Devadesátiny brněnské sopranistky Kvety Belanové

  1. 1
  2. 2
I letošní jarní měsíce dávají možnost připomenout si krásné chvíle, které nám poskytly svým uměním významné operní a koncertní pěvkyně nedávného období. A netýká se to jenom Prahy. Na Velikonoční pondělí letos oslaví životní jubileum dlouholetá vynikající sopranistka brněnské Janáčkovy opery, paní Kveta Belanová.
Kveta Belanová (foto archiv ND Brno)

Kveta (Kvetoslava) Belanová se narodila 17. dubna 1927 v Bratislavě. Ve svém rodném městě žila až do svých dvaadvaceti let. Vystudovala gymnázium a obchodní kurs, ale od svých sedmnácti let souběžně studovala zpěv u profesorky konzervatoře (později Vysoká škola múzických umení) Anny Korinské, které vděčila a vděčí řada významných slovenských pěvkyň a pěvců za kvalitní základ své kariéry.

V dubnu 1949 byla Kveta Belanová poté, co se úspěšně představila brněnským divákům v titulní roli Verdiho Aidy, angažovaná do Janáčkovy opery. Od začátku další sezony se stal novým šéfem opery Zdeněk Chalabala, který se do Brna vrátil po třinácti letech. Mladé zpěvačce svěřil náročné úkoly, v nichž měla možnost prokázat své možnosti a schopnosti. Podle záznamů v archivu Národního divadla Brno byly jejími prvními studovanými rolemi Micaela v Bizetově Carmen a Vendulka ve Smetanově Hubičce. Krátce poté se setkala s titulní ženskou rolí v Glinkově Ruslanovi a Ludmile a s Dvořákovou Rusalkou, v níž mohla plně uplatnit všechny valéry svého hlasového projevu.

Svůj podmanivý soprán, schopný bohatých barevných a dramatických odstínů, dokázala propůjčit jak postavám lyrického charakteru, tak rolím mladodramatickým a dramatickým. Diváci i odborné kritiky vždy oceňovali hlubokou citovost jejího pěveckého i jevištního projevu.

Během krátké doby se Kveta Belanová stala jednou z protagonistek souboru. I když Zdeněk Chalabala po třech sezonách Brno opět opustil, soubor pod vedením Františka Jílka pokračoval v nastoupené linii, založené na dlouhodobé koncepci dramaturgie, personálního složení a soustavného zvyšování nároků na interpretaci. Záhy to přineslo své ovoce a brněnská Janáčkova opera vešla do obecného povědomí nejen v domácích souvislostech.

Pro mladé umělce, kteří do souboru přicházeli a kterým byly přidělovány úkoly se snahou o co nejlepší využití jejich předpokladů a další umělecký růst, zde byly výborné podmínky. Vedle vždy precizního šéfa Františka Jílka zde působil inspirativní dirigent s velkým citem pro vedení zpěváků Bohumír Liška. Po jeho odchodu do Plzně v roce 1955 jej nahradil velký ctitel Antonína Dvořáka, výtečný klavírista Jiří Pinkas, propagátor moderních směrů s dlouholetými zkušenostmi z úspěšného působení ve funkci sbormistra v Československém rozhlase. A stále více se v Janáčkově opeře prosazoval dirigent a znamenitý dramaturg v jedné osobě Václav Nosek. Vedle zkušených režisérů Miloše Wasserbauera a Oskara Linharta svou bohatou tvůrčí invencí rychle zaujal mladý režisér Václav Věžník. Není divu, že za těchto okolností v souboru vyrůstaly nové osobnosti, které se postupně zařadily do síně slávy souboru.

V plně míře to platí o Kvetě Belanové. Jednou z jejích domén byla česká opera. Za svou více jak tři desítky let dlouhou kariéru v brněnském divadle se setkala se sopránovými hrdinkami všech Smetanových oper v široké typové škále. Všem smetanovským postavám, byť se jednalo o role tak rozličného typu jako Mařenka v Prodané nevěstě, Milada v Daliborovi anebo Anežka ve Dvou vdovách propůjčila osobitý, nezaměnitelný charakter. Velmi blízké jí byly role, v nichž mohla uplatnit svou schopnost hlubokého citového prožitku jako Ludiše v Braniborech, Blaženka v Tajemství či Hedvika v Čertově stěně. S inscenací této opery v hudebním nastudování Františka Jílka, který k režii přizval zkušeného činoherního režiséra Aleše Podhorského, se brněnský operní soubor poprvé představil v roce 1957 na Smetanově Litomyšli a sklidil tam mimořádný úspěch.

Kveta Belanová (foto archiv ND Brno)

Mimořádný úkol čekal Kvetu Belanovou už ve třetí sezoně jejího brněnského působení, když jí byla na jaře 1952 svěřena role Libuše. Dobová kritika zdůraznila, že roli propracovala do nejmenších podrobností ve frázování, dynamice, akcentech a deklamaci, a z těchto jednotlivostí pak vznikl krásný jednolitý celek s přirozeným vrcholem v závěrečném Libušině proroctví. Kveta Belanová se zařadila do galerie špičkových interpretek této role v historii brněnské opery.

Stejně blízký jí byl hudební svět Antonína Dvořáka. Vedle již zmíněné Rusalky byla skvělou představitelkou ušlechtilé Julie v Jakobínovi i zcela odlišného typu role, jakým je Kněžna v opeře Čert a Káča.

Významné místo na seznamu rolí Kvety Belanové zaujímá její Jenůfa. Bohužel, už jsem sám také pamětníkem a na inscenaci Františka Jílka a Miloše Wasserbauera z roku 1961, v níž tuto roli Belanová ztvárnila, vzpomínám jako na jednu z nejpůsobivějších z mnohých, které jsem měl možnost vidět. V pozdějších inscenacích byla představitelkou Rychtářky. V této roli se můžeme setkat s jejím hlasem na vynikající gramofonové nahrávce z roku 1979, kde za doprovodu orchestru Janáčkovy opery pod taktovkou Františka Jílka čtveřici hlavních rolí zpívají Gabriela Beňačková, Naděžda Kniplová, Vilém Přibyl a Vladimír Krejčík.

Jednou z prvních rolí, které Kveta Belanová vytvořila po svém příchodu do divadla, byla dvojrole Paní revírníkové a Sovy v Příhodách lišky Bystroušky. Tyto role si posléze zopakovala v několika dalších inscenacích. A zpívá je také na nahrávce Supraphonu z roku 1958, kterou s Orchestrem Národního divadla pořídil dirigent Václav Neumann.

Z jejích dalších významných rolí v české operní klasice připomeňme především titulní roli Beatrice ve Fibichově Nevěstě messinské ve velmi působivé inscenaci Františka Jílka a Miloše Wasserbauera z roku 1960, dále pak Svatavu v Šárce, Hančí v Kovařovicových Psohlavcích a Kněžnu v Lucerně Vítězslava Nováka.

Mimořádně blízká jí byla role Katreny v Suchoňově Krútňavě. Byla rovněž představitelkou hlavní ženské role Uliány v operní novince brněnského skladatele Karla Horkého Hejtman Šarovec a na sklonku svého působení v divadle vystoupila v roli Hospodyně v další novince, kterou byla opera Otakara Máchy Růže pro Johanku.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama