Devátá jako vesmírný karneval

  1. 1
  2. 2

Slyšet při pětadvacátém výročí pádu komunismu Beethovenovu Devátou v Praze s Berlínskými filharmoniky, to je geniální dramaturgický nápad. A dostali ho hosté z Berlína, města, které před týdnem velkolepě slavilo své a zároveň evropsky významné výročí pádu zdi. Daniel Barenboim provedl s orchestrem Státní opery Ódu na radost přímo u Braniborské brány a Sir Simon Rattle celou symfonii několikrát s polskou, maďarskou, českou i německou první polovinou koncertu. Ivo Kahánek si tak Klavírní koncert č. 4 Bohuslava Martinů zahrál i v domovském sále Berlínských filharmoniků, který má nesrovnatelně lepší akustiku než Smetanova síň Obecního domu.Ale i na pražském koncertě zazněla jeho hra velmi působivě. V provedení se opřel o znělý a přitom velmi měkký úhoz, a zajímavě se v jeho přístupu potkával smysl pro rytmický řád i jakýsi volnější a fantazijní prvek. Orchestr i dirigent navíc celou dobu pouštěli klavíristu „před sebe“ a nechávali ho zdánlivě jen tak svobodně muzicírovat. Orchestr přitom nabídl i tak velikou barevnou škálu, nádherně homogenní zvuk smyčců a komorní muzicírování i ve velkém počtu hráčů. Rytmické nuance v orchestru mohly leckde připomínat Stravinského, zatímco klavírista zvolil nosný zvuk a velkorysý koncertantní přednes. Bylo to slavnostní a přitom stále něčím inspirující provedení. A nadšené ovace ho nakonec přivedly až k přídavku z Mendelssohnových Písní beze slov.Očekávané provedení Beethovenovy Deváté je mnohem těžší charakterizovat. Pojetí Simona Rattla bylo totiž hodně jiné, než se dá ze starších nahrávek (nejen) Berlínských filharmoniků slyšet. Zejména v první větě působil Rattle hlavně jako dirigent se zálibou v překvapivých zvukových kombinacích, nadšený tím, že vede orchestr, který zahraje dobře, na co si vzpomene. Devátá mu tak vyzněla jako jakýsi velkolepý vesmírný karneval. Málokdy toho může člověk slyšet v Beethovenově partituře tolik najednou. I co do stylu se dalo provedení těžko zařadit – Rattle jako dirigent má záběr od vedení souborů staré hudby na dobové nástroje až po klasiky dvacátého století a hudební novinky. A jako by se to nějak promítalo i do této Deváté. Někdy se zdálo, že slyšíme zvukové předivo barokního concerta grossa, jinde téměř impresionistickou fantazijnost a zase jinde expresionistické drama. A orchestr se přes řadu obtížných míst dostával až s provokativní lehkostí. Může si dovolit překvapivá zrychlení i zpomalování, mohutná expresiva i rokokové ozdoby.Nakonec ale opravdu nevím, jestli ona obdivuhodná práce s detaily a fenomenální výkony orchestru symfonii jako celku něco neubírají. Provedení totiž  nakonec vyznívá jako vysoká intelektuální hra – což je úplný opak velkých a krok za krokem vystavěných strhujících pojetí, kterými tento orchestr vládl před pětadvaceti lety a dříve.

Podobně jako s orchestrem pracoval Rattle i se sborem, i od Pražského filharmonického sboru jsme tak slyšeli opak hymnického a homogenního pojetí. V závěru oproti všem zvyklostem například požadoval akcenty na některá jednotlivá slova. Sbor se mu i v krátkém zkouškovém čase dokonale přizpůsobil.I velmi dobří sólisté to mají v partu Deváté dosti těžké, ale svých partů se rovněž zhostili více než se ctí. Některá místa byla efektní, jiná jenom zajímavá. Byla tam místa, nad kterými lze užasnout – třeba když kontrabasová skupina poprvé přednáší téma Ódy na radost, všechna ta s lehkostí přednesená hornová, klarinetová či hobojová sóla pomalé věty, kosmické muzicírování ve střední části věty druhé a podobně. Sám se ale musím přiznat, že mám problém se s tímto pojetím jednoznačně identifikovat a rozumět mu. Jako by tu hra s detaily příliš vítězila nad ideou a zvukové efekty nad stavbou – a v dlouhé časové ploše Deváté nevím, jestli by méně nebylo více, protože stále se měnící tempa a zvukové vlny prostě po čase přestávají vtahovat. Pro mě to byl tentokrát zážitek pozoruhodný, ale ne emocionálně strhující.A jisté rozpaky vyplývají i z celkové atmosféry koncertu. Jak už bylo řečeno, slyšet při pětadvacátém výročí pádu komunismu Beethovenovu Devátou v Praze s Berlínskými filharmoniky, to je opravdu geniální dramaturgický nápad. A ještě v návaznosti na koncerty, které se konaly v Berlíně během oslav pádu berlínské zdi 9. listopadu – v rámci turné zahrnujícím vedle Prahy ještě Varšavu a Budapešť. S nápadem přišla Berlínská filharmonie sama – a je na tom vidět, že jako instituce nemyslí jen na sebe a svoji sebeprezentaci, ale že své zahraniční zájezdy dovede spojit s nějakou ideou. Orchestr je tak slavný, že reklamu nepotřebuje ani směrem na východ, ani směrem na západ. Jeho hudební kvality jsou mimo jakoukoli pochybnost. Je moc dobře, že Pražské jaro mělo jednoznačný názor, že taková nabídka hostování Berlínských filharmoniků se neodmítá. Jen je mi trochu líto, že se jako pořadatelé nepokusili ještě o něco víc podtrhnout onen historický a myšlenkový podtext této události. Jsem samozřejmě rád, že se podařilo prosadit Martinů s českým klavíristou a Rattle sám se postavil i za propojení s emigrantem Firkušným, kterého osobně znal. Celé to nádherné propojení se dvěma Devátými symfoniemi let 1989 a 1990, s Neumannem na koncertu pro Občanské fórum a s Bernsteinem na závěr Pražského jara 1990 se ale jaksi neodehrálo. Přitom by stačily dvě fotografie a třeba citát z památného úvodního slova Petra Ebena z 2. června 1990. Nakonec to byl koncert s vysokým vstupným, což předem vyloučí onu chudší a vzdělanější část českého publika, prodávaný jako zahajovací koncert Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Atmosféra koncertu byla důstojná, ale po mém soudu až příliš vyzněla jako soukromá akce Berlínské filharmonie pro ty, kteří na to mají. A to je v dané situaci prostě škoda. Z politiků či významných osobností bylo na koncertě vidět málokoho, byť u některých jsme spíše rádi. To všechno dohromady je bohužel typické pro situaci, ve které se česká společnost, ale i české kulturní a společenské elity nacházejí. To se pozná i na koncertu, kde se takzvaně má hrát jenom hudba.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Berliner Philharmoniker -S.Rattle & I.Kahánek (Klavír.festival R.Firkušného 2014)

 

Související články


Reakcí (3) “Devátá jako vesmírný karneval

  1. Vážený pane Bálku, vždy si Vás rád poslechnu v rozhlase, čtu Vaše články a recenze, které si cením hlavně proto, že se nebojíte i nepopulárních názorů a srozumitelně vysvětlíte co a proč Vám „nesedělo“, aniž byste urážel. Až dnes jste mě naprosto šokoval: Proč si myslíte, že vzdělanost se snoubí s chudobou? Co má cena lístku na koncert společného s mým vzděláním? A spojovat to zrovna v dnešních dnech, kdy si připomínáme pád režimu, který něco podobného propagoval? Nepopírám, koncert neměl úplně klasickou atmosféru, ale publikum bylo ukázněné. Zažil jsem mnohem snobštější a méně ukázněné na levnějších koncertech, kde bylo pro některé lidi třeba se „ukázat“. Myslím, že tady jste opravdu přestřelil.
    Přeji Vám mnoho krásných (nejen) hudebních zážitků a méně české závisti!
    Martin Černík

  2. Koncert jsem slyšel jen na Vltavě,ale Martinů byl vskutku úžasný a to i po zvukové stránce.
    Devátý Beethoven nebyl vůbec špatný,ale něco mi tam chybělo.Taková lesklá zvuková špička.Měkký a přitom průrazný zvuk všech nástrojových skupin,který nechyběl loni při koncertu Berlínských filharmoniků ve Španělském sále na Pražském hradě,kdy hráli šestého Beethovena.Tady byl orchestr při Beethovenovi jakoby přikryt dekou.Asi to byl záměr pana dirigenta,nevím.Sálem to nebylo,Martinů zvukově vyšel skvěle…
    A „snobské“ publikum ? Já myslím,že to není o závisti.Já sám bych za 6900 Kč na koncert prostě nešel.Ale když pořadatelé i za takovou to cenu mají vyprodáno,pak bych to neřešil.Konec konců na Vltavě šel přímý přenos,můžete si udělat u toho kávu,dát vínečko….

    1. Mě u Beethovena chyběli hlavně lepší mužští sólisté… jinak velká spokojenost. Publikum mi snobské nepřišlo (oproti třeba koncertu SFS 24.5.2007, kdy byl „otráven“ chováním publika i dirigent MTT, zatímco na Mahlera další den přišli již „posluchači“ ) a reagoval jsem na větu pana Bálka „…předem vyloučí onu chudší a vzdělanější část českého publika“ kteá mi připomíná kádrování- kdo má peníze, nemůže být vzdělaný a tudíž chodí na BP za 6900,- zatímco chudí intelektuálové …chodí na co? Na rovinu- nevidím v tom nic jiného než závist a od pana Bálka mě to hodně překvapilo. Nehledě na to bylo v sále podle mě hodně vzdělaných lidí, kteří rádi a často chodí na koncerty. Kvalita prostě něco stojí… A nebojte se, neurazil jsem se, protože se za moc vzdělaného nepvažuji a peníze mám, měl bych vlastně panu Bálkovi dát zapravdu :-)
      Hezký den!

Napsat komentář