Divadlo na Vídeňce: deset svíček na narozeninovém dortu

  1. 1
  2. 2

Již deset let je stagionová operní a taneční scéna Divadla na Vídeňce jedním z pilířů aktuálního vídeňského hudebního života. Stačí jen prolistovat obrazovou publikaci, kterou divadlo k desátému výročí obnovení operního provozu vydalo, nebo stačí jen prohlédnout aktuální nebo starší vydání Opery Plus, aby si operní fanoušci uvědomili, jak významnou pozici Vídeňka zaujala ve středoevropských hudebních souřadnicích pod vedením intendanta Rolanda Geyera.

Theater an der Wien (© VBW, Rupert Steiner)
Theater an der Wien (© VBW, Rupert Steiner)

Zatímco Státní opera ve Vídni stále patří amorfnímu opernímu publiku tvořenému směsicí vídeňské premiérové smetánky, milovníků krásných hlasů, tradicionalistického operního publika a turistů, Divadlo na Vídeňce se velmi rychle na sklonku prvního decennia jednadvacátého století etablovalo jako Mekka středoevropských operních fanoušků, vyhledávajících dramaturgické lahůdky, experimentální divadlo i nejlepší evropské reprezentanty staré hudby, jimž byla Vídeňka nakloněna a otevřena již od prvních sezon obnovené existence. Divadlo na Vídeňce je živoucím dokladem celé škály provozních výhod staggionového operního domu bez stálého sboru, orchestru i sólového ansámblu, pomineme-li Mladý ansámbl Divadla na Vídeňce, plnící v posledních letech roli operního studia. Provozní flexibilitu ostatně dokládají i řady semikoncertních nastudování méně známých oper a oratorií, samostatné koncertní řady, jejichž prostřednictvím do divadla našli cestu i Vídeňští filharmonikové, zavázaní konkurenční scéně ve Státní opeře, nebo dramaturgicky cenné recitálové projekty.

Sleduji Divadlo na Vídeňce od jeho znovuotevření a s jistým zahanbením musím konstatovat, že jsem v něm častějším a vděčnějším hostem než ve Státní opeře, která nemá onen divácký komfort bezprostřednějšího vizuálního kontaktu se zpěváky i orchestry a jejíž dramaturgické plány postrádají luxus mimořádných projektů. Že se v Divadle na Vídeňce až na Janáčkovu Káťu Kabanovou, Schulhoffovy Plameny nebo koncertní provedení Dvořákových Svatebních košil v rámci festivalu Tóny Velikonoc příliš nezabydlela česká hudba, nebo lépe řečeno hudba českých zemí, by mělo být předmětem spíše samostatné úvahy.

Nebyla by to Vídeňka, aby lednovou rakouskou metropoli nezaplavila sice graficky atraktivními plakáty, zvoucími k týdenním oslavám desetiletého trvání obnovené operní scény, současně však aby svému zmlsanému publiku nepředložila trojici produkcí, které bez fanfár, projevů a konfet připomněly deset zdařilých divadelních sezon. Oslavy v týdnu od 17. do 22. ledna 2016 rámovala dvojice spíše poloscénických než koncertních nastudování operních děl Ludwiga van Beethovena a Wolfganga Amadea Mozarta, spjatých geneticky premiérami Leonory – Fidelia a Kouzelné flétny právě s kdysi předměstskou Vídeňkou. Zatímco v Beethovenově případě vedení divadla sáhlo po koncertním nastudování Leonory, oslavy se nakonec obešly bez Kouzelné flétny, ale nikoliv bez Mozarta, jehož nejmilejší operní dílo – hudební drama Idomeneo, král krétský KV 366 – nastudoval René Jacobs s Freiburským barokním orchestrem a domácím Sborem Arnolda Schoenberga sbormistra Erwina Ortnera, který vedle zdomácnělých barokářů z Freiburku reprezentoval vídeňské síly hlavní sborové opory Divadla na Vídeňce.

Wolfgang Amadeus Mozart: Indomeneo, re di Creta - René Jacobs a Freiburger Barockorchester - Theater an der Wien (foto Herwing Prammer)
Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo, re di Creta – René Jacobs a Freiburger Barockorchester – Theater an der Wien (foto Herwing Prammer)

Jelikož již na prahu adventu oznámil odstoupení z projektu Beethovenovy Leonory a bohužel i úplné ukončení uměleckých aktivit Nikolaus Harnoncourt, bylo na Jacobsovi, o generaci mladším, aby při oslavách, jejichž páteří bylo několikeré provedení Weilovy Třígrošové opery, hájil barvy zastánců poučené interpretace staré hudby. Zatímco Harnoncourt v divadle uvedl opery Lucio Silla, Život prostopášníka, Život na Měsíci, Rodelinda, Fidelio a naposledy v roce 2014 mozartovsko-da ponteovskou trilogii Figarova svatba, Don Giovanni a Così fan tutte, Jacobs se na Vídeňce naposledy objevil v ne zcela vydařeném Paisiellově Lazebníkovi sevillském, ovšem s mnoha staršími projekty na kontě. Vedle řady jiných souborů staré hudby to byli právě Harnoncourt a Jacobs, kdo byli oporami v uvádění (nejen) staršího repertoáru. Bez Harnoncourta se bude muset Vídeňka obejít a nad budoucností jeho souboru Concentus musicus Wien, který v Harnoncourtově verzi Leonory vystoupil 17. ledna 2016 za řízení Stefana Gottfrieda, visí otazníky. Jacobs zůstává vítanou oporou, sázkou na jistotu, jako tomu bylo v mnou recenzovaném slavnostním večeru poloscénického nastudování Mozartova Idomenea (najdete zde).

Těšil jsem se na něj vyzbrojen důvěrnou znalostí Jacobsova studiového snímku Idomenea, jehož aktéři se objevili i ve Vídni, ať již mám na mysli bulharskou sopranistku a vítězku karlovarské Dvořákovy pěvecké soutěže Alexandrinu Pendatchanskou – nyní Alex Pendu – v úloze Elektry, nebo Francouze Nicolase Rivenq v roli Neptunova velekněze. Ve snímku z roku 2008 účinkoval i Freiburský barokní orchestr, který byl onoho slavnostního večera až na opakovaná zaváhání hobojů spolehlivou oporou Jacobsovy kreace (koncertní mistryně Petra Müllejans), na níž se podílel v roli prvního trumpetisty i Jaroslav Rouček, dávno patřící k evropské elitě hráčů na barokní trubku.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Idomeneo (Theater an der Wien)

[Total: 0    Average: 0/5]

Související články


Napsat komentář