Dnešní operní událost v Brně: La Dafne

Dnes večer čeká Brno událost zdaleka ne každý den vídaná: Janáčkova opera uvede v Divadle Reduta ve světové premiéře volnou rekonstrukci opery, považované za vůbec první – La Dafne. Původní dílo vzniklo v roce 1598 ve Florencii v kruhu umělců scházejících se v paláci hraběte Corsiho. Nedochovalo se v kompletní formě, avšak v Brně se rozhodli pro jeho „rekonstrukci“ – aspoň takto v uvozovkách je její obnovení anoncováno.

Tomáš Hanzlík:
Z původní opery z roku 1597 se zachovalo libreto a několik fragmentů hudby. To bylo základní východisko pro vznik nové opery, která všechen původní materiál bezezbytku využila. Nejedná se ale o rekonstrukci původní hudby. Spíš myšlenku florentské cameraty interpretujeme z dnešních pozic: obnovit antické drama těmi nejsoučasnějšími prostředky.

Vít Zouhar:
Autentická rekonstrukce nebyla našim cílem nejen proto, že pramenů k Dafne se mnoho nedochovalo, ale hlavně proto, že je jen jedním z mnoha podnětů pro naše hudební divadlo. Je to postmoderní opera kotvená mytologickým námětem.

Pátrali jste nějak hlouběji po původní podobě Dafne s hudbou Periho a Corsiho? Co všechno – alespoň ve stručnosti řečeno – se o této opeře ví?

Tomáš Hanzlík:
Pátrali jsme hodně, ale nejlepší představu o tom, jak asi původní Dafne vypadala získáme z druhé, již zachované opery stejných autorů – Euridice.

Vít Zouhar:
Ano, a bylo to vzrušující. Rocc v jednom z benátských archivů objevil původní libreto, já uvěřil nepřesnému katalogovému záznamu, abych v British Library zjistil, že údajný fragment z Dafne je pouhou tištěnou transkripcí z počátku 20. století. Pro naši Dafne ale byl mnohem podstatnější, než nálezy či nenálezy, čas, který jsme strávili s našimi představami o Dafne. Přestože jsme se mohli více než Dafne přidržovat opery Euridice, ani ta se nestala naším předobrazem, nýbrž jen jedním z mnoha podnětů.

Jak dlouho jste na vaší Dafne pracovali a jak obtížná ta práce byla?

Tomáš Hanzlík:
Nápad vznikl v roce 2007 po premiéře mé opery Lacrimae Alexandri Magni v Národním divadle v Praze. S konceptem a pak i libretem přišel Rocc a od té doby jsme se pravidelně setkávali a hledali společně tvar díla. Pro mne to je zatím nejdelší čas, kdy jsem nějakou skladbu tvořil.

Vít Zouhar:
S nadsázkou říkám, že Dafne je naše společná real-time opera, kterou žijeme, hrajeme, inscenujeme a vytváříme společně s Roccem, Tomášem Hanzlíkem a Vendulou Johnovou od února 2007, kdy nám Rocc rozeslal e-mail s konceptem La Dafne. To co divák v brněnském Národním divadle uvidí a uslyší, je pouhým zlomkem této real-time Dafne. Z tohoto pohledu Dafne vznikla během jedné jediné noci, kterou jsme v zimě 2007 promailovali. Nicméně ta Dafne, která je v Brně inscenována vznikala od onoho roku 2007. Přes toto delší období vznikala poměrně rychle a hlavně radostně, kdy naše nápady se navzájem inspirovaly. Byla to hlavně radostná spolupráce, na níž jsme se těšili.

Vít Zouhar:
Je to naše nejmladší opera, takže ji opečováváme a máme raději, než ty odrostlé.

Jak náročná je vaše Dafne pro hudebníky a zpěváky?

Tomáš Hanzlík:
Můj způsob psaní má jednu stálou a neměnnou myšlenku: S co možná nejjednoduššími prostředky dosáhnout maximálního účinku. Nechci tvrdit, že je to pro interprety úplně jednoduché, ale je to opravdu z hlediska techniky nenáročné. Obtíže možná přináší hledání výrazu pro hudbu, která záměrně připomíná kdeco, ale je něčím jiným.

Vít Zouhar:
Na rozdíl od Tomáše Hanzlíka nejsem interpret, takže si vždy říkám, že na takovou otázku nejlépe odpoví zase jen interpret, nicméně: v posledních dvaceti letech jsem napsal všechny skladby na objednávku konkrétních sólistů nebo hudebních souborů a vždy jsem se proto snažil, aby každý ve své vokální nebo instrumentální roli působil co nejpřirozeněji, aby komunikoval s posluchačem a mohl jej zaujmout. Přestože se v exponovaných pasážích občas záměrně pohybuji v mezních polohách, v důsledku se snažím, aby ona role co nejvíce každému padla. Myslím, že v důsledku to není náročnější, než třeba Brian Ferneyhough.

S jak velkým zájmem o brněnskou Dafne počítáte? A čím hlavně – podle vašeho názoru – by návštěvníky mohla oslovit?

Tomáš Hanzlík:
Dafne je zatím naše nejmladší děcko, takže nejvíc milované. Snažili jsme se mu v nelehké době připravit pokud možno úspěšnou cestu, takže jsme se opravdu snažili, aby vzniklo dílo, které pobaví „hloubavého diváka i prostý lid“.

Vít Zouhar:
Myslím, že Dafne může oslovit jak svou jednoznačností, tak různorodostí. Je to zdánlivě tradiční komorní opera, ale její přesahy odkazují na nejen operní kontext. Hudební jazyk nese více vrstev, žánrů a stylů, přitom záleží jen na divákovi, zda-li se za nimi vypraví a nebo setrvá u primárního příběhu, který ctí mytologickou linii. Každý si může zvolit svůj vlastní okruh vnímání La Dafne. Má tříletá dcera Anička, stejně jako poučený divák.

A jaké další společné novinky po Dafne spolu chystáte?

Tomáš Hanzlík:
To je spíš otázka na Rocca, který díky své funkci šéfa opery jako jediný z nás může iniciovat seriózní operní zakázky. S Vítem Zouharem už delší dobu myslíme na „videooperu – dokument“, kterou původně měla být právě La Dafne.

Vít Zouhar:
Zatímco brněnský divák v Redutě může zhlédnout Dafne, ve stejném čase mohou diváci v Praze vidět nově inscenované Torso a další naše opery v rámci Pražských barokních slavností v Ledeburské zahradě. A pak…

I přes nedořčenou větu díky vám oběma za rozhovor a pro dnešní večer přání zlomte vaz!

Tomáš Hanzlík, Vít Zouhar:
La Dafne
Libreto: Ottavio Rinuccini, Rocc, Tomáš Hanzlík, Vít Zouhar
Dirigent: Ondrej Olos
Režie a scéna: Rocc
Kostýmy: Rocc, Vendula Johnová
Pohybová spolupráce: Štefan Capko
Dramaturg: Jakub Kruliš
Premiéra 25. 6. 2011 v Mozartově sále Divadla Reduta

Theorba – Jan Čižmář, Marek Kubát
Violoncello – Josef Klíč
Varhanní pozitiv – Ondrej Olos

www.ndbrno.cz