Dosáhla jsem víc, než jsem si kdy představovala. Eva Randová slaví osmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Byl poslední den roku 1936 a ve městě Kolíně, ležícím v „pěkné rovině“ u řeky Labe, se narodilo děvčátko, kterému rodiče dali jméno Eva. Vše nasvědčuje tomu, že se nad ním sklonily tři sudičky, aby je štědře obdarovaly. Jedna dala dívence do vínku tělesnou zdatnost a hbitost, druhá ji obdařila darem krásného zpěvu a třetí to završila tím, že jí poskytla schopnost nesmírné pracovitosti, píle, cílevědomosti a důslednosti ve všem, co ve svém životě bude činit.
Eva Randová (zdroj bach-cantatas.com)

Plynul čas a z malé Evičky, která se z Kolína přemístila po proudu řeky Labe až do města Ústí, ležícího v místech, kde se její tok chystá opustit území Čech, se stala mladá, krásná, všestranně talentovaná dívka, která se zodpovědně připravovala na povolání učitelky matematiky a tělesné výchovy.

Přitom se u ní velmi silně projevil vliv oné sudičky, jež jí darovala sportovní talent – Eva Randová se věnovala závodnímu plavání. Slavila v něm značné úspěchy a stala se rekordmankou. Mnohem silnější se ale ukázal být vliv další sudičky, díky které začala navštěvovat lekce zpěvu.

A měla štěstí. V Ústí nad Labem žila a pracovala vynikající kantorka, kterou do města zavál osud ze stejnojmenného města, ležícího na břehu řeky Orlice, paní Jitka Švábová. Ta v Evě Randové zjistila její mimořádný talent, věnovala jí velkou péči a dokonale ji připravila pro budoucí pěveckou kariéru. A pozdější primadona čelných světových operních scén za to vždy své paní profesorce byla a dosud je vděčná.

Na tomto místě si dovolím připomenout, že paní Jitka Švábová připravila pro operní dráhu řadu dalších významných sólistek a sólistů. Zemřela v roce 2011 požehnaném věku dvaadevadesáti let a město Ústí nad Labem ji zařadilo mezi nejvýznamnější osobnosti ve své historii.

Talentovaná adeptka zpěvu na tehdejší ústecké Lidové škole umění, která dnes nese jméno Základní umělecká škola Evy Randové, pod pečlivým, důsledným vedením své profesorky obohatila svůj přirozený talent o dokonalou pěveckou techniku.

A tehdy se naplno projevil vliv třetí sudičky. Eva Randová se rozhodla jít nekompromisně za svým cílem a zvolila si zpívání za své celoživotní poslání a povolání. V sezoně 1962/1963 působila krátký čas v kdysi docela i úspěšném, ale tehdy končícím zpěvoherním souboru kladenského divadla, ale bylo zřejmé, že její místo je jinde.

V téže sezoně v Ostravě nahradil výborného a mimořádně aktivního šéfa tamější opery, vynikajícího znalce a propagátora Janáčkova díla, dirigenta Bohumila Gregora, jeho o dva roky mladší neméně zdatný kolega Zdeněk Košler. Do Ostravy přišel už s šéfovskými zkušenostmi z Olomouce a hned na začátku svého ostravského působení ověnčil své jméno laureátstvím v prestižní dirigentské soutěži Dimitri Mitropoulose v New Yorku. Ve stopách svého předchůdce se věnoval dalšímu posunu ostravského souboru do první linie českých operních scén a doplňoval jej o nové kvalitní sólistky a sólisty.

A tak vstoupila Eva Randová, tehdy pod příjmením Těluškinová, na prkna ostravského divadla, které dnes nese jméno Antonína Dvořáka (tehdy to bylo dle dobového úzu Divadlo Zdeňka Nejedlého), ve kterém poté strávila šest sezon, jež byly v jejím uměleckém vývoji do značné míry rozhodující.

Eva Randová (zdroj bach-cantatas.com)

Hned svým prvním vystoupením přesvědčila všechny o tom, že do Ostravy přišla vynikající interpretka špičkových mezzosopránových a altových partií. Představila se jako sólistka, jejíž mimořádný pěvecký talent je perfektně technicky zvládnutý, současně jako herečka, jež je schopná dát do naprostého souladu pěvecký projev s přirozeným hereckým ztvárněním role, a v neposlední řadě jako okouzlující dáma, vystupující s přirozenou elegancí a smyslem pro náležitý styl projevu.

Role, v níž se představila, se stala posléze jednou z klíčových v celé její kariéře. Byla to postava princezny Eboli v Donu Carlosovi Guiseppe Verdiho, do níž vstoupila v inscenaci dirigenta Pavla Vondrušky a režiséra Ilji Hylase.

Giuseppe Verdi: Don Carlos – Eva Randová (Eboli) – NDM Ostrava 1963 (foto archiv E. Randové)

V Ostravě měla Eva Těluškinová perfektní možnost dalšího zdokonalování svého výsostného umění, ať už výběrem rolí, jež jí byly přiděleny, či prostřednictvím hudebního vedení Zdeňka Košlera a po jeho odchodu Jiřího Pinkase a jejich spolupracovníků. Totéž platí i o jejím jevištním projevu, neboť v Ostravě tehdy působili dva velmi kvalitní režiséři, sami bývalí operní sólisté. Byli jimi zkušený tvůrce působivých velkých jevištních obrazů Ilja Hylas a o téměř deset let mladší Miloslav Nekvasil, jenž se velmi brzy vypracoval ve svébytnou režijní osobnost a mezi jehož přednosti vždy patřila výborná práce se sólisty a jejich vedení k potřebnému průniku do charakteru postavy.

Její vůbec první studovanou rolí na ostravské scéně byla Azucena ve Verdiho opeře Trubadúr, jejíž premiéra byla pod taktovkou Pavla Vondrušky a v režii Miloslava Nekvasila na podzim roku 1963. V ní mohla plně uplatnit tmavé barvy svého hlasu v širokém rozpětí stejně jako šíři a rozmanitost svých hereckých kvalit. V úvodní sezoně se dále představila v roli Magdalény v Košlerově a Hylasově inscenaci Wagnerových Mistrů pěvců norimberských a v drobné roli Poklízečky v Janáčkově Věci Makropulos v inscenaci stejného tvůrčího týmu.

Přicházely další role (podle údajů na webových stránkách Národního divadla moravskoslezského Ostrava jich bylo celkem devatenáct). Ve Dvořákově Rusalce ztvárnila postupně Cizí kněžnu i Ježibabu a ve Smetanově Čertově stěně Záviše. Ve Straussově Salome se představila jako velmi sugestivní Herodias, v Borodinově Knížeti Igorovi v postavě Končakovny a v neposlední řadě pak v titulní roli Bizetovy Carmen. Ve zcela odlišných žánrech se s ní mohli diváci setkat v rolích Strouhalky v Maryši Emila Františka Buriana a Markéty v opeře Ermanna Wolfa-Ferrariho Čtyři páni hrubiáni na goldoniovský motiv.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama