Dnes v Londýně Prodaná nevěsta s Danou Burešovou

  1. 1
  2. 2

Dana Burešová: Mařenka? Má dlouholetá přítelkyně

Světová operní literatura je plná postav, které na ulici běžně nepotkáte, a které kdybyste si měli pozvat domů, řádně byste si to rozmysleli. Ale hezká mladá holka na vdávání, to je něco jiného. Ano, řeč je o nevěstách. V operách je vdavekchtivých dívek dost a dost, jenže než tomu pravému konečně padnou do náruče, musí čelit všelijakým nástrahám. Elvíra v Puritánech jen o vlásek unikne trvalému pominutí mysli, Paminu v Kouzelné flétně vlastní matka nutí k nepěknému mordu, Konstanci unesou piráti a prodají ji do serailu. Česká opera má vlastní specialitu: nevěstu prodanou samotným ženichem – Smetanovu Mařenku.

Právě dnes, 20.května 2011 se o její štěstí bude handlovat v londýnské Barbican Hall, kde Prodanou nevěstu koncertně provede BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, a to s českými a slovenskými operními pěvci. V hlavní roli zde bude vystupovat Dana Burešová, sólistka Národního divadla v Praze, držitelka ceny Thálie za rok 2008. Jako Mařenku ji na jevišti prodali už mnohokrát, jen ve Zlaté kapličce ve třech inscenacích. Téma k rozhovoru se proto přímo nabízí.

Kde a kdy jste Mařenku v Prodané nevěstě zpívala poprvé?

Bylo to v plzeňském divadle v roce 1992, tedy ještě v době mých studií. Tehdy jsem netušila, že já a Mařenka budeme „přítelkyněmi“ po mnoho let.

Z jakých důvodů máte tuto roli ráda?

V prvé řadě je to výborně napsaná postava. Má celou škálu výrazových prostředků, je zajímavá po pěvecké i herecké stránce a její příběh je reálný. Tím je blízká i divákům. Vždyť kdo nebyl zamilovaný? Kdo o své lásce nikdy nezapochyboval? Kdo o ni nemusel aspoň trochu bojovat? V Mařence může každý najít kousek sebe sama. Je hodná, uličnická i vážná, v životě si umí poradit… Vlastně si ji jako svou přítelkyni dovedu docela dobře představit.


Mařenku mám ráda i z toho důvodu, že je protiváhou k ostatním rolím, v nichž nejčastěji vystupuji. V Rusalce, v Carmen nebo v Její pastorkyni na jevišti hlavně lkám. Když to řeknu s jistou nadsázkou, v těchto operách jsou moje ženské postavy hlavně proto, aby tenoři měli koho trápit. Rusalka, Micaela, Jenůfa, ty všechny více méně pasivně čekají, až jim osud řádně zatopí. Mařenka je jiná. Ne že by se kvůli svému tenorovi nesoužila, taky má důvod si kvůli lásce zoufat, ale Smetana ji stvořil jako aktivní postavu. Nečeká v koutě, jestli ji tam štěstí najde nebo ne. Když chce Jeníka, sama pro to udělá, co může, a navíc vysloveně ženskými zbraněmi.

Jak se během let změnilo vaše pojetí této role? Změnil se nějak i váš hlas, a tím způsob, jak Mařenku zpíváte?

Začala bych druhou částí otázky a začala bych trochu obecněji. Samozřejmě, že se hlas v průběhu kariéry mění. Zraje stejně jako osobnost člověka, a má-li zrát jako víno, potřebuje optimální podmínky. Mezi ně patří především technická průprava a odpovídající repertoár, ale rovněž dostatek spánku, slušného zacházení a obecně klid a pohoda.

V českém prostředí se však takové skleníkové klima podaří vytvořit málokomu. Dva měsíce intenzivně zkoušet jeden titul, odehrát šest představení a v klidu začít studovat titul nový, to je pro naprostou většinu českých operních pěvců fikce. U nás v běžném repertoárovém divadle ráno či odpoledne zkoušíme Mozarta a večer zpíváme Smetanu. To není nota jako nota. To je, jako byste po profesionálním krasobruslaři chtěli, aby po dopoledním trojitém rittbergeru večer ještě házel oštěpem.
Proto nám dá stejnou práci snažit se svůj hlas nezničit jako ho pěstovat a rozvíjet.

Co se mého hlasu týká, s postupem let ho snad umím lépe ovládat, což mi dovoluje pracovat s větší výrazovou a dynamickou škálou. To nové, co se v něm objevilo, se pak přirozeně vtělilo i do Prodané nevěsty, aniž bych nad tím musela nějak teoretizovat. Prostě jsem Mařenku nechala, aby si z mého hlasu „vzala“, co potřebuje.

V jiných aspektech jsem způsob interpretace této postavy rozvíjela asi uvědoměleji. Má první Mařenka byla naivně radostná a lehce zarputilá. Aby ne. Stejně jako ji i mě svatba teprve čekala. Ale na rozdíl od ní mě pak čekaly i další životní zkušenosti. A které z nich se promítly do Mařenky? Snažím se, aby měla víc nadhledu a laskavosti.


Poradila byste jí něco z toho, co dnes víte o mužích?

Radši ne. Kdyby Mařenka o mužích věděla to, co já dnes, celá opera by byla zhruba o jedno jednání kratší.

Kratší? Snad delší, ne?

Kdepak, kratší. Řekla bych jí: „Holka, neblázni a nehoň se tolik. Stačí, když se na Jeníka usměješ a pochválíš ho, a on už všechno udělá sám.“

Jste vy osobně Mařence v něčem podobná?

Podobné bychom si snad mohly být v rázném řešení některých situací. Ovšem předvést doma občas trochu rámusu jako ve třetím jednání Prodanky, to zvládne každá žena s manželem a třemi dětmi. Už jen z pudu sebezáchovy.

Jako Mařenka jste vystupovala nejen na českých scénách, ale i v cizině, konkrétně v Baltimore. Jaká byla tato americká Prodaná nevěsta?

Režijně to byla inscenace spíše klasická, blízká našemu pojetí. U publika sklidila veliký úspěch, třebaže nejde o operu, která by v Americe patřila k nejznámějším. V Baltimore jsem byla teprve druhou Mařenkou, po paní Jarmile Novotné.


Když to bylo v Americe, tedy takříkajíc „u zdroje“, měli jste jako Indiána nefalšovaného rudokožce?

Neměli, Indiána zpíval běloch. To spíš Principál byl inspirován místním prostředím, respektive Principálův kostým. Žádné pruhované triko jako obvykle tady v Čechách. Tenhle byl jak Buffalo Bill.

A co hudební provedení?

Ani pokud jde o zvukovou podobu, tak se od naší vžité nijak zvlášť se nelišila, neboť dirigentem byl pan Oliver Dohnányi a ten orchestr přesvědčil o své představě díla.

Doposud jste vystupovala spíše v tradičně pojatých inscenacích Prodané nevěsty. Nemáte chuť na trochu divadelního experimentu, jak je dnes v operních domech zvykem?

S Prodanou nevěstou ne, přesněji řečeno ne na žádné násilné modernizace. Myslím, že Mařenka nepatří ani do supermarketu, ani na skládku toxického odpadu. Ale režiséři jsou vynalézaví. Co není, může ještě být…

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (22) “Dnes v Londýně Prodaná nevěsta s Danou Burešovou

  1. Je zvláštní, že stačí jeden dobře vedený portál, který není stupidně kritický, umí se zeptat na podstatné a zhruba pokrývá pražskou a jiné scény, a hned se zjistí, kolik je mezi umělci podnětných a inteligentních lidí, viz pí Burešová. Rozhovory jsou vůbec jeho silnou stránkou, umělci se rádi rozhovoří a rozkryjí pozadí své trochu výlučné profese. Chtělo by se ptát, co dělaly zástupy papírových recenzentů, rozhlasových redaktorů a různých publicistů, když jsme dosud o českých operních pěvcích nevěděli takřka nic? Možná, že dělali svoji práci špatně. I tahle profese by zřejmě zasloužila "rozkrýt".

  2. Souhlasím s předešlým komentářem, od takové Věry Drápelové se podobného rozhovoru nedočkáme. Autorka tohoto rozhovoru si paní Burešové jistě VÁŽÍ, což je Drápelové věru cizí, a taky nenapsala rozhovor tak, aby vyzněl jako nepřetržité chlubení, což je evidentně cizí paní Burešové.
    Petr Mareš

  3. To je ale problematika hudební žurnalistiky u nás obecně. Máme různé Věry Drápelové, Petry Webery, Radmily Hrdninové, kteří píšou pro celostátní tisk krátké nic neříkající noticky. Máme dva odborné hudební časopisy, ve kterých jsou rozhovory s umělci klišovité a pak máme pár lidí typu Vlasta Reittererová a třeba Helena Havlíková či Vít Dvořák, kteří dělají zajímavé rozhovory a nejen ty. Hudební publicistika v domácím medálním prostředí neexistuje nebo je v minoritě a výjimku tvoří tento server. Díkybohu za něj. Dvacet let po revoluci tu chybí zdravě kritický pohled na vážnou hudbu a operu. Jedině tady umějí oddělit marketing a zdravě kriticky informovat o dění v oblasti hudby u nás. Nečetl jsem zde snad jediný rozhovor, který by nebyl zajímavý a o umělci nevypovídal víc, než jen klišé.

  4. pro Evan: No vždycky někdo musí po čase strnulé vody rozbouřit, jinak zahnívají. Pravda je, že hudební publicistika u nás upadla již s pádem První republiky, ale ještě za totality měly Hudební rozhledy nebo třeba Taneční listy úroveň, kterou má dens Grammophone nebo Dance. Internet nahradil v rychlosti sdělování informací tištěné médium. A lidé žijí rychleji. Já osobně bych uvítal daleko více rozborů a teoretických prací (třeba paní Reittererové nebo Pavla Šimáčka), těch se nedostává, i když nejsou tak čtené. Doplnil bych rubriky, které velmi pohotově a profesně většinou na dobré úrovni informují o aktuálním děním i rubrikami z historie hudby a tance či operního divadla. Je to otázka financí, to chápu, ale uvítal bych to jistě nejen já.

  5. Pro IK
    Nerad bych, aby to vyznělo nacionalisticky – na Slovensku bylo mnoho výborných sopranistek – paní Česányiová, Beňačková, Hajóssyová, je tam Vargicová, byla Gruberová, Popp – ale slyšel jsem spoustu velice špatných a často k nám importovaných – např. Fogašová, Jenisová (to je přímo ukázková pila), Matyášová, Dernerová …

  6. Líbí se mi, nelíbí se mi – co to je za názory? A ještě anonymní! Podepřete své názory něčím konkrétním, např. ukázkou na youtube, odkazem na konkrétní představení (které ale probíhá), nebo profesionální analýzou. A pokud nemůžete, nechte si prosím své čistě osobní názory pro sebe nebo se alespoň podepište, ať víme kdo jste a co za Vaším názorem stojí za kvalifikaci, vzdělání, rozhled, zkušenosti atd. Petr Novák, houslista, student Hochschule für Musik Hanns Eisler Berlin

  7. Předchozí anonym: Já si právě myslím, že většina diváků hodnotí jen a pouze "líbí – nelíbí". Hodnocení umělců je vždy subjektivní, pokud nejste sám vzdělán v oboru. A u opery je to ještě markantnější – obávám se, že většina divadleních diváků neumí noty, takže hodnotí celkově: vzhled, sympatičnost, příjemnost hlasu. Nikoliv jednotivé tóny. Vlastně, co je to tón?

  8. Normální divák hodnotí především, jestli se mu hlas příjemně poslouchá a jak zpěvák vypadá. Co se týká ukázek na youtube, milý berlínský přispěvateli, tak ty nemá paní Burešová zapotřebí. Narozdíl od rychle vykvašených mladých a nadějných :-) (některých) nebudeme házet všechny do jednoho pytle. Eva

  9. Milý IK, vy si ty skvělé soprány určitě necháváte na Slovensku pro sebe a nám zlým Čechům sem posíláte některé exempláře za trest, ne? Aspoň podle toho, co jsem tady slyšela hostovat. (Samozřejmě s výjimkou paní Beňačkové.)
    Nicméně paní Burešovou je vždycky radost slyšet i vidět, protože představení neodchodí, ale hraje (což není tak běžné). A rozhovor s ní mi udělal radost, ukázalo se, že to je taky chytrá a milá dáma. Díky za něj!
    Ronnie

Napsat komentář

Reklama