných blízkých plánech popovídali. Nezůstalo ale samozřejmě jen u Bartóka, Schönberga a Vivaldiho; David Radok se rozpovídal i o tom, proč už tak dlouho nerežíroval operu v Praze, jaké principy jsou pro něj při jeho práci nejdůležitější, co od ní sám očekává a co chystá do budoucna. Ve zkratce se dá říci, že jedním chystaným operním „dvojákem“ jsme naši rozpravu začali a jiným zase skončili...
David Radok (foto autor)
David Radok (foto autor)


Kombinace Modrovousova hradu a
Očekávání v jednom operním večeru, tak jak jste ji nedávno připravil pro operu ve švédském Göteborgu a jak ji nyní chystáte i pro aktuální ročník festivalu Janáček Brno, je poměrně nezvyklá. Zajímalo by mě, jak jste dospěl k myšlence spojit právě tyto dvě jednoaktovky.

Já jsem měl hlavně chuť dělat znovu Modrovousův hrad. Už jsem ho kdysi režíroval – to mi bylo necelých třicet let –, ale chtěl jsem se k němu vrátit, protože právě Modrovous patří mezi mé vůbec nejoblíbenější opery.

Tím jste ve mně ovšem hned na začátku vzbudil zvědavost zeptat se, které jsou ty další…

Samozřejmě Vojcek, Peter Grimes, Lady Macbeth Mcenského újezdu, hned několik oper od Janáčka, možná bych do té sbírky zařadil i několik barokních titulů nebo zcela absurdní Cestu do Remeše… Obecně se dost nerad vracím k operám, které jsem už režíroval, ale na novou příležitost inscenovat Modrovousův hrad jsem se opravdu těšil. Při svém prvním setkání s Bartókem jsem myslím obsah opery zcela nepochopil… A co týče Očekávání: mám-li být upřímný, je to vlastně hudba, o které nemůžu říci, že se mi vysloveně líbí. Jsem ale přesvědčený, že v dějinách hudby je to něco jako výbuch. Myslím, že se jedná o podstatně radikálnější experiment v opeře než cokoliv napsané před ním i po něm. I když tedy k této hudbě nemám nějaký zvláštní vztah, měl jsem nutkání se ponořit do něčeho, co je tak absolutní a nekompromisní. V Očekávání je pro mě skrytá i jakási pravdivost, snad proto, že ta opera vznikla na základě skladatelovy osobní zkušenosti. Je to skutečně tragédie konkrétních lidí, tedy nejen nějaká prázdná konstrukce.

Pokud si ale dobře vzpomínám, Očekávání nebylo vaší první volbou. Vedle Modrovouse jste chtěl původně postavit Honeggerovu Antigonu napsanou na libreto Jeana Cocteaua.

Máte pravdu, ale usoudil jsem, že Antigona zkrátka není to pravé… Spojení Modrovouse s Očekáváním mi nakonec přišlo jako dobré a úplně logické. A shodou okolností se mi i podařilo propojit Modrouvousův příběh s příběhem Očekávání, což vzniklo opravdu téměř náhodou….

Tak o té náhodě bych se opravdu rád dozvěděl něco bližšího…

To, že má finále Modrovousova hradu nějakým způsobem otevírat dveře k Očekávání, jsem věděl ze začátku. A toužil jsem také v Schönbergově opeře konkretizovat postavu Muže, která tam ale fyzicky napsaná není. Původně jsem zamýšlel, že by zpěvačka, představující Juditu, zpívala i Ženu v Očekávání. Sopranistka Katarina Karnéus mi pak dokonce potvrdila, že to bez problémů zvládne. Když ale potom zjistila, jak je pěvecký part v Očekávání těžký, řekla mi, že Juditu zpívat nemůže. Dostal jsem tedy pro Bartóka jinou představitelku, Katarinu Giotas.

A teď k té shodě okolností: měl jsem vyhlédnutého jednoho statistu, který měl v Očekávání účinkovat, ale ten mi řekl, že v takhle depresivní opeře prostě odmítá vystupovat… Bez nějakého velkého rozmýšlení jsem tedy v kantýně oslovil basistu, který zpívá Modrovouse, Anderse Lorentzsona, jestli by se nechtěl objevit také ve druhé polovině. A protože je to nejen dobrý zpěvák, ale i kamarád a prima člověk, tak mi okamžitě řekl, že ano a že mu to vůbec nebude vadit. Díky němu jsem pak zjistil, že právě jeho postava dává celému projektu mnohem hlubší smysl, než jaký jsem původně předpokládal… Užší propojení mezi těmi dvěma operami byl tedy od počátku záměr, ale konkrétně se vyvinul až postupně a v podstatě také díky souhře náhod. Jisté asociace, která tato dvě díla vyvolávají, se u mě dostavovaly až během zkoušení – a to se zrovna mně děje málokdy, protože já jsem typ režiséra, který improvizuje poměrně nerad.

To je tedy váš pohled na propojení obou příběhů. Jak se ale podle vás snášejí na jednom jevišti dva tak osobité hudební styly, jako je ten Bartókův a Schönbergův?

Obě opery jsou si blízké dobou vzniku: Očekávání je z roku 1909, Modrovousův hrad byl napsán o dva roky později. Zatímco Bartók se atonality zatím jen dotýká a používá ji jako jistý výrazový prostředek k docílení bezprostředního emočního zvukového obrazu, Schönberg atonalitu ještě mnohonásobně umocňuje. Nejsem žádný muzikolog, ale ten absolutní ponor do hudebního světa, který úplně rezignuje na naše posluchačské pohodlí, mě fascinuje. I když obvykle vycházím z charakteru hudby a pak hledám význam textu, tady to bylo přesně naopak: na počátku jsem pracoval jen s libretem a k Schönbergově hudbě nacházel vztah až postupně.

Ale byla to jedna z mých nejhezčích pracovních zkušeností. Měl jsem k dispozici jen tři účinkující ve dvou krátkých operách s velmi dobrou tématikou i hudbou a čas na zkoušení, který vás vždy pronásleduje, byl tentokrát luxusně uvolněný… Žádný stres, jen vzájemná důvěra a skvělí zpěváci, kteří byli perfektně připravení. Katarina Karnéus dala studiu Očekávání asi rok života, oba protagonisté Modrovousova hradu stejně pilně pracovali na Bartókovi a maďarské výslovnosti. Proto se dalo i různě experimentovat – tedy zkoušet v pravém slova smyslu –, což se dá jinak v opeře málokdy. Když máte na scéně padesát lidí a celkem čtyři hodiny na to s nimi nazkoušet základní aranžmá, nemůžete si dovolit vyžádat si čas pro sebe, abyste mohl to či ono vyzkoušet nebo vymyslet úplně jinak. Tentokrát jsem ale ten čas měl a myslím, že na výsledku to bylo znát.

Budou v „brněnské“ verzi inscenace oproti té „göteborgské“ nějaké změny, nebo zůstává ve všech ohledech stejná?

Jestli se něco bude měnit, tak jsou to hlavně proporce dekorací a aranžmá, které se musí přizpůsobit prostoru: v Göteborgu je jeviště osmnáct metrů široké a v Brně o něco menší, takže se musely některé části scény vyrobit znovu. Myslím ale, že v mnohém jiný význam může dát představení třeba nové hudební nastudování Marka Ivanoviće, na které už se moc těším.

Svou otázkou jsem mířil spíše k tomu, zda ještě vy sám máte v úmyslu s odstupem času od uvedení ve Švédsku nějak doplnit či pozměnit svůj přístup k celkové koncepci…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Reakcí (2) “David Radok: Musíte mít chuť udělat tu židli tak, aby se na ní dalo sedět

  1. Díky za tento rozhovor. Pan Radok je výborný režisér a je vidět, že této branži dobře rozumí. Díky také za letmý pohled do zákulisí vedení Národního divadla v Praze. Když se člověk podívá na ten obrovský rozpočet, je ostudné, že opera ND není schopna kvalitou inscenací za poslední léta, konkurovat nejen evropským divadlům, ale i regionálním českým divadlům. Připadá mi, že jim jde jen o to, aby režie byly co nejvíce moderní, nové a kontroverzní, ale často to dopadá tak, že jsou spíše blbé.

  2. Též chci moc poděkovat. Tohle jsou přesně ten typ rozhovorů, kterých si zde nejvíce cením. Informace ze zákulisí ND jsou určitě zajímavé. Nestálo by ale za to požádat o reakci vedení ND. Rozhovor s p. Kofroněm zde myslím byl naposledy někdy, když v ND začínal. A od té doby uplynulo hodně vody. Určitě by bylo o čem s ním hovořit. Taky by mě osobně zajímalo, proč ND zrovna za p. Kofroně (milovníka moderní opery) Očekávání a Modrovousův hrad odmítlo. Ale pokud nechceme spekulovat, nezbývá než se ho na to zeptat.

Napsat komentář