Debussy hraje Debussyho

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (105)

Ivan MedekMá být pro interpreta závazné, jak svoji hudbu pojímal její tvůrce? To byla kardinální otázka, kterou si před rozhlasovým mikrofonem v roce 1966 položili Ivan Medek a Ilja Hurník. Debatovali nad čerstvě vydanou gramofonovou deskou firmy Telefunken, na níž vlastní skladby hráli Grieg, Stravinskij, Bartók, Ravel, ale také Claude Debussy.

O Debussym a jeho sepětí s klavírem – ne jako pomůckou, ale spíš inspiračním zdrojem – hovořil minule Ilja Hurník: „Sám vím ze své zkušenosti, jaký pocit to je, když člověk začne Debussyho hrát. Má opravdu dojem, že se vtělil do skladatele, který usedá k nástroji a začne improvizovat, přičemž jako by předal všecku vládu svým prstům, dotýkajícím se kláves. A ony, probuzeny, začnou uvolňovat síly v sobě utajené a začnou jakoby samy skladateli napovídat myšlenky. Proto se Debussy, ačkoliv je těžký, tak báječně hraje. Nedovedu si představit, že by Debussy byl vymýšlel své skladby mimo nástroj. Je to opravdu dílo improvizace, dílo spolupráce toho tajemného, vždycky „nedoobjeveného“ mechanismu klavíru a prstů, které jej ovládají.“
***

Ivan Medek: Myslím, že nikdo nám nebude vyčítat, že máme moc velkou odvahu. Ale teď ji asi budeme potřebovat, protože máme před sebou Debussyho. Rok 1913, ve kterém Debussy natáčí svoje klavírní skladby Preludia, Dětský koutek.

Ilja Hurník: Přiznám se, že to je pro mě dost napjatá chvíle. Je to poprvé, co uslyším Debussyho. Tento skladatel se stal jakousi mou interpretační specialitou. Takže trnu, co se stane. Totiž nutně dojde ke konfrontaci toho, co bychom měli a priori považovat za autentické provedení. Kdo ještě by měl hrát svoje skladby adekvátněji a přesvědčivěji než sám skladatel, který nota bene byl klavírista? A já se těším, že teď zkonfrontujeme toto podání s obecným míněním, jak se má hrát Debussy. Pravda, toto mínění je rozdílné a každý klavírista vetkne svému projevu cosi individuálního. Ale přesto je jakási norma nebo obecná představa, která všechny debussyovské hráče spojuje. To ostatně vidíme na klavíristických konkurzech, kde se porota, ačkoliv přizná právo individuální hry všem účinkujícím, přece jenom shoduje. Může porovnávat. A existuje tedy jakési estetické obecné povědomí. A teď bude otázka: za prvé, jak se toto povědomí shoduje nebo nesrovnává s projevem skladatelovým? A za druhé, jak dalece bychom se jím měli řídit? Je-li pro nás opravdu závazné to, jak skladatel podává vlastní skladby? A teď už ale hrajme.

Ilja Hurník (zdroj p360130.pixnet.net)
Ilja Hurník (zdroj p360130.pixnet.net)

Ivan Medek: Myslím, že bude dobře, když si na začátek vybereme nejznámější a z tohoto hlediska možná nejproblematičtější Preludium, a to Potopenou katedrálu. Tady to asi nebude snadné. Musíme si znovu připomenout rok 1913, kdy byla deska nahrána, a uvědomit si, že zvukový příjem byl nutně omezený jak směrem k pianu, tak k forte. Těžko asi můžeme přesně posoudit Debussyho vlastní zvukovou představu, to jest dynamické rozpětí. Ovšem to ostatní posuzovat můžeme.

(hudba – Claude Debussy: Potopená katedrála)

Ilja Hurník: Myslím, že to přece jenom není dostatečné alibi. Mně se zdá, že Debussy vůbec nerespektuje to, co zapsal. Přiznám se, že je to pro mě trošku důvod k zděšení. Jako pro každého klavíristu, který tuto skladbu zná a který trénuje každé znamínko, které Debussy zapsal, a je mu drahé a závazné. Ale zde z toho není vůbec nic. Například ta ohromná gradace, kdy se z obrazu nehybného moře najednou začne vynořovat katedrála – to je taková stará bretonská balada – a ta věští zemi neblahý konec nebo nějaké nebezpečí. Jakmile odevzdá svoje poselství, začne se znovu ponořovat do vln. Celý obraz je ohromně sugestivní právě tím obrovským kontrastem nehybného moře, líčeného na počátku skladby, a toho, jak se hladina otevře a z ní začne vystupovat věž s hlaholem zvonů a hukotem varhan. Čili příležitost k nádherné gradaci, Debussy ji tam má zapsanou sugestivně a podrobně. A z toho tady není nic.

To si lze vysvětlit jenom tak, že Debussy, jenž byl při vší klavíristické erudici přece jen přikryt skladatelem, jaksi podceňuje to, co každý klavírista ví, totiž že musí podat skladbu do jisté míry přehnaně. Že nestačí jenom to, aby ji slyšel on sám, ale že musí počítat s posledním posluchačem na galerii, který musí být také zasažen nuancemi, které má klavírista na mysli. Že tedy musí na obě strany jak k forte, tak k pianu všechno mírně přehnat. A Debussy jako by si to říkal pro sebe, bez toho rétorského, co každý umělec na pódiu musí mít. Jedině tak si lze vysvětlit tu plochost, skoro bych řekl až nezájem o účinnost této skladby.

Ivan Medek: Zkrátka a dobře myslíš, že hraje méně, než kolik sám slyší.

Ilja Hurník: Asi tak.

Ivan Medek: Myslím, že si můžeme poslechnout ještě něco jiného, kde bychom snad Debussyho slyšeli také trošku v klavírní technice. V takovém tom čistě pianistickém métier. Možná že by to byl Tanec Pukův.

(hudba – Claude Debussy: Tanec Pukův)

Ivan Medek: Abychom mohli posuzovat trošku objektivněji, snad bychom si mohli poslechnout ještě jedno takové, řekněme rychlé číslo. Z Dětského koutku je tady záznam Tance sněhových vloček.

(hudba – Claude Debussy: Tanec sněhových vloček)

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář