Devadesátiny Ilji Hurníka aneb Je čas dostavět, co je začato

Jen málokterá osobnost hudebního světa je tak široce rozkošatěná, jako on. Jen málokomu z umělců se dostane hned ne jednoho, ale hned několika výrazných talentů, tak jako jemu. Český hudební skladatel, klavírista, hudební pedagog, dramatik a spisovatel Ilja Hurník slaví právě dnes své devadesáté narozeniny. Rodák z jím dodnes milovaného Slezska, kde vyrůstal v učitelské rodině. Komponovat začal už v pěti letech, později měl skvostné učitele – skladatele Vítězslava Nováka a klavíristu Viléma Kurze. Jeho skladatelské dílo je neobvykle obsáhlé a sahá od dětských sborů přes komořinu a tvorbu symfonickou až k operám. Jako výtečný klavírista vystupoval hojně též v zahraničí, společně s Pavlem Štěpánem se zasloužil o renezanci čtyřruční hry. Dodnes neobyčejně půvabné a plné krásné češtiny jsou jeho povídky, jako dramatik se výrazně uplatnil v rozhlasových hrách. To všechno je Ilja Hurník.

Již dlouhá léta jste uznávanou osobností na poli kultury. Jaké byly vaše hudební začátky? Chtěl jste být vůbec hudebníkem?

Kreslil jsem výhradně bohy, krále a prezidenty. V pěti letech jsem složil píseň na vlastní text, jmenovala se Mládí uteklo…

Vaším pedagogem ve skladbě byl Vítězslav Novák, v klavírní hře pak Vilém Kurz. Jak na tyto legendární osobnosti vzpomínáte? Čím vás nejvíce ovlivnili? Měl jste štěstí na své hudební pedagogy?

V osmatřicátém roce naše rodina musela prchnout před okupací do Slezska před sudetskými Němci. Octl jsem se v Praze, připravený o domov, ale mou bolest nadlehčilo to, že oba, k nimž jsem vzhlížel, mě jako žáka přijali. Oba mě vrátili k počátkům. Člověk musí vytvořit dokonalou cihlu, než se dá do stavby domku nebo později chrámu.

Vaše umělecká mnohostrannost je všeobecně známá. Který obor je vašemu srdci přece jen nejbližší?

Oba obory jsou závislé na nápadu. Ten na sobě umělec nevynutí, ten se loví. Oba obory střídám podle toho, co mi napadne.

Umění je bezpochyby plný celý váš život. Zajímá či fascinuje vás i něco jiného, než je hudba a umění?

Jsem rozjetý po čtyřech kolejích, jako skladatel, spisovatel, klavírista, kantor. To by mělo stačit, ale tu a tam nakouknu do botaniky, astronomie, filozofie. Netvrdím „hudba je mi vším,“což by znamenalo, že všechno ostatní mi není ničím.

Jste držitelem řady cen. Vážíte si nějaké více než ostatních?

Dostanete-li na Vánoce dary okázalé i skromnější, sluší se, abyste poděkoval za všechny. Takto jsem vděčný za každou pochvalu. Jaké jsem se ani ve snu nenadál: Mezi Marsem a Jupiterem lítá planetka 16929 Hurnik.

Během vaší úctyhodné kariéry prošla soudobá hudba značným vývojem.Změnilo se podle vás vnímání soudobé hudby od dob vašich studií po dnešní dny?

Za německé okupace spěchali na koncerty lidé, mnozí až teď, kdy toužili mít účast na tom největším, co národ vytvořil na umění. Tehdy přijímali i hudbu soudobou, Vítězslava Nováka, Josefa Suka, Leoše Janáčka. Jedno se mi zdá trvalé: ráz doby, jeho sloh, s ním i myšlení, které udává silné umění soudobé, i když se zpožděním, až k jeho novotám lidé dozrají.

Na čem momentálně pracujete? Co vás v nejbližší době čeká?

V mém věku není čas na projekty, spíš dostavět, co je začato. Před osmi lety vydalo nakladatelství Akropolis mou knížku Zelený notýsek, po roce Modrý, po něm Růžový, Fialový, a tak dále, letos osmý, Oranžový. Vzniká takto cosi jako knihovnička, dosud neuzavřená. Jsou to povídky jistého typu, pro nějž jsem si vypůjčil anglický pojem short story. Vystupuje tu Noe, Diogenes, svatá Cecilie, i Sherlock Holmes, ovšem jako houslista, toužící po slávě umělce.

Děkujeme a přejeme vše dobré!

Ilja Hurník: Jak se konverzuje po japonsku

Jel jsem do Tokia pro dvě roury s diplomy, jeden s první cenou pro syna, druhý s Grand Prix pro mne. Takhle jsme dopadli v tamní skladatelské soutěži. Na letišti mě čekali páni pořadatelé a od té doby jsem žil hlavně v pravém úhlu. Japonci se pořád klanějí a abych vypadal také tak slušný, hleděl jsem se sklopit o vteřinu dřív než oni a o vteřinu později se narovnat. Cizí jazyky jim moc nešly, někdy jsem si nebyl jistý, zda se pokoušejí o angličtinu, němčinu či snad o latinu. Přivedli s sebou dívenku, roztomilé stvoření, kterou shledali vhodnou, aby mi dělala průvodkyni – kromě japonštiny uměla deset slov bulharsky. Na každý pád jsem měl naději, že jsem pochopil jejich otázku: Co bych si přál v Tokiu vidět. Bez rozmýšlení jsem odpověděl: “Pravou japonskou zahrádku!” Ty jsou přece slavné. Zaradovali se, a já jsem se rovněž zaradoval, zřejmě pochopili.

Uložili mě v hotelu, kde jsem pak každý den našel v pokoji čerstvé kimono. Ten dvacetipatrový hotel se pořád trochu třásl. Ale mé průvodkyni to nevadilo, takhle se prý třese celé Japonsko. Přijela druhý den pro mě, cosi povídala japonsky a bulharsky, ale mně stačila líbezná gesta. Jakoby trhala kvítky nebo jakoby k nim čichala, tak jsem alespoň tu hru rukou a nosíku vnímal. Jasné, jedem na zahrádku.

Bylo vedro. Sedli jsme do taxíku a dívenka mi vždy po chvilce kapesníčkem utřela čelo. Bylo to velmi něžné. Tokio je mraveniště. Každý den v pět hodin je to mraveniště, do něhož někdo zašťoural. Děsný zmatek, řeklo by se. Jenže každý mravenec při poplachu ví, kam pádit a proč, a Japonci rovněž, pádí domů ze škol a z úřadů. Nikdo se nestrká a netlačí ani nemračí, asi proto, že ani dnes je ze školy či z úřadu nevyhodili, a nevyhodí ani zítra, protože se dobře učí a úřadují. Jeli jsme a jeli, dívenka mi utírala čelo, ale po nějaké zeleni ani stopy. Konečně jsme zastavili před vznešenou vilou, před ní pán v černém saku. Sklonil se do pravého úhlu, já rovněž, takto jsme setrvali pár přiměřených vteřin. Pak mě pán vedl chodbami do salonu, kde jsme usedli, kdosi přinesl čaj, takový ten bez barvy, bez vůně, bez chuti, takže vzorně japonský, a pán řekl:

“Jamulaj rasuka okto lalabajna.” “I am very glad. Grossartige Stadt,” odvětil jsem. “Jaholana sukuta tajmete ti blonkai.” “Je suis totalement enchanté. Epericolosi sporgersi.” “Hai. – Hai, hai.” “Nelze ovšem přehlédnout, že u lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo.” Pán se zamyslil: “Koiro? Tei nekota koiro?” “Rozhodně,” řekl jsem přesvědčivě. “Vždyť přece Boleraz, zelený Boleraz. A k tomu nad Tatrou sa blýská.” Pán se zasnil. “Hai. Boleraz, Boleraz.”

Takto jsme si povídali čtvrt hodiny. Nato se pán zvedl, sklopil se do pravého úhlu, já rovněž a audience skončila. Nikdy jsem se nedověděl, kam mě to přivezli a proč.

(2000)