Dlouhé ovace, zcela po právu. Česká filharmonie na Nový rok s Hrůšou

  1. 1
  2. 2

Slavnostní Novoroční koncert České filharmonie přinesl posluchačům zcela zaplněného sálu Dvořákovy síně Rudolfina i divákům u televizních obrazovek velmi neotřelý a zajímavý program, který pro tuto příležitost sestavil a připravil nový stálý hostující dirigent orchestru Jakub Hrůša. Ten tímto oficiálně posílil stávající dirigentskou sestavu v čele s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem a hlavním hostujícím dirigentem Manfredem Honeckem, a na své konto tak připsal další významný umělecký post – vzhledem ke svému nízkému věku jistě zdaleka ne poslední.

Novoroční koncert České filharmonie 2016 (foto Petr Kadlec)
Novoroční koncert České filharmonie 2016 (foto Petr Kadlec)

První hudební událost roku je příležitostí sáhnout po jiném než „tradičním“ repertoáru, čehož Hrůša využil bezezbytku a pro první polovinu večera zvolil skladby s nádechem exotična. Temperamentní Kubánská předehra George Gershwina, která pod svým původním názvem Rumba měla premiéru v srpnu roku 1932, je inspirována skladatelovou návštěvou Havany a Gerchwin se v ní snažil spojit kubánské rytmy s vlastním hudebním materiálem. Výsledná symfonická ouvertura je energií nabité dílo, z nějž zajímavě vyčnívá čtveřice folklórních bicích nástrojů – claves, maracas, guiro a bonga – jejichž hráči mají podle pokynu na titulní straně partitury stát jako sólisté před dirigentem. Orchestr České filharmonie tuto skladbu bravurně odehrál ve velkém obsazení, kterému dominovala dechová sekce; v krajních rychlejších částech žestě, v části lyrické potom hoboj, anglický roh a klarinet. Taktéž smyčce zněly krásně hladce – v místech, kde by jim v souladu s charakterem hudby slušela větší ostrost možná až zbytečně moc. Celkově však skladba zněla úžasně živě, čímž naprosto přesně korespondovala s energickými gesty Jakuba Hrůši.

Novoroční koncert České filharmonie 2016 (foto Petr Kadlec)
Novoroční koncert České filharmonie 2016 (foto Petr Kadlec)

Po tomto doslova jiskřivém úvodu následovala jedna z nejhranějších španělských skladeb dvacátého století, a to Rodrigův Aranjuezský koncert, v němž se jako sólista představil černohorský kytarista Miloš Karadaglić. Tento mladý umělec, jehož britský deník Daily Telegraph označil za „nového hrdinu klasické kytary“, je českému publiku znám díky svému sólovému recitálu v rámci Pražského jara 2013, kde byl jednou z hlavních hvězd. Koncert, který je proslulý svou geniální instrumentací, jež dává vyniknout zvuku kytary v celé její barevnosti, však v jeho podání vyzněl až překvapivě mdle. Úvodní Allegro noc spirito působilo místy velmi nejistě, Karadaglić se v rychlých bězích potýkal s technikou; v samotném závěru první věty zcela slyšitelně a v částech, kdy hrála kytara spolu s orchestrem, se i přes nazvučení nástroje zvukově ztrácel. Výjimkou bylo půvabné Adagio, v němž orchestr ustoupil do pozadí a poskytl tak Karadaglićovi dostatečný a tolik potřebný prostor. Ten potom právě v prostřední větě působil uvolněněji, i když ani zde nemůžeme mluvit o zcela čisté hře. Trochu paradoxně zde tak více vynikl doprovod orchestru, a to zejména úžasně jemná hra smyčců a anglického rohu (Vojtěch Jouza). Závěrečné Allegro gentile bylo podobně toporné jako první věta, a celkový dojem z Karadaglićovy hry tak mírně vylepšil až přídavek Danza del Molinero z baletu El sombrero de tres picos španělského autora Manuela de Fally.

Novoroční koncert České filharmonie 2016 (foto Petr Kadlec)
Novoroční koncert České filharmonie 2016 (foto Petr Kadlec)

Druhá polovina večera patřila hudbě zcela jiného charakteru, a to jednomu z nejhranějších kantátových děl, slavným Carmina burana (Buránským písním) Carla Orffa. K těm skladatel jako textové podklady využil středověkou studentskou poezii nacházející se v rukopisu objeveném v benediktinském klášteře v malé obci Benediktbauern na úpatí Alp. Celkem čtyřiadvacet básní seřazených do několika oddílů rámuje jako celek číslo Fortuna imperatix mundi (Štěstěna vládne světu), díky němuž toto monumentální dílo plné rozmanitých částí získává celistvost (je to také díky jednolité hudební řeči). Orchestr České filharmonie u této příležitosti doplnil vynikající Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala) a Královéhradecký dětský sbor Jitro (Jiří Skopal), které spolu s trojicí sólistů (Sofia Fomina – soprán, Barry Banks – tenor a Audun Iversen – bas) odvedli zcela jedinečný výkon.

Novoroční koncert České filharmonie 2016 (foto Petr Kadlec)
Novoroční koncert České filharmonie 2016 (foto Petr Kadlec)

Celé skladbě dominovalo obrovské nasazení, které bylo citelné již od prvních taktů populárního O fortuna, v němž se v úvodu zpočátku mírně „usazovalo“ tempo. Český filharmonický sbor Brno zněl po celou dobu velmi kompaktně a vyváženě, nejpůsobivěji nepochybně v prvním oddílu Přišlo jaro, konkrétně v části Jara tvář radostná. Norský pěvec Audun Iversen dominoval jak svou vysokou postavou, tak zejména zvučným a čistým hlasem, který doplňoval zcela přirozený výraz; úžasně vyzněla zejména jeho Zpověď z druhého oddílu V naší krčmě či Zachraň mě! z oddílu třetího, nesoucího podtitul Království lásky. Podobně skvělým byl také jediný výstup tenoristy Barryho Bankse, který přednesl po všech stránkách bravurně známou část Pečená labuť zpívá, při níž kromě nádherně znělého hlasu předvedl také svůj herecký talent, jenž jeho poněkud hysterickému výstupu (který byl zcela v souladu s textem) dodal patřičnou atmosféru. Původem ruská sopranistka Sofia Fomina na svůj výstup velmi dlouho čekala – poprvé zpívala až ve třetím oddílu v části Amor létá všude kol – což se však na jejím jistém výkonu nijak neprojevilo. Její jasný a ve všech polohách krásně nosný hlas měl úchvatné zejména výšky, jak ukázal krátký, ale velmi virtuózní závěr oddílu Království lásky Můj nejsladší. Vedle toho je u všech tří sólistů také třeba vyzdvihnout přirozenost a jistou nenucenost, s níž skvěle komunikovali jak mezi sebou, tak s publikem.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Novoroční koncert České filharmonie (Praha 1.1.2016)

[Total: 40    Average: 4.1/5]

Související články


Napsat komentář