Dlouhý Händel v Paříži

7.2.2011 01:00 Michal Jurka

Giulio Cesare in Egitto, dílo ze skladatelova vrcholného operního tůrčího období, měl premiéru v Londýně r. 1724, s velikým a okamžitým úspěchem a Händel ji se změnami zařadil do repertoáru ještě ve čtyřech sezónách. Kromě Londýna uvedly operu ještě domy v Paříži, Hamburku a Brunšviku. Ve 20. a 30. letech 18. století byla v Londýně uvedena celkem 38 krát a podobně často i na dalších zmíněných scénách. Poté upadla zcela v zapomnění, stejně jako ostatní Händelovy opery serie, Ve 20. století bylo dílo „znovunalezeno“ r. 1922, kdy bylo v pozměněném tvaru uvedeno v Göttingen, následoval Mnichov, USA, Londýn – dnes je nejhranější Händelovou operou. Moderní inscenace však dílo značně pozměnily, zkrátily a především transponovaly role komponované pro alti castrati pro tenor, baryton, či bas. Poučené interpretace pak pro roli Caesara, Tolomea a Nirena volí buďto mezzosoprán nebo kontratenor.

Děj opery je založen na historických událostech, které tvoří jádro příběhu. Tato skutečnost stimulovala skladatele ke špičkovému výkonu. Partitura je nejen mimořádně nápaditá, ale vyznačuje se ze všech jeho operních děl nejhlubší charakterizací postav, zvláště obou hlavních protagonistů. Kleopatra, která opeře dominuje, ukazuje v každé ze svých osmi (!) árií jinou facetu své komplexní osobnosti, od vypočítavé intrikánky nasazující do boje své půvaby, přes zamilovanost, zoufalství až ke konečnému triumfujícímu štěstí. Kleopatra předznamenává další Händelovo zářivé ztělesnění smyslnosti, totiž Semele, jejíž slavná scéna Myself I shall adore obsahuje citace dvou árií Kleopatry. Ani ostatní postavy nepřicházejí zkrátka. Caesar vystupuje jako řízný voják, poddává se milostné touze, vzepne se až k meditativní scéně Alma del grande Pompeio, v níž jeho part dosahuje největší hloubky. Poněkud plošší jsou postavy zloducha Tolomea a Sesta, který je výrazně monotématický: utápí se v touze po pomstě. Cornelia je tragickou postavou, její árie, ač durové, jsou smutně jímavé (Priva son d´ogni).

Giuilo Cesare je po stránce instrumentace nejvybavenější Händelovou operou: kromě 37 nástrojů v orchestřišti, mezi nimi dvě různě laděné dvojice rohů, působí ve scéně V´adoro, pupille, v níž Kleopatra coby Ctnost svádí Caesara, obklopena devíti Múzami, přímo na jevišti dalších děvět nástrojů (housle, viola, cello, viola da gamba, hoboj, fagot, harfa a theorba). Souzvuk těchto dvou těles je opojně krásný. Opera není, jak by snad mnozí čekali, pouhým sledem neuvěřitelného řetězce 32 da-capo árií, na struktuře se podílejí „sinfonie“, accompagnati, kavatiny, duety a krátké sbory.

Skutečný, jen v drobnostech přibarvený, dobře známý příběh dvou slavných historických osobností osvobozuje diváka od nutnosti rozplétat vyumělkovaně komplikované vztahy, jaké jsou jinak pro opera seria typické.

Caesar, pronásledující po bitvě u Farsala poraženého Pompeia, dorazí do Egypta, kde probíhá zápas o trůn mezi dvěma sourozenci, Tolomeem (Ptolemaios) a Kleopatrou. Zatímco Caesar jedná s Pompeiovou manželkou Cornelií a jejím synem Sestem o možnosti, jak se usmířit s Pompeiem, přináší mu egyptský vojevůdce Achillas od Tolomea dar – useknutou Pompeiovu hlavu. Místo spojenectví ale docílí Tolomeo u Caesara pohrdání. Toho využije Kleopatra, která se vetře, nejdříve v přestrojení za svou komornou, do Caesarovy přízně, svede jej a docílí jeho podpory ve sporu o trůn. Toloémeo je nakonec zabit a Kleopatra se stává vazalskou královnou Egypta. Potud historické jádro příběhu, které je v opeře dále rozvíjeno v řadě peripetií.

Zdá se, že pokud dnes chceme zhlédnout nějakou Händelovu operu,. musíme se smířit s tím, že zřejmě neexistuje režisér, který by ji zinscenoval, aniž by ji chtěl nějak „přetlumočit“ dnešnímu divákovi. V Pellyho pařížské inscenaci nakonec Händel zase tolik neutrpěl, zvážíme-li, co s Giuliem Caesarem již udělali jiní – za všechny se zmíním o Sellarsovi, který namísto Caesara do Egypta nechá v nespecifikované budoucnosti (sic!) do neupřesněné arabské (sic!!) země triumfálně zavítat prezidenta USA (sic!!!). O tom, co všechno jeho Kleopatra v bikinách na scéně provozuje, raději pomlčím.

Pelly nezasáhl do substance děje, pouze příběh „zarámoval“. To ostatně udělal nedávno taky A. Noble v případě vídeňské Alciny, kterou zarámoval takto: londýnská aristokratka 18. století lady Cavendish dává ve svém domě hrát příběh o čarodějce Alcině, tudíž to, co divák dostává, je jakési „divadlo v divadle“ Ač nevím, proč je vůbec nutno příběh rámovat, tento rám byl nenásilný a tudíž stravitelný.

Pellyho rám tvoří současné skladiště nějakého (asi egyptského) muzea, v němž ožívají antické sochy (přivážené na scénu výtahem) a začínají znovu žít svůj příběh – tedy vlastní děj opery. Pracovníci skladiště přitom virtuální děj napřed ostentativně nevnímají, pak se zase děje naopak zúčastní ozbrojených scén děje. Na jevišti tedy panují buďto dva izolované světy nebo jejich koexistence ve zbrani, čehož smysl je nad mé chápání. Nerozumím mnohému, tak např. proč se střídavě vysouvají a zase zasouvají veliké skladištní regály, čemuž se přikládá zjevně jakási váha, ačkoliv je to bez patrné souvislosti s tím, co se děje na scéně, proč jsou Tolomeo a Caesar při árii Va tacito uzavřeni v jakémsi boxu, proč… Proč je Pompeiova hlava větší než sama Cornelia, to si vysvětluji jako narážku na skutečnost, že její manžel byl koneckonců nazýván Pompeius Magnus… Dělníci ve skladišti jsou po celou dobu oděni do postmoderního arabského oděvu chudších vrstev, Caesar, Achilla a Tolomeo, Sesto a Nireno jsou v dobovém antickém ustrojení. Kleopatra v první aktu oblékla krátkou rozcuchanou paruku a antickou řízu s levým ňadrem odhaleným (říza má průhlednost nejřidší tylové záclony, o levém prsu se vedou diskuze, zda je skutečný, či zda jde o protézu), a to je z oblečení už vlastně všechno. („Pokud mi Pelly řekne, abych zpívala nahá, nebudu diskutovat a udělám to“, prohlásila N. Dessay před premiérou. Kolik chybělo?). Ve druhém jednání tančí před velkým vlastním obrazem z 18. století, a pak i v něm, oděna do velké barokní toalety (proč zrovna barokní?), stejně jsou oděny i Múzy a po zbytek opery i Kleopatřiny dvorní dámy. Opera končí kopulací Kleopatry v poloze „na koníčka“ na Caesarovi ležícím naznak na pyramidě z dřevěných skladištních beden, přičemž kopulující pár zpívá svůj duet Caro, bella. Za sborového Ritorni omai ne nostro core odcházejí muzejní dělníci, pro něž si ke konci pracovní směny přišly jejich ženy, jeden po druhém z jeviště. Poslední zhasne…

Co chce režisér tímto svým pojetím dosáhnout, kromě toho, aby se o něm mluvilo, nedokážu posoudit. Inscenace je nekoherentní, není ani minimalistická, ani postmoderní, ba ani čistě dekonstruktivistická. Nanejvýš to mohu pojmout jako dobrý příklad, jak zbytečně, křečovitě a kontraproduktivně může tato „tlumočnická“ režijní koncepce vyznít. (Můj děda se v takových případech vyjádřil lapidárně: „slátanina“).

Jak naznačeno, dala by se inscenace překousnout díky kvalitě provedení, divák by mohl, uchvácen mistrovskou interpretaci, na „rám“ pozapomenout. V tomto ohledu jsme zřejmě měli s výběrem data představení – poslední lednovou sobotou – smůlu. Veliká mediální bublina, nadouvající se kolem představitelky Kleopatry Natalie Dessay, splaskla ve chvíli, kdy se ukázalo – bez případného dalšího vysvětlení – že dotyčná diva opět nevystoupí. Zda za tím stojí nějaká allura světové primadony, či neuvěřitelná zdravotní smůla, způsobující v poslední době už po několikáté její výpadek, to nevíme (zhruba před rokem vypadla uprostřed představení Náměsíčné). Nicméně onen lesk, který s jejím účinkováním s takovou nadějí spojovala dirigentka Emmanuelle Haïm, a který dle recenzí z premiéry a podle současně vydaného CD byl skutečně ve hře, ten vzal za své.

Jane Archibald, která měla alternovat v poslední třetině série dvanácti představení, převzala roli i nyní. Celkově posouzeno se jí zhostila slušně, i když byla v nižších polohách chvílemi méně znělá, ornamentace byly pracné a v závěru árie Da tempeste narazila na hranice svých možnosti dechové kontroly. Ačkoliv si dobře dokážu předsavit Dessay v roli potvory ražení Kleopatry, a možná i v roli sošně důstojné královny, Archibald v nastudovaném pojetí nazapadla ani do jedné z krajních polarit této postavy. Dynamické pohybové partie, šité na míru rtuťovité, gracilní Dessay, se v podání fyzicky rozdílně disponované Archibald vyjímaly určitě jinak, než zamýšleno (přílišná fixace režiséra na jediného interpreta). Pařížské nastudování vsadilo na kontratenory, což nebyla šťastná volba. Seděli jsme v kategorii Optima – tedy tam, kde by mělo být nejlépe vidět a slyšet – ale kontratenory, zvláště Lawrence Zazzo, jsme moc neslyšeli, pokud zrovna nezpívali v proscéniu, což nebylo často. Příliš naléhavě vyvolávali iluzi, že divadlo je hodně velké. Chválu naopak zaslouží oba mezzosoprány, ať už téměř neznámá Varduhi Abŕahamyan nebo Isabelle Leonard, která sklidila zaslouženě největší potlesk na otevřené scéně. Obě mezzosopranistky převyšovaly své spoluúčinkující.

Orchestr Concert d´Astrée pod vedením charismatické Emmanuelle Haïm se uvedl při svém prvním vystoupení na půdě pařížské Opery velice dobře. Haïm, která v roli dirigenta na této scéně debutovala, směřovala k tomuto cíli už od doby, kdy zde před 12 lety působila jako korepetitorka při zkouškách na legendární Christieho provedení Händelovy Alciny. Později založila svůj orchestr, specializovaný na starou hudbu. Dnes již respektovaná umělecká vedoucí, má pěknou diskografii, mj. Händelových a Bachových děl, působila na předních scénách, např. Glyndebourne, Londýně, pařížském Théâtre des Champs-Élysées či Chicagu. Její těleso má kultivovaný, krásně zbarvený zvuk, zpěváky nepřekrývá a hraje precisně a živě. Do pařížského provedení vložila Haïm mnoho očekávání. Zčásti se jí splnila.

O opeře Giulio Cesare se říká, že ani v nezkrácené podobě není pro diváka subjektivně dlouhá, pokud je provedena dobře. To, co jsme v onu sobotu zhlédli v pařížském Palais Garnier, bylo dlouhé.

P.S. Opera má být 7. února uvedena v přímém přenosu do sítě vybraných kin ve Francii a takto získaný záznam má být vysílán 12.2. na TV Mezzo. Prý s Natalie Dessay v roli Kleopatry. Kdoví, co z těto informace dosud vůbec souhlasí? A pokud to souhlasí, jsem zvědavý, jak rozdílně lze vnímat přenos a živé představení.

Georg Friedrich Händel:
Gulio Cesare (HVW 17)
Režie a kostýmy: Laurent Pelly
Dirigent: Emannuelle Haïm

Scéna: Chantal Thomas

Sbormistr: Alessandro Di Stefano
Orchestre du Concert d´Astrée
Choeur de l´Opéra National de Paris
Premiéra 17.ledna 2011 Opéra National de Paris – Palais Garnier,
(psáno z reprízy 29.1.2011)

Caesar: Lawrence Zazzo (kontratenor)
Cornelia: Varduhi Abrahamyan (mezzosoprán)
Sesto: Isabel Leonard (mezzosoprán)
Kleopatra: Jane Archibald (soprán)
Tolomeo: Christopher Dumaux (kontratenor)
Achilla: Nathan Berg (basbaryton)
Nireno: Dominique Visse (kontratenor)
Curio: Aimery Lefévre (baryton)

www.operadeparis.fr

Související články

Komentáře: 15

VTSlajer dne 7.2.2011 v 02:21

Mrzi me dalsi zprava o zrusenem vystoupeni N. Dessay. To je teda pro divaka smula. Mel jsem stesti videt ji zive v Met v La Sonnambula (s J-D Florezem) a predtim v samostatnem recitalu v Montrealu. Kratce jsem s ni mluvil u stage door v Met a jsem naklonen ji dat benefit of doubt, ze i ted v Parizi byla skutecne indisponovana. Pred nekolika lety podstoupila operaci hlasivek a stale s nimi zapasi. Prejme si, at se ji brzo vrati hlasova forma.

Pokud mate radi Luciu Popp (Cleopatra) a nevadi vam Julius Caesar v nemcine, doporucuji nahravku od znacky ORFEO z roku 1965 (dir. F. Leitner).

Dekuji za hezky prispevek.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 7.2.2011 v 11:19

Díky za velmi věcně a kulantně zformulované výhrady k takovým režijním pojetím (nejen) barokních oper. Lukáš V.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 7.2.2011 v 18:01

A jak chcete inscenovat barokní opery? Vždyť to je nuda a statičnost, na kterou lidé nepůjdou, pokud tam budou stát aktéři v historických kostýmech a pomalu se pohybovat čtyři i pět hodin. Jedině, když se s tím něco udělá, je možné to přežít. Nejde o hudbu, ale o to, že jsou to většinou sáhodlouhé statické kusy.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Rudo Leška dne 7.2.2011 v 19:18

Recenzenta by som za trest nechal sedieť na drevenej lavici a pozerať sa na "autentickú historickú" inscenáciu. Sellarsova inscenácia je rozkošnou intelektuálnou hrou s témami, ktoré ten titul prináša. Nechápem, kde je problém. Mne sa bikini páčia.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 8.2.2011 v 10:53

to anonym 19:01 a Rudo Leška: pánové nemáte pocit, že je to tak trochu otázka intividuálního vkusu a že zevšeobecňování jako "vždyť to je nuda a statičnost, na kterou lidé nepůjdou" zavání televizním primitivismem? Jak si vysvětlíte, že Händel je po Mozartovi druhý nejhranější operní skladatel? …a že Händelův Rinaldo (inscenace využívající barokní inscenační techniky), který se hrál v ND od jara 2009 do prosince 2010 byl jako jediný titul ND permanentně vyprodaný? Velmi hloupé a nepravdivé… to co píšete…
Petr S.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 12.2.2011 v 06:40

dnešní MEZZO, 20:30 – Natalie Dessay sings Handel's Giulio Cesare at the Opéra de Paris

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 12.2.2011 v 15:07

Petr S.: Handel se hraje, ale už skoro nikde v "klasickém" provedení. Velmi hloupé a nepravdivé je zevšeobecňování. Sám tvrdíte, že je to věc vkusu a pak zevšeobecníte svůj názor. Lidé u nás neumějí diskutovat.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
DAMU dne 12.2.2011 v 21:07

k Rudo Leška: Zajímavý názor, ale možná ne od věci. čytři hodiny statického zpívání by asi tak pochváleno nebylo. Sellars je špičkový režisér, jeho režie patří k tomu nejlepšímu, co v operních inscenacích vzniká. Takže už nahrávám z Mezza o sto šest :-)

A propose: Proč se všichni "znalci" vymezují vúči jakémukoliv náznaku trochu progresivní režie? Vždyť režie je umělecká tvorba a patří k činohře i opeře a filmu neoddělitelně. Režisér dokáže zničit skvělý filmový scénář, stejně tak i dostat na oscarové nominace úplnou srágoru. To platí i v činoherní režii a v operní ještě dvakrát tolik, neboť ta je více podobná filmové. Páni recenzenti, zapšklí fanouškové, oprostěte se od svých představ a očekávání a vymyšlených názorů, že Dvořák, Smetana nebo Janáček by to takhle nechtěli a jděte taky jednou na operu, jako chodíte do kina na neznámý film. Bez upjatosti a očekávání. Zajímavé je, že když se tu popisuje opera, která není známá, nebo ji nikdo z debatérů nikdy naživo neviděl, nestaví se k popisu režie nikdo nijak pejorativně, ani když jde o popis moderního režijního přístupu (třeba zde recenzovaná Emilie di Liverpool či některé Donizetiho věci z Pésara – Straka zlodějka, Hermione). Není to opravdu spíše o předsudcích? Zahoďte je a uvidíte, že při představení, na které se nebudete dívat očima svéého režisérského já,se vám potom bude lépe vnímat i zpěv a hudba.

DAMák

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 12.2.2011 v 21:55

no sledujem prave mezzo a po ani dvoch hodinach mi nepride inscenacia otravna, myslim ze je dobra z naozaj mi reijne nepripada nijak nepatricna.
mimochodom – postmoderny aldenov rinaldo z mnichova je tiez urcite lepsi nez staticka inscenacia v ND.
a takisto ako existuju dva druhy hudby:
dobra a spatna … je to aj s inscenovanim – takze budme vdacni za rozmanitost a moznost porovnavat a interpretovat.
robert

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 13.2.2011 v 09:15

DAMák: Vystihl jste i mé pocity. Sellarsův Giulio Cesare je mimochodem vynikající.
Nedávno se tu objevil hlas, že jakýsi (post)(post)moderní režisér zase "zkurvil" (autor se za výraz omluvil) Rusalku. Vždyť tady ale nikdo "nekurví" opery samotné! To spíš někdy dělávají zpěváci, zpěvačky, orchestr, dirigent/ka.
Svým způsobem by pak bylo horší přesunutí árie Elektry na konec Idomenea jako teď ve Stavovském divadle nebo škrt v partituře, neboť zde se naopak zasahuje do díla, než když Caesar vezme samopal a odstřelí Prolemaia.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.2.2011 v 10:12

K otázce "statičnosti" – tzv. postmoderní inscenace to samozřejmě nevyřeší – opera i tak byla satická, občasné pobíhání komparsu na tom nic nezmění. Opera totiž v principu JE statická, na rozdíl od muzikálu – a to je na ní to půvabné.
R. Leško: Pokud jste již otevřel hodnocení, jde o subjektivní kategorii. Někomu může Sellarsova inscenace připadat rozkošná, jinému hloupá.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.2.2011 v 10:20

DAMU:
Vy jste včera nahrával z Mezzo Sellarse? Kdy jej tam dávali? Já včera ma Mezzo viděl jen Pellyho.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Rudo Leška dne 13.2.2011 v 10:21

Je to samozrejme subjektívne. Niekomu môže pripadať hlúpy aj Hamlet. Pokiaľ sa o tom ale niekto chce baviť, musí mať na podporu svojho názoru argumenty.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.2.2011 v 10:43

Rudolf Leško

Nepoatřím mezi lidi, kterým připadá Hamlet hloupý, i když samozřejmě i Shakespeara lze zinscenovat hloupě. Takže nám to v otázce Sellarsovy inscenace nijak nepomáhá.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 13.2.2011 v 12:44

K chvále, kterou zde čtu na Petra Sellarse v souvislosti s operou Giulio bych dodal, že v jeho inscenaci, o tom se tady ještě nehovořilo, mimo jiné se Kleopatra na scéně uspokojuje pomocí hraček, které se dají koupit v obchodech zvaných sex-shopy. Tentýž Sellars, jak se dočítám v recenzi na představení Nixon v Číně, tak nechává na scéně masturbovat MaoCeTunga a kohabitovat Kissingera sd rudou partyzánkou.
Tak já bych spíš uvažoval o tom, jestli náhodou není tento režisér nějak stigmatizovaný.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.