Don Quijotte ve Fiatu

19.3.2010 13:00 Vít Dvořák

Finančními problémy i obavami o svou budoucnost zmítaná pražská Státní opera se konečně zase jednou zmohla na novou inscenaci. Otázku vhodnosti dramaturgické volby, která padla na Massenetova Dona Quichotta nechme raději stranou, bylo by to nejspíš na samostatné, rozhodně ne krátké povídání. Na straně jedné je sice nevyvratitelné, že Praha má vůči Massenetovi velký dluh, a navíc že jeho Don Quichotte slaví právě v těchto dnech kulatiny od svého prvního provedení, na straně druhé by ale současný více než obehraný repertoár druhého pražského operního domu potřeboval obměnit jako sůl, jenže s Donem Quichottem rozhodně nelze v běžném provozu počítat na dlouho (stejně jako s Wagnerovým Tristanem a Isoldou, připravovaným na květen). Buď jak buď, díky za tuto premiéru, a to jak z pohledu samotného souboru Státní opery, pro který musí být ubíjející a z hlediska dalšího „růstu“ nezdravé „omílat“ stále dokola často několik desítek let staré, mnohdy už značně vyčpělé inscenace typu Rigoletta či Nabucca, tak i z pohledu samotných, především „tuzemských“ návštěvníků opery, pro které je Massenetův Don Quichotte určitě titulem více než zajímavým (připomínám skvělou studii Vlasty Reittererové, kterou při příležitosti této premiéry napsala pro náš web – najdete ji zde.)

I.Tomašev (Don Quichotte), J.Kettner (Sancho Panza)

A.Kalivodová (Dulcinée), R.Amoretti (Don Quichotte)

Společně s premiérou Massenetova Dona Quichotta se do pražské Státní opery po delší odmlce vrátil i tandem režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Daniela Dvořáka (který nedávno poskytl Opeře Plus rozhovor – najdete zde). Jakkoli nepatřím k jejich nekritickým obdivovatelům, je určitě spravedlivé připomenout, že nesporná pozitiva Dvořákova a Nekvasilova působení v tomto operním domě časový odstup teď jen zdůraznil.

I.Tomašev (Don Quichotte), G.Ibragimova (Dulcinée)

R.Amoretti (Don Quichotte), N.Colin (Sancho Panza)

N.Colin (Sancho Panza)

Nekvasilova a Dvořákova profesní zručnost poradit si při nastudování s tak ne zrovna lehkým titulem, jako je Massenetův Don Quichotte, přinesla na jevišti bezesporu viditelný výsledek. Inspiraci atmosférou italského filmového neorealismu přelomu padesátých a šedesátých let loňského století, či tvorbou Federica Felliniho lze při ztvárnění známého příběhu „rytíře smutné postavy“ akceptovat, onen magický prostor filmové, resp. divadelní metafory na jevišti Státní opery skutečně ve většině scén Massenetovy opery „funguje“. Malý fiátek namísto Rosinanty či motocykl namísto osla? Proč ne, pokud nebudeme chytat za slovo při čtení libreta a oddáme se spíš pocitům a nostalgii, která je v této opeře obsažena. Jiří Nekvasil celou operu inscenuje na takřka prázdném jevišti, kde i přesto je stále se na co dívat, ať už to jsou třeba světelné efekty, skvěle pohybově zvládnutý sbor, magické reflektory skutečně jezdícího auta či třeba jiskry, které vyšlehnou z jeho motoru (Daniel Dvořák ani u tohoto titulu nezůstal nic dlužen svému renomé velmi dobrého scénografa). Tím spíš pak přichází jediná zásadnější výtka: Po velmi živě a vcelku dynamicky rozehraných prakticky všech scénách působí závěrečný obraz poněkud mdle a nudně.

R.Amoretti (Sancho Panza), A.Kalivodová (Dulcinée)

Orchestr Státní opery dělal pod vedením Heiko Mathiase Förstera, s nímž už se z dřívějška zná, co mohl a podobně ostudných kiksů, jako třeba při až ne tak dávném Bludném Holaďanovi se tentokrát vyvaroval (jenže: lze se tím utěšovat?), vcelku obstojně se předvedl i sbor. Srbský basista Ivan Tomašev a v Mexiku vyškolený, avšak především v Evropě působící basbarytonista Noe Colin rozhodně nemají velké hlasy a patří spíše k provozně spolehlivým typům, což v situaci pražské Státní opery určitě lze akceptovat (oba byli ve svých rolích vcelku přesvědčiví především díky své fyziognomii). Za hlavní kámen úrazu ovšem považuji premiérovou představitelku Dulcinei. Andrea Kalivodová má zcela neznělé hloubky, její výšky zní značně nepříjemně. Lze jen těžko uvěřit, že by se pro tuto roli nenašla vhodnější představitelka, zvlášť pak pro premiérové představení. Čtveřici obdivovatelů to zase neomylně kazil Jan Ondráček coby Juan.

H.Jonášová (Pedro), G.Ibragimova (Dulcinée), J.Ondráček (Juan), A.Miro (Garcias)

I.Tomašev (Don Quichotte), G.Ibragimova (Dulcinée), M.Šrejma (Rodriguez), J.Ondráček (Juan)

Přes všechny výhrady a především průměrné hudební nastudování Massenetova Dona Quichotta určitě stojí návštěva pražské Státní opery při reprízách této inscenace za to.

I.Tomašev (Don Quichotte), J.Kettner (Sancho Panza)

Jules Massenet:
Don Quichotte

Dirigent: Heiko Mathias Förster

Režie: Jiří Nekvasil

Scéna: Daniel Dvořák

Kostýmy: Josef Jelínek

Choreografie: Števo Capko

Sbormistři: Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar

Orchestr, sbor a balet Státní opery Praha

Premiéra 18.března 2010

Dulcinée: Andrea Kalivodová (alt. Galia Ibragimova)

Don Quichotte: Ivan Tomašev (alt. Rubén Amoretti)

Sancho Panza: Noe Colin (alt. Jakub Kettner)

Pedro: Hana Jonášová (alt. Věra Likérová)

Garcias: Alena Miro (alt. Jeanette Zsigová)

Rodriguez: Martin Šrejma (alt. Josef Moravec)

Juan: Jan Ondráček (alt. Jiří Hruška)
Šéf banditů: Martin Sochor

www.opera.cz

foto: L.Novák

Související články

Komentáře: 4

Anonymous dne 19.3.2010 v 12:13

Dobrý den, je Don Quichotte kompozičně odlišný od Thais, Werthera? Děkuji.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Vít Dvořák dne 19.3.2010 v 14:33

Hudbu Dona Quichotta zevrubně charakterizuje paní Vlasta Reittererová ve svém nedávném příspěvku na Opeře Plus. Při porovnání s předchozími operami Thais a Werther, které zmiňujete, není u partitury Dona Quichotta znát žádná výraznější změna. Přesto se Don Quichotte zdá být méně lyrický a více "konverzační", a také je stopážově o dost kratší, než výše jmenovaná díla.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 19.3.2010 v 14:40

Kompozičně se samozřejmě malinko liší, není tolik lyrický, nejsou v něm tak zdůrazněné leitmotivy jako ve Wertherovi a jde také víceméně o "volnější" námět, než u Thais. Ale Masseneta z hudby poznáte i v tomto případě :-)

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 19.3.2010 v 15:43

Dobrý den, parádní portál. Pár hodin po premiéře tu naleznete recenzi! Nejsem si úplně jistý (a v tomhle bodě jsem trochu v rozporu s autorem), zda byla scénografie tak výborná. Všechny snahy inscenátorů o živost akce bych přijal s povděkem, kdyby to neskončilo paradoxně bez akce. To se u tandemu Dvořák-Nekvasil nestává, ba naopak vyvrcholení (často blikající, plné neonů a kouře), které mají v jiných jejich produkcích tak výrazný vliv na vnímání dynamiky díla, tady chybělo. A naopak souhlasím s recenzentem, že svůdná Dulcinea v podání přítelkyně pana bývalého premiéra toho mnoho nepředvedla. Ještě jednou díky za docela výstižnou črtu inscenace, která skutečně na poměry SOP není k zahození a přimlouvám se spolu s autorem tohoto resumé, aby i skalní odpůrci turistického spektáklu tentokrát SOP navštívili. I proto, že Massenet je v Čechách u dramaturgů málo vítaný. Petr Černý

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.