Dokonale ovládal práci s orchestrem i se zpěváky

K nedožitým pětadevadesátinám dirigenta Jiřího Pinkase

Když Jiří Pinkas nastoupil v roce 1955 jako dirigent do brněnské Janáčkovy opery, aby nahradil Bohumíra Lišku, který se stal šéfem opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, nebylo jeho jméno brněnským milovníkům opery rozhodně neznámé. Během předchozích let se Jiří Pinkas coby sbormistr Československého rozhlasu v Praze podílel na vzniku nahrávek skladeb nejrůznějších žánrů a stylů. Dodnes se při poslouchání rozhlasu poměrně často s Pinkasovým jménem setkáváme.

Cesta k této popularitě ovšem nebyla příliš přímá. Jiří Pinkas – narodil se 28. října 1920 v Praze – už v útlém věku prokazoval výrazný hudební talent. Od šesti let se učil hře na klavír, v sedmi letech už samostatně vystupoval a ve čtrnácti hrál s Českou filharmonií. Velký vliv na něj měla profesorka klavírní hry Ilona Štěpánová-Kurzová.

Jako mladý gymnazista Jiří Pinkas studoval soukromě dirigování u výborného pedagoga Pavla Dědečka. Po maturitě byl ale dost dlouho zaměstnán v úřednické profesi. Profesionálně se hudbě začal cele věnovat od roku 1943, kdy se stal korepetitorem Českého pěveckého sboru. Souběžně s tím působil jako klavírista v Pražském triu, kde jeho partnery byli houslista Eugen Prokop a violoncellista František Halma. V roce 1945 se stal sbormistrem Československého rozhlasu a od roku 1946 se věnoval – zpočátku spíše nahodile, avšak posléze systematicky – dirigování. Během svého rozhlasového působení úspěšně vystudoval dirigování na Pražské konzervatoři. V době svého příchodu do Brna byl tedy již zcela připraven vykonávat náročnou profesi, jež ho očekávala, navíc v souboru, který byl znám vysokými, mnohdy velmi nekompromisními nároky na práci dirigentů. A v této zkoušce Jiří Pinkas výtečně obstál.

Jeho první premiérou bylo hned po prázdninách nové nastudování Dvořákovy Rusalky. Již v něm prokázal Pinkas svůj blízký vztah k hudbě Antonína Dvořáka, který ho provázel po celý život. Úspěch své první premiéry potvrdil v další, kterou byly Prokofjevovy Zásnuby v klášteře v režii Oskara Linharta, která byla jak publikem, tak tehdy velmi náročnou brněnskou kritikou přijata zcela jednoznačně. Bylo to první setkání s Prokofjevovým operním odkazem ve městě, jež si už před válkou vydobylo mimořádnou tradici v uvádění baletních děl tohoto velikána světové hudby.

Tečkou za Pinkasovou první sezonou bylo jeho hudební nastudování tehdy populárního (ovšem době žel dost poplatného) Asafjevova baletu Plameny Paříže, s nímž brněnský balet nicméně absolvoval zájezd do Francie. V dalších sezonách následoval Weberův Čarostřelec, první brněnské nastudování Suchoňovy Krútňavy, populární Věžníkova inscenace Rossiniho Lazebníka sevillského, Pucciniho Tosca či původní premiéra baletu Jaroslava Doubravy Don Quijote. To už jméno dirigenta Jiřího Pinkase mělo svůj zvuk nejen v brněnských, ale i v celostátních hudebních kruzích, a tehdy začala jeho spolupráce se Státní filharmonií.

Dalšími významnými Pinkasovými inscenacemi z jeho prvního působení v brněnském divadle byly Verdiho Maškarní ples, Foersterova Jessika, nové nastudování Prodané nevěsty z roku 1960 a první provedení opery Františka Suchého Maryla. Výborných výsledků dosahoval vždy i při spolupráci se souborem baletu v inscenacích hudebně náročných titulů, jakými byly Princ ze Země pagod Benjamina Brittena či dvojice baletů Nikotina a Signorina Gioventù od dalšího Pinkasova oblíbeného skladatele Vítězslava Nováka. Své tehdejší divadelní brněnské působení uzavřel premiérou baletu Kara Karejeva Cesta hromu dne 1. července 1961.

Během šesti brněnských operních let Jiří Pinkas vyzrál v respektovanou dirigentskou osobnost. Při studiu oper mohl výtečně uplatnit svou perfektní hru na klavír stejně jako svou dlouholetou zkušenost z činnosti sbormistra. Sbory v jím dirigovaných představeních patřily vždy ke špičkám provedení.

Jiřího Pinkase nicméně stále více přitahovalo dirigování symfonických děl. Není tedy divu, že když spolu s Jaroslavem Voglem opustili brněnskou filharmonii i dva další dirigenti – Otakar Trhlík se stal šéfdirigentem bratislavského rozhlasového orchestru a Václav Jiráček zamířil do Ostravy, aby na šéfovském postu ve Státní filharmonii vystřídal Jiřího Waldhanse, který nastoupil jako šéf do Brna – že tehdy přijal Jiří Pinkas nabídku být šéfem ostravské opery. Jeho několikaleté působení ve filharmonii bylo dalším významným mezníkem v jeho osobním dirigentském vývoji. Brněnskému symfonickému orchestru významně přispěl na jeho cestě do podoby orchestrálního tělesa, jež výrazně přesahuje rámec města i regionu. Na jeho koncerty dodnes vděčně vzpomínají přemnozí pamětníci starší generace.

Mnozí napjatě očekávali, jak si Jiří Pinkas v nové funkci povede. Nastupoval po výrazných a v mnohém rovněž svérázných osobnostech Bohumila Gregora a Zdeňka Košlera. Svým navenek klidným nevzrušivým projevem budil leckdy dojem až přílišné dobrotivosti. Ne nadarmo si vysloužil přezdívku „strejček“. Pokud se ale týkalo Pinkasova vztahu k hudbě a k opeře, byla situace zcela jiná. Dovolte mi, abych ocitoval slova muzikoložky Evy Sýkorové-Čápové, která ve své hodnotící stati v publikaci Šedesát let Státního divadla v Ostravě, která vyšla v roce 1979, charakterizuje Jiřího Pinkase následujícími slovy: „Do čela operního souboru nastupuje umělec, který dokonale ovládal práci s orchestrem i se zpěváky… Byl uměleckou osobností se vzácnou uměleckou rozvahou, skloubenou s přirozenými dispozicemi muzikálními, podepřenou osobnostní jistotou a klidem. Mohl tedy, pokud to okolnosti a možnosti dovolovaly, plně uskutečnit svůj umělecký cíl a dát opernímu tělesu žádoucí tvar, odpovídající alespoň zčásti jeho představám.“

Šéf Pinkas měl štěstí na své spolupracovníky. V opeře pracovali dva výborní režiséři, Ija Hylas a Miloslav Nekvasil. Oba sice byli bývalí zpěváci, ale velmi se lišili svými osobnostními vlastnostmi. Nicméně spojovala je dokonalá znalost jevištního řemesla a schopnost realizovat své představy. Vedle již zkušeného dirigenta Bohumila Janečka se začal prosazovat mladý Václav Návrat. Sbormistrem byl kvalitní, všestranný muzikant se skladatelskými ambicemi Karel Kupka a dobrou oporou mu byli i oba korepetitoři, ve své preciznosti nekompromisní Drahomíra Ritzová a neméně zdatný, někdy sice možná poněkud rozevlátý, ale nesmírně pohotový Jaromír Šalamoun, který už, bohužel, mezi námi není. O denní provoz souboru se v oné době, kdy ještě neexistovaly štáby spolupracovníků, pečlivě staral tajemník souboru, tenorista Lubomír Procházka, který přitom svědomitě plnil všechny své pěvecké povinnosti. Byl známý tím, že v případě náhlého onemocnění představitele či jiného důvodu jeho nepřítomnosti je schopen zaskočit v libovolné tenorové (jizlivé jazyky dodávaly, že nejenom tenorové) roli.

Bohumil Gregor a Zdeněk Košler vybudovali zdatný sólistický soubor. Připomeňme se alespoň některé členky a členy – ostatní, na něž jsem zapomněl, se omlouvám: ze sopranistek to byly především Eva Gebauerová, budoucí Komorní pěvkyně lipské opery, Jitka Kovaříková, Agia Formánková, Radmila Minářová a Věra Nováková, z altistek dvě mimořádné osobnosti, Eva Randová, účinkující tehdy pod jménem Těluškinová a neméně nadaná, ale bohužel až příliš skromná Drahomíra Drobková. Spolehlivou představitelkou mezzosopránových a altových rolí byla vždy Alena Havlicová. V pánském souboru to byli barytonisté Čeněk Mlčák a Vladimír Mach, v basech hvězdné trio Karel Hanuš, Jan Kyzlink a Karel Průša a na začátku této éry ještě pamětník minulých dob, potomek slavné rodiny Heroldů, Jiří Herold.

Okamžitě po nástupu musel řešit situaci v tenorovém oboru. Do rodného města se z Plzně vrátil ostravský patriot, hrdinný tenor, jakých jsme měli vždy málo, Jaroslav Hlubek a v rolích lyrického oboru okouzloval publikum nově angažovaný absolvent brněnské JAMU, Jozef Ábel. V prvních sezonách vypomáhali ještě v Ostravě brněnští tenoristé Vladimír Krejčík, Jiří Olejníček a Josef Škrobánek a také basista Jan Hladík. Z angažovaných sólistů připomeneme ještě alespoň výtečného představitele Jeníka z Prodané nevěsty, Radmila Kvirence, který přišel z Plzně, ale po několika sezonách odešel do NDR, aby se tam uplatnil v řadě operních divadel. Barytonový obor posílil úspěšný liberecký sólista Pavel Červinka, v basovém absolvent JAMU Klement Slowioczek, budoucí komorní pěvec berlínské Komické opery. Zmiňme se ještě alespoň o sopranistkách Márii Turňové, Evě Kynclové a Milušce Ostatnické a mezzosopranistce Bohuslavě Jelínkové.

První Pinkasovu ostravskou sezonu 1966/1967 můžeme označit za mimořádnou. Nastudoval operu ze svých nejmilejších, Dvořákova Dimitrije, dále Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky a Straussova Růžového kavalíra se skvělými výkony Evy Těluškinové a Drahomíry Drobkové v titulní roli.

V následující sezoně se představil jako dirigent Její pastorkyně, Wagnerova Lohengrina a československé premiéry opery soudobého italského skladatele Luigiho Dallapicolly Noční let na námět Saint Exupéryho. V této sezoně byl v Ostravě v atmosféře probíhajícího „pražského jara“ uveden Verdiho Nabucco.

Nadšeně byla v říjnu 1968 přijata Pinkasova a Hylasova inscenace Libuše s Agiou Formánkovou v titulní roli. Vedle této opery byl zařazen Novákův Karlštejn. Pinkas se ovšem blýskl v inscenaci Figarovy svatby, opery, která rovněž vždy patřila k jeho zamilovaným. Vynikající byla rovněž Nekvasilova režie, opera byla paralelně nastudována i v italštině vzhledem k zájezdu do Itálie. Z dnešního pohledu se tak stalo možná ve spartánských podmínkách, ale úspěch ostravských v Itálii byl doslova kolosální. A o dva měsíce později byla Ostrava svědkem dalšího triumfu dvojice Pinkas – Hylas. V hluboce promyšleném a procítěném Pinkasově hudebním pojetí vytvořil Ilja Hylas na sugestivní scéně Otakara Schindlera představení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, které vstoupilo do análů dějin ostravského operního souboru.

Tehdejší Divadlo Zdeňka Nejedlého, které nyní nese jméno Antonína Dvořáka, prodělalo v letech 1967–1971 revitalizační kůru. Operní soubor musel hrát v prostorách Divadla Jiřího Myrona. Pinkas zde nejprve uvedl nové nastudování Prodané nevěsty v režii Miloslava Nekvasila, poté Brittenův Sen noci svatojanské, který režíroval Ilja Hylas a poslední premiérou v tomto intermezzu byla pod Pikasovou taktovkou vděčně rozehraná Ženitba Bohuslava Martinů.

V poněkud improvizovaných podmínkách Divadla Jiřího Myrona se soubor vrátil též k upravené podobě Beethovenova Fidelia, která výtečně rezonovala s atmosférou doby. K této inscenaci se váže jedna docela roztomilá historka. Soubor s ní rovněž hostoval v Itálii a italské publikum pochopilo poselství tohoto představení stejně jednoznačně jako ostravští diváci. Psaly o tom výborné kritiky, jež byly zveřejněny na výstavě ve foyer divadla. Naštěstí, italština u nás nepatří k běžnému jazykovému vybavení, a tak se nenašel nikdo, kdo by z četby těchto recenzí vyvozoval důsledky.

Následovaly další mnohé úspěšné inscenace, kterými byly například Šostakovičova Kateřina Ismajlová, Wagnerův Tannhäuser, v němž se zaskvěl v titulní roli Jaroslav Hlubek, Verdiho Aida, Dvořákův Jakobín, první uvedení opery někdejšího šéfa ostravské opery Jaroslava Vogela Hiawatha a československá premiéra bulharské opery Ljubomira Pipkova Antigona 43. Především ale na podzim roku 1975 byla premiéra jednoho z vrcholů činnosti ostravského souboru v jeho činnosti ve druhé polovině dvacátého století, strhující Pinkasovo a Hylasovo představení Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu. Publikum jednoznačně pochopilo současné poselství díla, v němž odvedli vynikající výkony především jeho protagonisté – Pavel Červinka, Jaroslav Hlubek, Jozef Ábel, Čeněk Mlčák, Jan Kyzlink a Mária Turňová.

Z dalších Pinkasových inscenací připomeňme ještě alespoň Wagnerova Bludného Holanďana, Prokofjevovu Vojnu a mír, operu Jiřího Pauera Labutí píseň, v níž podal sugestivní výkon Čeněk Mlčák, Gershwinovu operu Porgy a Bess. kterou si v Ostravě úspěšně zopakovali její někdejší brněnští tvůrci, inscenátoři Václav Věžník a Luboš Ogoun, první provedení opery Josefa Boháče Goya, inscenace Janáčkovy operní prvotiny Šárka, a československá premiéra opery Andreje Petrova Petr I. Po řadě italských zájezdů do Itálie proběhlo v roce 1977 první velmi úspěšné hostování souboru do Španělska, kde se výborně představil s inscenacemi Prodané nevěsty a Figarovy svatby. Poté ještě následovalo obnovené představení opery Z mrtvého domu, kterým soubor uctil janáčkovský rok 1978 a Pinkasův a Hylasův odchod do Brna. Okolnosti jejich příchodu do Brna jsem dosti podrobně popsal ve svém nedávném článku k výročí budovy Janáčkova divadla, který najdete zde.

Brněnský soubor, který oba šéfové převzali, byl v dobrém stavu. Na tomto místě bych chtěl především zdůraznit mimořádné kvality pěveckého sboru, které si toto těleso řízené jedním z nejlepších evropských sbormistrů, udržuje dodnes.

S velmi dobrým ohlasem se setkala první inscenace dvojice Pinkas a Hylas, kterou bylo znovuvuvedení Řeckých pašijí. Vilém Pospíšil v Hudebních rozhledech na konto Jiřího Pinkase napsal, že: „…dirigent má pro tuto hudbu správný cit. S orchestrem i pěvci pracoval pozorně a docílil po všech stránkách pozoruhodných výsledků.“ Jeden z našich nejlepších kritiků té doby Jiří Fukač, který z politických důvodů musel často pro publikování svých textů hledat azyl v bratislavském tisku, zhodnotil Pinkasovo nastudování jeho další inscenace, kterou byli Wagnerovi Mistři pěvci norimberští následovně: „Jiří Pinkas podal azda svoj najvýraznejší dirigentský výkon, viedol orchester v sprieivodoch k maximálne ohleduplnosti voči prejavom zpevakov.“ Celkem příznivě bylo přijato i jeho nastudování opery Karla Horkého Atlantida na námět Nezvalovy poetické hry. Z dalších Pinkasových inscenací připomeňme alespoň Smetanova Dalibora, Dvě vdovy a Branibory v Čechách, Dvořákova Jakobína a Rusalku, Pskoviťanku Nikolaje Rimského-Korsakova a Musorgského Chovanštinu.

Pozitivně byla přijata i většina dalších Pinkasových inscenací. Soubor pokračoval v té době v uvádění soudobých novinek. Chtěl bych se zmínit o opeře Růže pro Johanku Otmara Máchy. V recenzi Rudého práva vyzdvihl kritik Zdeněk Vokurka Pinkasův výkon, když napsal, že po hudební stránce byla opera zvládnuta dokonale, všechno mělo svůj čas a prostor, dirigent střežil, aby zvuk orchestru zpěváka nezakryl. Dvakrát byl Jiří Pinkas rovněž autorem hudebního nastudování baletních novinek: jednalo se o Burghauserův Příběh o Tristanovi a Isoldě a Flosmanovo Zkrocení zlé ženy.

Jiří Pinkas nastudoval rovněž Smetanova Dalibora, Branibory v Čechách a Dvě vdovy, Dvořákova Jakobína a Rusalku, ale kyvadlo repertoáru se stále více přiklánělo k italské opeře, která byla divákům nabízena v na brněnské poměry opulentních inscenacích, jejich vrcholem byl Nabucco.

Jiří Pinkas v inscenacích této opery stejně jako ve Verdiho Macbethovi anebo Donizettiho Favoritce ukázal, že italskou operu dokáže zvládnout stejně suverénně, jako tituly z jiných oblastí. Skutečným vrcholem byla mimořádná inscenace Verdiho Otella, která v režii Václava Věžníka svými parametry vysoce překračovala běžný průměr brněnských představení.

S velkým ohlasem se setkala koncertní provedení Berliozova Faustova prokletí, Dvořákovy Svaté Ludmily, Lamentationes Jeremiæ prophetæ Jana Dismase Zelenky a Rossiniho Stabat mater, které v Janáčkově divadle uvedl Jiří Pinkas s operním souborem. V únoru 1990 se Jiří Pinkas ještě jednou setkal se svou milovanou operou Dvořákovým Dimitrijem. Rudolf Pečman o inscenaci napsal v Lidové demokracii: „Jiří Pinkas vdechl Dimitriji pravou monumentalitu, projevil se jako mimořádný znalec partitury, jenž má k Dvořákovi niterný vztah.“

Poslední scénickou inscenací, kterou Jiří Pinkas v Janáčkově opeře nastudoval, byla opera Jana Nováka Dulcitius na latinský text. V listopadu 1983 odešel Jiří Pinkas do důchodu, ale ještě občas dirigoval v Brně a také v Ostravě reprízy svých inscenací.

Jiří Pinkas natočil řadu rozhlasových a gramofonových nahrávek v širokém žánrovém rozpětí. Z jeho operních záznamů připomeňme alespoň Dvořákovy opery Jakobín a Čert a Káča. Zemřel 1. července 2003 v Brně a je pochován na brněnském Ústředním hřbitově.

Hodnotíme-li dnes Pinkasův odkaz, myslím, že můžeme říci, že nejvýše stojí jeho ostravské působení. I přes stísněnou politickou atmosféru té doby měl relativně nejvíce prostoru pro uskutečnění svých záměrů a cílů, a pokud to bylo jen trochu možné, dokázal toho využít.

Foto archiv ND Brno, Divadlo.cz