Domingo, Boccanegra, La Scala. Sázka na jistotu?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Plácido Domingo a Verdiho Simon Boccanegra. Lze vůbec ještě k tomuto tématu napsat něco nového, ptal jsem se sám sebe počátkem roku 2013 v recenzi na jednu z repríz uvedeného díla ve Vídeňské státní opeře (recenzi najdete zde). Tehdy mi přišlo zajímavé uvést další Domingovo setkání s barytonovou rolí janovského dóžete především ve spojitosti s „verdiovským maratonem“, který umělec chystal na oslavu dvoustého výročí skladatelova narození. Vídeňský Boccanegra a o pár týdnů dříve Dva Foscariové ve Valencii totiž odstartovali tažení po scénách celého světa, na nichž se jeden ze „Tří tenorů“ utkal ve svých dvaasedmdesáti letech s rovněž barytonovými hrdiny z Traviaty, Nabucca či Jany z Arcu. Jako ještě důležitější se pak ukázal být fakt, že Plácido Domingo se vrhl této výzvě vstříc v obdivuhodné pěvecké i fyzické formě. V recenzovaném představení svou kreací spolehlivě zastínil interprety o jednu až dvě generace mladší a o skutečnosti, že na scéně nestojí jen dóže, ale stále i Král s velkým K, nebylo třeba nikoho dlouze přesvědčovat.

Poněkud hůře se mi teď hledá rámec, do nějž bych zasadil Domingův aktuální návrat do produkce Simona Boccanegry (5. a 8. července 2016) v milánském Teatro alla Scala.

G.Verdi: Simon Boccanegra - Teatro alla Scala 2016 (foto Robert Rytina)
G.Verdi: Simon Boccanegra – Teatro alla Scala 2016 (foto Robert Rytina)

Vždyť o této inscenaci režiséra Federica Tiezziho, uvedené poprvé roku 2009 v berlínské Staatsoper a o rok později v Miláně, se toho napsalo už více než dost… A aby také ne, když jedním z podnětů k jejímu vzniku byl právě Domingův debut v hlavní roli, a vlastně i jeho debut v barytonovém oboru vůbec. Na Opeře Plus jste si mohli přečíst ohlasy na uvedení berlínské i milánské, takže v úvodu obsažená otázka je zde možná na místě více než před třemi lety.

Je ale nutné vymýšlet nějakou rafinovanou ouverturu pro prosté konstatování, že vidět a slyšet v roce 2016 na jevišti snad nejslavnějšího operního domu světa muže jménem Plácido Domingo je svátek samo o sobě? Zpěvák, který se na scéně milánské Scaly poprvé představil už před čtyřiceti sedmi lety (titulní role Verdiho Ernani roku 1969) a který své současné účinkování rozhodně nemíní prezentovat jen jako jakýsi kompromis, ale jako plnohodnotný umělecký výkon, si zaslouží maximální úctu už jen z těchto důvodů. Když navíc k výše zmíněným informacím přičteme i okolnost, že Domingo vystřídal v sérii představení Boccanegry legendárního verdiovského barytonistu Lea Nucciho (18. června – 1. července 2016), budí jeho sebedůvěra nejen respekt, ale i zvědavost. Jak tedy vypadá a zpívá janovský panovník v podání aktuálně pětasedmdesátiletého tenora, který na stará kolena přesedlal na barytonový obor?

G.Verdi: Simon Boccanegra - Teatro alla Scala (foto © Teatro alla Scala/Marco Brescia & Rudy Amisano)
G.Verdi: Simon Boccanegra – Teatro alla Scala (foto © Teatro alla Scala/Marco Brescia & Rudy Amisano)

Upřímně řečeno, ony tři roky navíc od zmíněného vídeňského uvedení jsou už na pěvci přece jen znát… V prologu, kdy máme hlavního hrdinu zastihnout o dvacet let mladšího než ve zbytku opery, stojí tato transformace Dominga nemálo sil a tmavá paruka už mu dnes sama o sobě pro navození iluze nestačí. Přesto se však v bohatě vyšívaném středověkém oděvu (kostýmy Giovanna Buzzi) a na schodištích víceposchoďové scény (scénografie Pier Paolo Bisleri) pohybuje s maximálním nasazením a zjevnou zarputilostí. Ve scéně, kdy přijímá hold plebejců, kteří ho provolávají novým dóžetem, a zároveň se mu hroutí svět kvůli ztrátě milované ženy, je pěvcův Boccanegra velkolepý a dojemný zároveň.

V dalších třech aktech už je Domingův stříbrovlasý kmet naprosto autentický a dokáže si zjednat respekt (jako představitel janovského dóžete i jako jevištní postava) už jen silou svého obrovského charismatu. Roli má zjevně spolehlivě zažitou a propracovanou; herecky nesnadné přechody mezi polohami překvapeného otce, objevujícího po letech svou dávno oplakanou dceru, moudrého a kompromis hledajícího politika, ale i rozhodného vůdce, rozplétajícího nitky rozvětveného spiknutí, jsou v jeho podání ukázkovou lekcí věrohodného operního herectví. Za pozoruhodný považuji – možná jen subjektivně – tento detail: ve vídeňské produkci patřily mezi nejsilnější okamžiky představení Boccanegrův duet s Amelií, velká scéna v senátu a tercet Boccanegra – Amelie – Adorno ve druhém aktu. V Miláně však vyzněly vrcholným způsobem zejména monology hlavního hrdiny. Pasáž, kdy dóže vypije smrtící nápoj („Už i pramenitá voda hořkne v ústech muže, který musí vládnout…“) a usíná, a osamělé loučení se životem v posledním dějství („Kéž bych se mohl nadechnout! Moře! Proč jsem v něm nenašel svůj hrob…?“) – obojí pokládám za nesmírně působivá místa, která získala na síle právě díky Domingově interpretaci.

G.Verdi: Simon Boccanegra - Teatro alla Scala (foto © Teatro alla Scala/Marco Brescia & Rudy Amisano)
G.Verdi: Simon Boccanegra – Teatro alla Scala (foto © Teatro alla Scala/Marco Brescia & Rudy Amisano)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama