Don Carlo – odpadne dřív divák, nebo hrdina?

Verdiho drama Don Carlo v přímém přenosu z Met naplnilo 11.prosince beze zbytku sál kina Světozor (a jistě nejen ten). Když vezmeme v úvahu, že byla “stříbrná sobota”, počasí a pražské chodníky nic moc, a že multiplexy s holywoodskou produkcí za poloviční vstupné zejí prázdnotou, je to sám o sobě zázrak.

Na Dona Carlose zavítali jistě fanoušci Roberta Alagny, který zpíval titulní roli.,ale i na další role nasadila Metropolitní opera velké hlasy: Ferrucia Furlanetta (Král Filip II), Marinu Poplavskuju (Alžběta z Valois), Annu Smirnovu (Eboli)… Bylo to třeba, protože drama o pěti jednáních neuzpívá jen tak někdo. Navíc jsme na tomto představení mohli vidět i běžně vypouštěný obraz z prvního jednání, kdy se ústřední dvojice Carlose s Alžbětou potká a zamiluje do sebe. Byla to scéna v lesíku u Fontainebleau, kde se Alžběta na procházce ztratí a zamilovaný Carlos, který ji sleduje, se nabídne, že ji jako kavalír doprovodí zpět do zámku. Zde padne ta přísaha lásky, kterou pak oba po celý další děj opery tak mučivě řeší. Z tohoto pohledu se obvyklý škrt této scény zdá absurdní.

Děj se točí kolem, toho, že Alžběta si má vzít Carlose, ale ze státnických důvodů se musí provdat za jeho otce Filipa. Carlos se postupně stává Filipovým politickým nepřítelem, staví se na obranu podrobených Flander, dostává se pod tlak španělské inkvizice a nakonec umírá on i věrný přítel Rodrigo rukou žoldnéřů. Mezitím Alžběta čelí pomluvám žárlivé Eboli, tajně zamilované do Carlose, a manželově podezření z nevěry, ale nikdy se svému údělu královny – mučednice nezpronevěří a sama Carlose posílá na hrdinskou smrt.

Roberto Alagna byl bezesporu tahounem představení. I když se na jevišti pohybuje trochu neohrabaně, i když je víc zrazeným a frustrovaným milencem, než hrdinou a v kamerových detailech to také není princ “k zulíbání”, cítíte, že vás i po těch hodinách hudby stále ještě zajímá, přitahuje. Dával toho večera ze sebe to nejlepší, jeho hlas plný alikvótů zněl s odvahou a naplno ve všech polohách, až úplně v závěru, v posledním duetu s Alžbětou, kdy raněn umírá, přece jen byla znát trochu únava. Zajímavé byly jeho společné scény se Simonem Keenlysidem (Rodrigo, markýz Posa), věrným a nenápadným přítelem. Ten do děje vždy vnesl jiskru a depresivnímu Carlosovi jakoby nalil energie do žil, skoro by se jim dalo věřit i to politické nadšení pro svobodné Flandry. Keenlyside sice nemá vizáž bojovníka, jakého by zde měl reprezentovat, ale dostatečně to nahradil svým spolehlivým a výkonným barytonem a inspirovaným hereckým přístupem.

Také Marina Poplavskaja byla charismatickou Alžbětou, její lahodný soprán se dokázal rozeznít do plnosti, ale i do jímavých pianissim, v nichž měla velmi hezkou barvu hlasu. Režie jí ale nedovolila ani na okamžik ustoupit z polohy důstojné královny – neposkvrněné světice, což časem, bez vývoje postavy, omrzí. Anna Smirnova jako urputná a žárlivá Princezna Eboli válcovala svým výkonným mezzosopránem celou scénu i orchestr, bohužel jsme kvůli technickým poruchám přenosu neslyšeli celou píseň Nel giardin del velo, kde koketuje s pážetem a může předvést i odlehčenější techniku. Výborně dopadl Král Filip II díky Ferruciovi Furlanettovi, ten se mi líbil opravdu hodně, jeho bezchybný pěvecký výkon, ale hlavně psychologická propracovanost jeho postavy, jak dokázal i v detailu tváře přesvědčivě zahrát krutovládce, který se v nitru duše svých rozhodnutí děsí a jehož vládnutí nesmírně tíží. Skvělý typ, skvěle zahraný. A ještě jedna silná postava se na scéně objeví – Velký inkvizitor Erica Halfvarsona, za toho patří režii i jemu samému zvláštní poděkování, protože tak odporná kreatura v krvavém kněžském hávu se v opeře jen tak nevidí, to už bylo na Oscara.

Scéna i kostýmy se držely klasického stylu, scéna dopadla ovšem o něco hůř. Ocenit se dá to, že aspoň proměny probíhaly hladce, v pozadí za zataženou bariérou, zatímco na proscéniu dál zpívali protagonisté a děj nerušeně pokračoval. Ale jinak – hodně kulis, malá fantazie a občas doslova bizarní nápady. Co mělo symbolizovat ve scéně autodafé to obří plátno s tváří otylého mučedníka? Krista s nadváhou? Hořící postavy odsouzených na kůlech taky vypadaly dost rozpačitě. Jestli tohle mělo být hrůzostrašné a dramatické místo opery, tak se to moc nepovedlo. Výkon orchestru pod taktovkou u nás zatím nepříliš známého Yannicka Nézet-Séguina, novopečeného šéfa The Philadelphia Orchestra, nemohu příliš hodnotit, přenosy na to nemají dostatečnou zvukovou kvalitu, a tak o tom, co slyšíme víc či míň rozhoduje spíše technika než dirigent. Mohli jsme zaznamenat několik vynikajících sólových výkonů v orchestru (například cello v árii Filipa).

Giuseppe Verdi:
Don Carlo
Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Režie: Nicholas Hytner
Scéna: Bob Crowley
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 22.listopadu 2010 The Metropolitan Opera New York
(koprodukce Met – Royal Opera House Covent Garden – Norwegian National Opera and Ballet)
Met in HD live 11.12.2010

Don Carlo – Roberto Alagna
Elizabeth of Valois – Marina Poplavskaya
Rodrigo – Simon Keenlyside
Princess Eboli – .Anna Smirnova
Philip II – Ferruccio Furlanetto
Grand Inquisitor – Eric Halfvarson
Priest Inquisitor – Tommaso Matelli
Celestial Voice – Jennifer Check
Friar – Alexei Tanovitsky
Tebaldo – Layla Claire
Count of Lerma – Edwardo Valdes
Countess of Aremberg – Anne Dyas
Flemish Deputies – Donovan Singletary, Keith Harris, Christopher Schaldenbrand, Joshua Benaim, Tyler Simpson, Eric Jordan