Dokud se nesejdeme na nebesích, Tosco!

Celých deset let uběhlo mezi premiérou a jedním z posledních představení Pucciniho Toscy v pražském Národním divadle, které se uskutečnilo 26. listopadu 2010. Bylo plno, stejně jako při každém ze tří představení Morávkovy inscenace, které jsem během její existence viděl. Tosca je v Praze otázkou protipólů. Tím prvním je Svobodova inscenace z roku 1947, která je s minimálními úpravami dodnes k vidění ve Státní opeře. Druhým je právě Tosca Morávkova. Ať jsou tyto dvě inscenace jakkoliv protichůdné, obě mají jedno velmi silné a nezanedbatelné pojítko. Jejich jevištní tvůrci předběhli dobu. V prvním případě již o této skutečnosti není pochyb, v tom druhém ještě budeme muset trochu zapřemýšlet, a tak věřím, že pražské Tosce nedáváme sbohem, ale pouze na shledanou.

Samotný příběh je zasazen někde na černobílou hranici mezi temným peklem v podobě světské moci a bílým světem věčnosti. Na jedné straně pasivní biblické postavy, na straně druhé živé postavy příběhu v černých kostýmech, někde uprostřed stojí černobílé jeptišky. To vše je dílem Alexandry Gruskové. Scéna Aleše Votavy je ve své podstatě náznaková, plná symbolů, ale výmluvná. Filosofie díla vrcholí v okamžiku, kdy se Tosca a Cavaradossi po své smrti vracejí na jeviště oděni v bílém. Smrtí život nekončí, a tak se tedy scházíme na nebesích.

Anda-Louise Bogza v titulní roli opět obhájila světovost svého výkonu. Ze všech představení Pucciniho hrdinky, ve kterých jsem ji měl možnost slyšet, jí právě toto vyšlo suverénně nejlépe. V poslední době zpívá výlučně náročné party dramatické literatury, kterými jsou Aida, Turandot a Tosca, a to nejen na českých jevištích. V případě paní Bogzy nemůže být pochyb o její muzikalitě, která je klíčem k výrazové a dynamické plasticitě její Toscy. Hudebně si pěvkyně dokáže vyhrát s každou hudební frází partu, stejně jako s každým slovem libreta. Cavaradossi v podání Olega Kulka vyloženě není „rozhněvaným mladým mužem“, na kterého jsme v této roli zvyklí. Hudebně jeho Cavaradossi stojí na relativně dobrém základu bez extrémů a výkyvů. Role podlého prefekta Scarpii Ivanu Kusnjerovi padne. Bývalo sice zvykem do této role obsazovat spíš temnější hlasové fondy většího objemu, ale Kusnjerův světlejší baryton s příznačným nenávistivým odleskem je velmi vhodnou alternativou. Poněkud zdlouhavě působila tempa pod taktovkou Ondreje Lenárda. Zbytečně tak byla umrtvována dynamika představení, což sólistům kladlo do cesty zbytečné překážky, jinak ale orchestr podal velmi dobrý výkon.

Jakkoliv jsou kritici ke „kontroverzní“ Tosce Vladimíra Morávka chladní a celou koncepci představení označují jako „rozporuplnou“, jedno jí upřít nemohou. Je to především smysl pro vnitřní a vnější souvislosti samotného příběhu a historického kontextu, které se stejně jako podstata duchovního života člověka nabízejí skrze Morávkovu režii k dešifrování. Jestliže se v recenzích či diváckých diskusích setkáváme s hodnoceními typu „rozporuplné představení“, pak takové soudy vypovídají o nepochopení těchto souvislostí. Jde především o to, zda-li chceme přijít k hotovému, nebo jestli jsme ochotni a schopni hledět věcem pod kůži. Měli bychom chtít. Kdyby se tato inscenace hrála na scénách typu Mnichov, dostalo by se jí mnohem vřelejšího přijetí a porozumění než v Praze. Tak trochu jako vztah Janáčka a Prahy.

Giacomo Puccini:
Tosca
Dirigent: Ondrej Lenárd
Režie: Vladimír Morávek
Scéna: Aleš Votava
Kostýmy: Alexandra Grusková
Sbormistr: Pavel Vaněk
Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála
Orchestr a operní sbor Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Premiéra 25.listopadu 2000 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 26.11.2010)

Tosca – Anda-Louise Bogza
Cavaradossi – Oleg Kulko
Scarpia – Ivan Kusnjer
Angelotti – František Zahradníček
Kostelník – Aleš Hendrych
Spoletta – Vladimír Doležal
Sciarrone – Jiří Kubík
Jitřenka – Markéta Mátlová
Žalářník – Antonín Hudi

www.narodni-divadlo.cz