Dost té perverzní hudby. Friedrich Cerha slaví devadesátiny

Když přišel internet a ještě dřív s CD, se říkalo, že se koncerty už brzy pořádat nebudou. Také se prorokovalo, že se do dvaceti let zavřou všechna operní divadla. Bohudík se ta proroctví nesplnila. Myslím, že se za posledních dvě stě let nepsalo tolik oper jako dneska. Jsou dobří skladatelé, ale také hodně těch, kteří v užším slova smyslu s hudbou nemají vůbec nic společného.

Když už nespím hluboce, ale ještě jsem se neprobudil
Rozhovor s nejvýznamnějším současným rakouským skladatelem Friedrichem Cerhou u příležitosti jeho devadesátin
(Der Kurier – 13.2.2016 – Gert Korentschnig, George Leyer)

 

Budete příslušně slavit?

Nikdy jsem v životě nepřemýšlel nad tím, jestli mi něco přísluší. Budou koncerty. A co mě zvlášť těší: ve Frohnerově fóru v Kremži je výstava mých obrazů.

Považujete svou malířskou tvorbu za rovnocennou s hudební?

Ctižádostivý jsem nikdy nebyl, nemyslel jsem na kariéru. Když jsem – jako houslista – napsal dost věcí pro housle, akceptovali mě jako skladatele a pořád se mě někdo ptal, co píšu. Že taky maluju, nikdo moc nevěděl. Měl jsem jen dvě menší výstavy, ta nynější je větší, obsáhlejší. Pro mě mají ale obě oblasti stejný význam.

Skladatel je víc závislý na vnějších tlacích – není to složitější?

Patří zkrátka k věci, že se člověk stará o interpretaci. A není to vždycky radostné. Já mám ale na provedení čím dál menší vliv, taky proto, že brzo nebudu mít kvůli svému věku už vůbec žádný vliv.

Jak se rozvinula provozovací praxe Nové hudby?

V padesátých letech byla pro nás mladé tehdejší veřejná pódia uzavřená. Neměli jsme tam přístup. Už od února 1934, od občanské války, od období austrofašismu, panoval odpor ke všemu novému, i v hudbě. Organizovali jsme si sami malé koncerty, v obchodech s koberci, v knihkupectvích, ve spolkových místnostech. Jeden koncert se skladbami Johna Cage byl obrovský skandál a mě označili za bořitele tradiční rakouské hudby. Mám dojem, že ještě na začátku šedesátých let představovala pro hodně lidí, kteří sestavovali koncertní programy, hudba vídeňské školy „zvrhlou hudbu“. Už to sice neříkali, ale vzpomínám si na jeden titulek: Dost té perverzní hudby. V šedesátých letech se Nová hudba prosadila. Pokud jde o její interpretaci, v tom se určitě změnilo hodně a zásadně. S Rozhlasovým symfonickým orchestrem (RSO) například měl v šedesátých letech dirigent těžkou práci, nastudování nových skladeb znamenalo velké potíže. Dnes je hodně mladých hráčů bicích nástrojů takové kvality, až i staří filharmonikové říkají, že takovou úroveň nikdy neměli.

Co obecně soudíte o dramaturguii koncertního provozu? O pravidelných premiérách, pravidelných koncertech Nové hudby vlastně nemůže být řeč…

Pořadatelé na tom mají určitě díl viny. Na jedné straně se hraje to, co publikum určitě přijme. Na druhé straně stojí přání dirigentů a sólistů. Co trochu chybí, je zodpovědnost, vědomí, že dramaturgie je – i když se to dnes nerado slyší – výchovný akt.

Troufl byste si vyslovit prognózu, jak dlouho ještě potrvá tradiční forma koncertního provozu?

Když přišel internet a ještě dřív s CD, se říkalo, že se koncerty už brzy pořádat nebudou. Také se prorokovalo, že se do dvaceti let zavřou všechna operní divadla. Bohudík se ta proroctví nesplnila. Ale ano, vidíme jakési stárnutí filharmonického publika. Před deseti roky jsem byl na večeru písní v Musikvereinu, to mi bylo osmdesát, a až na výjimky jsem si připadal jako mezi vrstevníky.

Jak vidíte situaci hudebního divadla?

Co se hrálo ve Vídni v posledních letech? Reimann ve Staatsoper, Britten, Haas v Theater an der Wien. Můj Strýček prezident ve Volksoper. Jsou nové věci. Ve Staatsoper ovšem trochu málo. Pořád se mě někdo ptá, kdy se Strýček prezident bude zase hrát. Je zajímavé, že se o opeře už takových třicet let mluví jako o vymírajícím druhu. Mezi 1950 a 1970 mladí skladatelé vůbec žádné opery nepsali. A dneska se ti mladí skoro všichni o opery zajímají a píší je. Myslím, že se za posledních dvě stě let nepsalo tolik oper jako dneska.

V hudebním světě existovali velcí revolucionáři. Kdo je revoluční dnes?

S revolucionáři je dneska potíž. Všechno už tu bylo, všechno už se vyzkoušelo. K nějakému skandálu vlastně dojde jen tehdy, když se něco nápadně vzpříčí očekávání publika.

V tom to mají dnešní skladatelé těžší. Schází jim jasný protivník, i v klasickém provozu, proti němuž ještě vystupovali Schönberg a Boulez.

Situace je úplně jiná i ze sociologického hlediska. Mladým skladatelům se daří mnohem líp než v době našeho mládí. Jsou ale dnes také mnohem izolovanější, pracují a přemýšlejí ve své komůrce. Scházejí potřebné kontakty, které jsou přece všude v umění plodné. A dnes jsou ovšem také takoví, kterým já říkám kutilové. Ti, co dělají elektronickou hudbu, která má jistě své oprávnění. Jsou dobří skladatelé, ale také hodně těch, kteří v užším slova smyslu s hudbou nemají vůbec nic společného.

Když slyšíte své skladby, překvapí vás někdy něco?

Někdy mě překvapí špatná interpretace. Skladby mě nepřekvapují, nosil jsem je většinou dlouho v hlavě a pak mi z ní vyletěly. Je známo, že hudba, kterou píšu, ke mně přichází ráno, když už nespím hluboce, ale ještě jsem se neprobudil. Jedním z důvodů, proč jsem toho v posledních letech tolik napsal, je to, že mě nebudí žádný budík.

Posloucháte hodně hudby?

Ano! Pořád jsem ještě zvědavý. Chodím na koncerty víc než mladí skladatelé, kterým by zvědavost prospěla. A hodně poslouchám rozhlas.

Kdy rozhlas vypínáte?

Je toho hodně, co nemohu vystát. Hodně věcí od Rachmaninova. Skladatel, který není špatný, ale přece jen přeceňovaný, je Šostakovič. Řada jeho skladeb je taková hudba na metry, ale pro publikum je to hodně působivé. Ze zábavného žánru mě zajímaly bigbandy padesátých a šedesátých let. To dělali aranžéři s neuvěřitelnou schopností pro harmonický průběh. Také mě hodně zajímala hudba původních národů. A zabýval jsem se arabskou hudbou a především hudbou Papuánců a z Nové Guineje. Nějaké vlivy z toho jsou v mojí hudbě.

Přeložilla a připravila Vlasta Reittererová