Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    10.4.2011 00:00 Vít Dvořák

Už jen samotná životní cesta Josefa Svobody (1920-2002) od „obyčejného“ truhláře, který vlastně ani neměl tušení, jak se divadlo dělá, až po jednoho ze světově nejuznávanějších scénografů své doby je fascinující a pro další generace zdaleka nejen jeho následovníků, ale i lidí vlastně jakékoli profese v mnoha ohledech inspirativní a podnětná. Metropolitní opera, Covent Garden, La Scala,La Fenice, Wiener Staatsoper, Bayreuth, všechny tři operní domy v tehdy rozděleném Berlíně… Ale také Sir Peter Ustinov, Laurence Olivier, Giorgio Strehler, Leonard Bernstein, Roland Petit, George Balanchine, Götz Friedrich… Svět opery, baletu a pochopitelně i činohry ležel našemu Josefu Svobodovi bez jakékoli nadsázky u nohou.

Měl jsem to štěstí, že jsem řadu z inscenací divadelního mága Josefa Svobody v pražském Národním zažil, a také tehdy ještě legendární Laternu magiku, jíž byl jedním ze zroditelů. Ano, Josef Svoboda byl skutečným Bohem divadelní scénografie, který před ostatními kráčel o několik desetiletí vpředu.

A vlastně stejné vzrušení, jako je dodnes ve mně uloženo z návštěv „jeho“ představení, jsem teď v nečekaně silné intenzitě prožil znovu. Díky celovečernímu dokumentu jeho vnuka, režiséra a střihače Jakuba Hejny (1976), dokumentu nazvaného Divadlo Svoboda. Hejna svého dědečka příliš zblízka prý nepoznal a teprve když mu bylo pětadvacet a dědeček zemřel, rozhodl se do jeho života vypravit. Zapátrat po věcech a myšlenkách, které po nás zůstávají, řečeno vnukovými slovy.

Pane Jakube Hejno, klobouk dolů. Máte být na co pyšný. Na svého dědu i na svůj film.

 

Související články

• Virtuální iluze opery
• Operní panorama Heleny Havlíkové (13)