Dnes v ND Glassovy Příšerné děti s Petrem Kofroněm

17.6.2011 00:00 Redakce

Právě dnes se do pražského Národního divadla vrací jeden z nejvýznamnějších hudebních minimalistů, letos čtyřiasedmdesátiletý americký skladatel Philip Glass – a to poté, co v roce 2003 uvedla naše první scéna s velkým úspěchem jeho operu Kráska a zvíře.

Také Les enfants terribles – Příšerné děti vycházejí z románu Jeana Cocteaua (1889-1963), známého i z filmového zpracování Jeana-Pierra Melvilla z roku 1950. Příběh, zachycující hlavní postavy žijící ve světě svých představ, kterými se izolují od reality, se přímo ideálně hodí do alternativního prostředí. Premiéra v nastudování známé filmové režisérky a scénáristky Alice Nellis, která tímto v opeře debutuje, byla sice původně naplánována na Nové scéně. Nakonec však vedení divadla rozhodlo o uvedení díla v netradičním prostoru někdejší vývařovny areálu Psychiatrické léčebny v Praze – Bohnicích. Hudebním nastudováním byl pověřen Petr Kofroň (1955), uznávaný odborník právě na soudobou hudbu, v jedné osobě dirigent, skladatel, dramaturg, pedagog, ale i hudební manažer a publicista.

Ke spolupráci s operou Národního divadla se vracíte po bezmála sedmi letech, poté co jste na scéně Stavovského divadla uvedl Nymanovu operu Man and Boy: Dada. Jak ten nynější návrat vnímáte?

Jako velikou produkční odvahu uvést po několika letech opět soudobý titul.

Proč jste na nabídku hudebně nastudovat právě Glassovu operu kývl? Čím hlavně vás oslovuje?

Příprava téhle opery prošla tolika proměnami, že na to odpovím s ohledem na situaci „dnes“: v současné době mne na této práci baví celý tým, který se přípravy účastní, a taky netradiční prostor – Psychiatrická léčebna Bohnice.

Jak vy sám „slyšíte“ tuhle operu?

Glass je typickým příkladem skladatele v době, kdy „skončily dějiny“. Rezignace na „pokrok“, „originalitu“, „hledání“, používání nejomšelejších harmonických postupů jakoby z učebnice harmonie – často z ukázek pod čarou „jak se to nemá dělat“, stěhování melodicko – tektonických principů z opery do opery, ať jde o Kafku nebo Cocteaua. Přitom to občas zajiskří zvláštní barvou, náhlou „melodií“, jako v textech Jakuba Demla.

Jaké místo zaujímají Les enfants terribles v celkové, především operní tvorbě Philipa Glasse? Je tahle opera hodně odlišná třeba od jeho Krásky a zvířete, kterou jste před časem v Národním divadle také nastudoval?

Od Einsteina na pláži z roku 1976 je vidět jedině posun k takzvané. parlandové opeře, to znamená melodika čím dál více vychází z řečové intonace. Jinak se Glassovy opery strukturálně ukotvily do řady kadlubů, které nalezneme v každé opeře.

Neměl jste náhodou možnost Glassovy Les enfants terribles vidět někde v zahraničí, případně alespoň slyšet z nějaké nahrávky? Nebo při přípravě pražského nastudování pracujete výhradně s partiturou?

Existuje jediná nahrávka, které se zúčastnil sám Glass, takže je možno ji považovat za „autentickou“. Jediné, v čem se odlišujeme, je snaha o kantabilitu, protože mi není moc blízké občasné zdůrazňování parlandovosti Glassových oper či dokonce posun ke zpívání někde na hranici opera – pop.

Jak obtížná tato Glassova opera pro interprety je?

Pěvecky jsou to myslím nároky nesmírné, protože interpret se nemůže opřít o nějakou výraznou hudební logiku, tak jako třeba u Verdiho, kde ho nese jasná melodie a slova ji tak nějak „naplňují“. Tady melodika vychází naopak z intonace a rytmiky řečové. Zjednodušeně řečeno romantická opera byla melodie podložená textem, u Glasse je to text podložený melodií.

Když už mluvíme o Glassově hudbě – jak postavení Glasse v celé té hodně široké škále soudobé hudby vnímáte?

Glass a američtí minimalisté vůbec mají velikou zásluhu v tom, že už koncem šedesátých let rezignovali na „modernistický přístup“ k hudbě. V tehdejším ovzduší, kdy se na festivaly soudobé hudby jezdilo na svého druhu vědecké konference a každý se snažil prezentovat nějaký „objev“, přišli minimalisté s tím, že stačí třeba jeden akord C dur. Byli také první, kdo se po celé modernistické etapě hudby dvacátého století nebáli toho, že by se moderní hudba „mohla líbit“. A nakonec mají velkou zásluhu na zvláštním propojení tendencí vážné hudby a alternativního popu.

Jaké pocity z přípravy premiéry máte? Na co se mají diváci připravit? Budou hodně překvapeni?

Představení se odehrávají v bývalé vývařovně v Bohnicích, v prostoru neudržovaném a „vybydleném“. Scénograficky „máme půlku hotovo“ už tím, že samotný prostor je natolik zajímavý, že imitovat ho iluzivně v tradičním prostoru nějakého kamenného divadla by bylo zbytečně drahé. Navíc genius loci místa je natolik silné, že celé to nešlo dělat jinak než jako představení pacientů.

Jedna z prvních zkoušek (foto H.Smejkalová)

Když už spolu mluvíme na téma opera – jak teď, s odstupem let, vidíte své šéfování v plzeňské opeře? Vzal byste dnes takový šéfovský post znovu?

Snažil jsem se občas dělat operu jako zajímavé divadlo, zahrát zapomenuté opery české moderny. Moc o to zájem nebyl, takže bych se dnes soustředil spíše na hudební stránku věci. Operu jako útvar mám nesmírně rád, ale spíše nostalgicky, protože časy do šedesátých let minulého století se už nikdy nevrátí. Jednoduše řečeno nahrávat třeba Salome po Soltim je zbytečné. Před časem jsem se dokonce hlásil na post šéfa bratislavské opery, ale ještě že jsem se tam nedostal, protože bych za půl roku jel noční dálnicí domů. Jinak nastupuji od nové sezóny zpět do Plzně jako šéf orchestru s perspektivou se o ty nadšence s mizerným platem aspoň nějak postarat a připravit se na – doufám – provoz v nové divadelní budově, která se má otevírat v roce 2015.

Vedle řady dalších aktivit sám také komponujete. Jak se změnil skladatel Petr Kofroň za posledních řekněme deset patnáct let? Na čem v současné době pracujete?

Myslím, že jsem se hodně vzdálil obecné představě o „současné vážné hudbě“, baví mě spíš remixy, obludária – viz třeba poslední CD 12 Monsters, a taky asi humor – při provedení opery Mai 68 jsem se hodně nasmál. Vlastně jsou mi cizí „závažná sdělení“, protože dneska se nedá říct o ničem nic, a – jak říká Wittgenstein – „o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet“.

Díky ra rozhovor a večer při premiéře zlomte vaz!