Dirigenti: typologie osobností a pokus o definici ideálu

  1. 1
  2. 2
Témata:dirigenti

Hudební fejeton

Během dlouhých zájezdových přejezdů přijde řeč na všechno možné; jedním z oblíbených témat filharmoniků jsou dirigenti. Samozřejmě je cupujeme a nenecháme na nich nit suchou. Vášnivé spory o tom, kdo a v čem je lepší, propukají zpravidla po třech týdnech japonského turné, když začne řádit takzvaná ponorková nemoc. Zachovávám ironický odstup, neboť moje orchestrální praxe je jediným pitoreskním defilé stovek nejrůznějších dirigentských typů. Proč se však nepokusit o definici ideálního dirigenta v klidu a teple domova, když ponorkové nebezpečí již dávno pominulo? Jakými dovednostmi by měl oplývat onen výjimečným talentem obdařený nadjedinec, bravurně kormidlující orchestrální škuner všemi úskalími hudebního díla, za což sklízí ovace a na rozdíl od nás, bosých orchestrálních lodníků, často i nemalé peníze?

ilustrační kresba (archiv autora)
ilustrační kresba (archiv autora)

Mnozí moji kolegové do nebe vyzdvihují dirigenty – zkouškové typy. Tito pracanti umějí perfektně zkoušet, pracují efektivně s detaily i celkem. Tato jejich schopnost je bezesporu velmi důležitá, ne-li nejdůležitější, neboť hudebníci přicházejí na koncert s dobrým pocitem, že pro nastudování bylo učiněno maximum. Bývám však někdy trochu zklamán, když se ovzduší vysoké interpretační náročnosti vyčerpá během zkoušek a adekvátně se nepřenese do samotného koncertního výkonu. Takový dirigent náhle jakoby pustil otěže, jež dosud svíral s tak imponující jistotou, a nyní na pódiu se tak trochu veze. My říkáme, že „už mu to nejde nahoru“.

Jiní mí spoluhráči zase milují dirigenty – pódiové typy. Ti naopak zkoušejí pokud možno co nejméně. Jsou i tací, co dokáží například stodvacetiminutovou Dvořákovu Svatou Ludmilu dát do kopy za devadesát minut. Neptejte se mě jak. Pódiový typ pracuje ve zkouškách na polovině svého potenciálu, nezdržuje se detaily a hlavně zkouší začátky, konce a tempové přechody, aby dílo drželo jakžtakž pohromadě. Bývá velkorysý a přehnaně důvěřuje lidem („Pánové, všichni to znáte a hrajete to výborně!“), i když se to na zkoušce občas sype. Na koncertě však jeho výkon letí významně vzhůru. Co dřív nešlo, nyní se zázračně daří. Ždímá ze sebe i z nás maximum a publikum, neznalé průběhu zkoušek, bouří nadšením.

Poměrně početnou skupinu tvoří dirigenti – provozní typy. Tito praktikové vždy předem nadiktují, na kolik budou ten který úsek dirigovat, odkud přesně se mění tempo, jak se dělí takty, na co si dát pozor. Jejich zkušenostmi získaným názorem, že hornisté v jistém místě partitury vždy zpomalují, nic neotřese, ani když hornisté v upřímné snaze nezpomalit naopak zdrhají, až celý orchestr málem rozsypou. Bohužel příliš přehrávají dlouhé úseky, aby do vás tu hudbu prostě nalili. Vždy odvádějí poctivý standard. „Kdože diriguje? Jo ten! Tak to bude v pohodě.“ Někomu to třeba stačí, ale pro jiného je to trochu málo.

Pak je tu velká skupina dirigentů – pedagogických typů. Tito teoretikové jednají se členy orchestru, bývalými spolužáky ze stejných uměleckých škol, jako s třídou zaostalých dementních jedinců. S prstem zdviženým pronášejí svá školometská moudra a objevují dávno objevené. Zkoušejí pro vlastní radost ze zkoušení samotného a pro neomezenou možnost poučovat všechny okolo jako na nějaké univerzitní přednášce. Na koncertě se už nic „okecat“ nedá a rychle zvadnou, vzdáleni původním poučkám a proklamacím. Konec exhibice.

Pak jsou zde dirigenti – „mistři“ v uvozovkách. Pozor, řeč není o těch skutečných Mistrech s velkým M, glorifikovaných zcela po zásluze! Za tyhle nejprve zkouší ochotou předklonění asistenti, Maestro se milostivě uvolí dojet na poslední zkoušku a vyinkasovat hvězdný honorář. Přílet soukromým tryskáčem, odlet vrtulníkem. Záhy zjistíte, že mýtus je jen nafouklou bublinou, že vaří z vody jako mnozí jiní a díky roztřepanému gestu má trvale rozjetou souhru. Tušíte, že koncert bude nervák, ale posluchači jako by neslyšeli nedostatky a aplaudují z nadšení, že vidí slavnou osobnost. Zpocení muzikanti se z pódia plouží vyčerpáni a předčasně zestárlí.

Následují dirigenti – reformátoři. Ti se chtějí za každou cenu odlišit od svých předchůdců i současníků. Jejich allegra jsou tudíž nejallegrovatější a adagia nejadagiovatější. Chutě přepisují smyky, dynamiku, interpunkci, neboť autor už je mrtvý a tudíž se nemůže bránit. Teď teprve to bude to pravé! V hrdé sebedůvěře všechny dosavadní interpretace zavrhli, neboť teprve oni plně pronikli do složitých tajů partitury a všichni před nimi byli hlupáci. Pravda, i v tomto případě reálná praxe pokulhává za teorií, hudebníci je záhy prokouknou a je po respektu. Commedia finitá.

Velmi nebezpečná je práce s dirigenty – závodníky. Dirigují automobilovým stylem brzda – plyn; neudrží déle jedno tempo a neustále přidávají nebo ubírají v domnění, že takto se dělá pravá hudba. Tempomat nechávají vypnutý a neustále předjíždějí, i když není koho. Nutí vás ke stálé pozornosti, to je pravda, zároveň vás však vyvádějí z konceptu. Mozart s Beethovenem, polovina romantiků a zakladatelé moderní hudby tiše roní slzy na nebesích a svorně čekají, až si to jednou budou moci s dotyčným vyřídit jako duch s duchem.

Někomu mohou imponovat třeba dirigenti – ryby. Přijdou, namísto „Dobrý den“ zahlásí „Sibelius“, zvednou ruce a dirigují, aniž by hnuli brvou. Nepoznáte, co si myslí, jestli je ta hudba baví, proč to vlastně dělají, a tím pádem to brzy přestane bavit i vás. Nulový kontakt. Ryby promluví málokdy, zpravidla když se podivují, že jsme z jejich dokonalých gest nepochopili, zda určitý úsek je na dvě nebo na čtyři, a proto jsme se na zkoušce rozjeli. I tento dirigentský typ má své příznivce: „Aspoň neotravuje…“

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (2) “Dirigenti: typologie osobností a pokus o definici ideálu

  1. Upřímně gratuluji, dlouho jsem si něco tak výstižného nepřečetl! Při vlastním studiu dirigování jsem zažil mimo jiné pana Antonína Devátého, dlouholetého šéfa v Plzni. Byl již v penzi a při výuce líčil mnoho dirigentů v podobném duchu lehkého humoru, dokázal si udělat legraci i sám ze sebe. Jen neměl tu báječnou kategorizaci jako máte Vy. Ale dokázal být konkrétní, takže jsem se dověděl mnohé z praxe Talicha, Stupky, Smetáčka, Dyka, Viplera, Ančerla, Lišky, Neumanna, Vašatů, Vajnara atd atd. Vydalo by to na knihu. Mohu – li požádat, mohl byste někdy per futurum dát příklady jednotlivých kategorií? Třeba z těch legend nedávné minulosti, ne asi těch soudobých v plné kariéře. Protože muzikant uvnitř orchestru pozná ve zkoušce velmi rychle, jak znalého dirigenta má před sebou. Ale velice gratuluji za přehlednou kategorizaci.

Napsat komentář