Diva s duší rockerky. Eva Urbanová slaví pětapadesátiny

Na Bílou sobotu 18. dubna 1987 hráli v plzeňském Velkém divadle Dvořákovu Rusalku. V roli Cizí kněžny vystoupila začínající adeptka operního zpěvu. Na tom by nebylo nic tak zvláštního kromě toho, že ve svých šestadvaceti letech stála poprvé na operním jevišti bez jakékoli předchozí zkušenosti. Její vystoupení bylo mimořádně úspěšné, a tak se po českých operních luzích a hájích začaly šířit zvěsti o tom, že v Plzni angažovali mimořádně talentovanou sólistku disponující velký hlasovým rozsahem, technickou vybaveností, schopností herecké charakteristiky role a srozumitelností zpívaného slova. A souběžně s tím se také říkalo: „…ta v Plzni dlouho nezůstane.“ Jméno oné zpěvačky bylo Eva Urbanová.

Ono jméno je spjato s malou obcí Vrčeň, pár kilometrů od západočeského Nepomuku, kterou bylo možné zaznamenat především v jedné větičce v populárních Černých baronech Miloslava Švandrlíka. Podle informací, jež nám poskytují webové stránky obce Vrčeň, je Eva Urbanová dosud její občankou. Přitom se Eva Urbanová v této obci, ležící v sušickém okresu Plzeňského kraje a církevně příslušné k jihočeské diecézi, nenarodila. Prožila tu ale rozhodující léta svého dospívání, jež formovaly budoucí lidský i umělecký profil její osobnosti.

Eva Urbanová, jejíž půlkulaté narozeniny si 20. dubna připomínáme, se narodila ve středočeském městě Slaný. Rodina Urbanových bydlela v nedaleké Zvoleněvsi, kde také Eva navštěvovala základní školu. Už tehdy jí lákal zpěv a zúčastňovala se pravidelně nejrůznějších pěveckých soutěží a v jedné z nich se dostala až do celostátního kola. Poté, co se rodina přestěhovala do Vrčně, všiml si jejího talentu sušický pan děkan Josef Novák, který v nejlepší tradici českých obrozeneckých kněží byl sám výborným muzikantem. A ten doporučil, aby se Eva věnovala studiu zpěvu. Zkusila se přihlásit na Pražskou konzervatoř, ale nebylo to poprvé, kdy byl mimořádný talent odmítnut. V případě Evy Urbanové to bylo údajně proto, že se zkušebním komisařům zdála už příliš stará (bylo jí tehdy sedmnáct) a že její hlas byl příliš silný.

Eva ale již tehdy prokázala svou neústupnost a vytrvalost, která jí později mnohokrát významně pomohla v její umělecké kariéře. Po různých peripetiích dospěla k profesorce zpěvu na plzeňské Konzervatoři, Ludmile Kotnauerové, která okamžitě rozpoznala jak zpěvaččin talent, tak její odhodlání prosadit se. Věnovala jí veškerou možnou péči, díky které se Eva Urbanová během pár let vypracovala na úroveň pěvkyně, o jejíž přízeň se začaly ucházet přední světové scény.

Zatím ale Eva zpívala při všech možných příležitostech, sbírala další ocenění na soutěžích a začala vystupovat s rockovou skupinou RH+. Jak se později ukázalo, tato fáze jejích pěveckých aktivit jí vůbec neuškodila, ba naopak, získala v ní mnohé cenné zkušenosti, jež mohla později uplatnit ve své divadelní praxi.

K účinkování na divadle ji přivedl dlouholetý tajemník a člen sboru plzeňské opery, velmi aktivní a schopný organizátor nejen divadelního dění, František Moser. Připomínám, že v minulém století byly takové doby, kdy na perfektní zabezpečení složitého divadelního provozu nebyly zapotřebí štáby pracovníků, ale kdy jej zajišťovali schopní, divadlem doslova posedlí jednotlivci – a ono to fungovalo. František Moser doporučil tehdejšímu šéfovi plzeňské opery Oldřichu Křížovi, aby mladou zpěvačku vyzkoušel v nějakém úkolu, ve kterém by mohla ukázat, co všechno umí. Volba padla na Cizí kněžnu v Rusalce a o osudu Evy Urbanové bylo rozhodnuto.

V září 1987 se tak stala Eva Urbanová sólistkou opery Divadla J. K. Tyla v Plzni a hned následovala další Kněžna, tentokráte ve Dvořákově opeře Čert a Káča, kterou nastudoval Bohumír Liška. Spolupráce se zkušeným matadorem české operní scény nepochybně byla pro Evu Urbanovou velmi významná. Dodnes na něj, na jeho nastudování oper a na své plzeňské začátky ráda vzpomíná. Její další rolí byla Amélie ve Verdiho opeře Simon Boccanegra, kterou dirigoval oproti Liškovi téměř o dvě generace mladší, ale mezinárodními zkušenostmi prověřený, Ivan Pařík. Své dvě dvořákovské role rozšířila o třetí, Julii z Jakobína, a v prosinci 1988 poprvé vystoupila v roli, jež se pro ni stala osudovou. Pod taktovkou Bohumíra Lišky poprvé ztvárnila Miladu ve Smetanově Daliborovi.

Od této chvíle bylo už zcela jasné, že v Plzni se zrodila nová česká primadonna assoluta. Po Miladě následovaly ještě Leonora ve Verdiho Trubadúrovi a cařice Militrisa v opeře Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova Car Saltan a pak už námluvy s Národním divadlem.

16. března 1990 si poprvé Miladu zazpívala v Národním divadle. Jejím partnerem v roli Dalibora byl Leo Marian Vodička. Vytvořili pak spolu tuto dvojici v mnoha představeních, mimo jiné také v polovině devadesátých let v nádherném prostředí nádvoří kutnohorského Vlašského dvora pod citlivou taktovkou dirigenta Františka Drse. Miladu ztvárnila také ve Stuttgartu, Luxemburku anebo v Teatro Lirico v sicilském Cagliari, kde byl režisérem inscenace Jiří Menzel.

Milada byla v interpretaci Evy Urbanové přímo dokonalým ztělesněním Smetanovy hrdinky ve všech složkách svého projevu a ve všech polohách role, od intenzivně prožité bolesti přes citové vzplanutí až po odhodlání k činu. A ve Vodičkovi nalezla ideálního partnera. Interpretace těchto dvou rolí a jejich vztahů patřily v jejich podání k tomu nejlepšímu, co nabídlo české operní umění v závěru minulého století a byla nepochybně jedním z vrcholů interpretace smetanovských postav vůbec. Díky Zdeňku Košlerovi, který dokončil svou nahrávku Dalibora se sólisty, orchestrem a sborem Národního divadla doslova několik dnů před svou smrtí v roce 1995, zůstaly jejich pěvecké výkony v této opeře zachovány.

Od počátku sezony 1990-1991 se stala Eva Urbanová sólistkou Opery Národního divadla. Po Miladě následovaly v rychlém sledu další role – Donna Anna v Mozartově Donu Giovannim, verdiovské hrdinky, Leonora v Trubadúrovi i v Síle osudu a Alžběta v Donu Carlosovi, znovu obě dvořákovské kněžny i Julie v Jakobínovi. V roce 1991 slavila mimořádný úspěch ve Dvořákově Svaté Ludmile na Pražském jaru, kde toto dílo zaznělo v interpretaci České filharmonie pod taktovkou Gerda Albrechta. Na operním festivalu ve finském Savonlinna ztvárnila roli Donny Anny v Mozartově Donu Giovannim.

V této roli a v postavě Milady ji mohli obdivovat také diváci ve Štrasburku a v Luxemburku, v řecké Soluni se představila jako Alžběta ve Verdiho Donu Carlosovi. Ve frankfurtské Alte Oper zpívala Dvořákovo Stabat Mater a u příležitosti dvoustého výročí smrti Wolfganga Amadea Mozarta zpívala v Mnichově sólo v jeho Requiem.

V rychlém sledu byla pravidelně zvána k hostování na zahraničních jevištích i koncertních podiích, nejprve v Evropě a velmi brzy i na dalších kontinentech. V roce 1994 zpívala poprvé v Japonsku a ve Spojených státech. V Concecticut Garden Opera vystoupila v roli Tosky a tento svůj úspěch si zopakovala o rok později. V New Yorku zpívala na slavnostním koncertě k poctě Antonína Dvořáka. V Curychu poprvé vystoupila v postavě Leonory ve Verdiho Síle osudu a v titulní roli Pucciniho jednoaktové opery Sestra Angelika (představení dirigoval Marcello Viotti). Obě role si poté brzy zopakovala na jevišti Národního divadla.

V roce 1995 vytvořila postavu Libuše v novém nastudování Smetanovy slavnostní opery, jež bylo dílem dirigenta Olivera Dohnányiho a režiséra Petra Novotného. Kritika o jejím výkonu mimo jiné napsala, že: „…v ní přinesla mocnou zvukovost krásně zabarveného hlasu, zaplňující všechen prostor divadla, skvostné výšky i vladařskou důstojnost.“ V roli Libuše vystoupila na jevišti Národního divadla zatím celkem šestačtyřicetkrát. V postavě Libuše se také představila v roce 1998 návštěvníkům Smetanovy Litomyšle a na mezinárodním festivalu ve skotském Edinburghu. K Libuši se vrátila Eva Urbanová v roce 2014 v Plzni, kde tato opera byla v režii Martina Otavy provedena v budově Nového divadla (recenzi najdete zde).

V roce 1997 zpívala Eva Urbanová v uruguayském Montevideu a argentinském Buenos Aires, v srpnu téhož roku poprvé vystoupila se souborem newyorské Met v roli Santuzzy v koncertním provedení Mascagniho Sedláka kavalíra (Turridu byl José Cura) a především ztvárnila pod taktovkou Roberta Abbada titulní roli v Ponchielliho Giocondě v milánské La Scale. Jejím partnerem v tenorové roli byl opět José Cura. V té době také ztvárnila jednu ze svých dalších klíčových postav, Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni. Za svůj výkon obdržela Cenu Thálie.

Znovu jí byla za její Kostelničku v nové inscenaci Cena Thálie udělena v roce 2005.

17. března 1998 debutovala Eva Urbanová na jevišti newyorské Met. A nebyl to žádný jednoduchý vstup. V inscenaci šéfdirigenta Met Jamese Levina a režiséra Roberta Wilsona vstoupila v roli Ortrudy ve Wagnerově Lohengrinovi do představení ve druhém jednání, když představitelka této role Deborah Polaski byla nucena ze zdravotních důvodů své vystoupení v tomto představení po prvním jednání ukončit. Eva Urbanová zvládla svůj úkol výborně a dostalo se jí kladného přijetí u publika i kritiky. V rozhovoru pro Hudební rozhledy vzpomínala vděčně na spolupráci s Jamesem Levinem i Robertem Wilsonem, i když extrémně náročný slavný režisér ji zcela beze zbytku akceptoval až po úspěšném záskoku. Ortrudu pak zpívala v dalších představeních. S Robertem Wilsonem se znovu setkala v Praze v inscenaci Janáčkova Osudu, v níž ztvárnila postavu šílené Matky Míly a posléze pak roli Kabanichy v Kátě Kabanové. Ve stejné inscenaci Osudu si poté roli Matky zopakovala v madridském Teatro Real.

V Met potom ztvárnila titulní roli v Pucciniho Tosce, kterou dirigoval Nello Santi a režíroval Franco Zefirelli, a také Cizí kněžnu v Rusalce v proslulé Schenkově inscenaci této opery, v níž titulní roli zpívala a hrála Renée Fleming.

A konečně v řadě představení byla výtečnou Santuzzou v Sedláku kavalírovi, kde jejím partnerem v roli Turridu byl José Cura a představení dirigoval Carlo Rizzi.

Dvakrát také se souborem Met zpívala titulní roli v koncertním provedení Pucciniho Turandot.

S vysoce náročnou partií čínské princezny se Eva Urbanová úspěšně setkala několikrát, v Praze ji ztvárnila v inscenaci Státní opery, v Londýně za doprovodu orchestru BBC, v americkém Cincinnati, v kanadském Torontu, v Bratislavě anebo ve vídeňské Volksoper. V roce 2002 ji zpívala v koncertním provedení v Amsterdamu při prvním provedení nového závěru opery, který je dílem italského skladatele Luciana Beria, což si zopakovala na hudebním festivalu na Kanárských ostrovech. Obě provedení řídil Riccardo Chailly.

Z dalších početných operních rolí, které Eva Urbanová úspěšně předvedla na řadě světových scén, připomeňme alespoň některé. Na prvním místě bych jmenoval postavu, která se rovněž stala jedním z rozhodujících milníků její umělecké kariéry, Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni. V této roli ji mohli obdivovat například ctitelé díla Leoše Janáčka ve Washingtonu, Torontu, Lisabonu, Gran Canarii a také v Hong-Kongu, kde se představila i v roli Cizí kněžny v Rusalce. Cizí kněžnu zpívala také v pařížské Opéra Bastille, kde Rusalku dirigoval James Conlon, a v londýnské Covent Garden pod taktovkou sira Charlese Mackerrase. Úspěšná byla i na řadě dalších proslulých operních scén, jako například v Hamburku, San Franciscu anebo Los Angeles.

Častým hostem byla Eva Urbanová v Kanadské opeře v Torontu. Účinkovala zde v řadě operních inscenací a absolvovala různá koncertní vystoupení. Mimo jiné zde byla i výtečnou Mařenkou v Prodané nevěstě, kde jejím partnerem v roli Jeníka byl Miroslav Dvorský. V Torontu spolupracovala s dirigentem Richardem Bradshawem, o němž řekla: „…že s ním zažila naprosto neskutečnou Její pastorkyňu. On bezpečně vycítil, co který hlas potřebuje.“ Za ztvárnění role Kostelničky v této inscenaci jí byla udělena cena Dora Mavor Moore.V Montrealu ztvárnila roli Giocondy. S touto operní hrdinkou a s Leonorou ve Verdiho Síle osudu se také setkala na scéně berlínské Deutsche Oper. K jejím znamenitým rolím patří rovněž již zmíněná Santuzza v Sedláku kavalírovi, s níž slavila velký úspěch v norském Oslu a letos s ní vystoupila v divadle svých začátků, v Plzni.

Z dalších rolí Evy Urbanové na Národním divadle připomeňme především titulní hrdinku Cileovy Adriany Lecouvrier, kterou zde ztvárnila v její české premiéře, Minnie v Pucciniho opeře La fanciulla del West (Děvče ze Západu) a Kundry ve Wagnerově Parsifalovi. V roce 2010 zpívala titulní roli Straussovy Salome při koncertním provedení této opery. V inscenacích verdiovských oper se s ní operní fanoušci mohli setkat i ve dvou závažných mezzosopránových rolích, nejprve v postavě Amneris v Aidě a poté i v princezně Eboli v Donu Carlosovi. Na tyto role navázala na scénách Národního divadla postavami Eleny v opeře Arriga Boita Mefistofeles a Radany ve Fibichově Pádu Arkuna.

V Bratislavě a v Ostravě se Eva Urbanová vrátila k jedné ze svých nejlepších rolí, ke Kostelničce. Znovu v ní prokázala svou naprostou pěveckou a hereckou suverenitu. V Ostravě poté došlo, díky potěšitelné iniciativě vedení divadla v čele s ředitelem Jiřím Nekvasilem, k navázání trvalé spolupráce. Poprvé se zde setkala s rolí, na níž si do té doby netroufala, s hrdinkou Janáčkovy Věci Makropulos – Emilií Marty. Helena Havlíková o jejím výkonu na tomto portále napsala: „Její Emilie Marty je založena na parametrech oslnivé operní divy s pevným, plným, technicky jistým sopránem ve všech rejstřících. Urbanové barva hlasu má charisma i uhrančivou dráždivost, takže věříme jejím ctitelům a ctitelkám, když jí propadají obdivu.“ Radmila Hrdinová charakterizovala v Právu její výkon slovy: „…s postavou splynula téměř dokonale“, a chválou nešetřil ani Josef Herman v Divadelních novinách.

Na Emilii Marty navázala v Ostravě Ortrudou v Lohengrinovi, k níž se po létech vrátila a prokázala, že je stále její vynikající představitelkou, dále zde ztvárnila roli Kabanichy v Kátě Kabanové a také titulní roli u nás prakticky neznámé opery italského skladatele druhé poloviny devatenáctého století Alfreda Catalaniho La Wally. Její zatím posledním ostravským úspěchem je velmi náročná postava Maddalena v opeře Umberta Giordana Andrea Chénier.

I když Eva Urbanová vždy patřila a patří především opeře, nesmíme zapomínat na její přečetná velmi úspěšná koncertní vystoupení. Sopránové sólo v Janáčkově Glagolské mši zpívala v Praze, kde Českou filharmonii dirigoval sir Charles Mackerras, ve Vídni za doprovodu Wiener Philharmoniker řízených Richardem Chaillym, v Torontu, v Athénách a také v Londýně za doprovodu London Philharmonic. S orchestrem BBC vystoupila v Eposu o Gilgamešovi Bohuslava Martinů. V londýnské Royal Albert Hall a poté na festivalu v Salcburku zpívala také sólo ve Válečném requiem Bohuslava Martinů, oba koncerty dirigoval sir Andrew Davis.

Jako sólistka ve Verdiho Requiem absolvovala Eva Urbanová svého času velmi úspěšné turné po Švýcarsku. Ve skotském Edinburghu zpívala v roce 2003 sólo ve Dvořákově Svaté Ludmile, v Salcburku a v Londýně Brittenovo Válečné requiem. V newyorské Carnegie Hall byla interpretkou sopránového sóla v Dvořákově oratoriu Stabat Mater. Pravidelně účinkuje na koncertech Pražského jara a Smetanovy Litomyšle. Účastní se také řady festivalů regionálního charakteru, kterým svým jedinečným uměním posiluje jejich význam a pomáhá popularizovat vážnou hudbu a operu v širokých vrstvách publika. Příkladem budiž její léta trvající spolupráce s letním festivalem v Kutné Hoře, který letos oslaví dvacet let svého trvání a kde loni zpívala i Libuši anebo Mezinárodní festival Petra Dvorského v západomoravských Jaroměřicích nad Rokytnou. O Evě Urbanové je také známo, že si ráda občas zavzpomíná na své začátky, dodnes je velkou obdivovatelkou Freddie Mercuryho.

Z četných nahrávek Evy Urbanové se zmiňme alespoň o několika. Za nahrávku Celeste Aida: Famous Opera Arias (Božská Aida: Slavné operní árie) obdržela prestižní cenu Grammy. Na stejnou cenu byla navržena i nahrávka Janáčkovy Šárky, na které zpívá titulní roli a jejímž dirigentem byl sir Charles Mackerras. Z dalších jsou to kompletní nahrávky Dalibora a Libuše, Dvořákova kantáta  Svatební košile a oratorium Stabat Mater, Janáčkova Glagolská mše, Das klagende Lied Gustava Mahlera (dirigentem této nahrávky je Kent Nagano) a její portrétní nahrávky árií a duet. V roce 2003 byla Eva Urbanová jmenována Rytířem řádu umění a literatury Francouzské republiky.

Do dalších let popřejme jubilantce vše dobré.