Richard Strauss napsal operu Daphne v letech 1936 – 1937 na text svého přítele, ve své době uznávaného vídeňského filologa a divadelního vědce, Josepha Gregora. Premiéra se uskutečnila 15. října 1938 a Daphne se tak stala předposlední operou, jejíž premiéra se konala za skladatelova života: následovalo již jen Capriccio, Die Liebe der Danae (Láska Danaiina) se dočkala pouze generálky v roce 1944, poté Goebbels přikázal všechna divadla zavřít. Jednoaktová opera (trvá něco přes hodinu a půl) vychází z antického mýtu, jehož trvalou oblibu podpořil Euripides a po něm Ovidius, když ho zpracoval ve svých Proměnách. Příběh dívky,jež si zvolila panenský osud a do níž se zamiloval Apollón, inspiroval sochaře a malíře, kteří nejčastěji ztvárňovali jeho závěr, kdy Dafné utíká před Apollónem a na pokraji sil prosí svého otce, říčního boha Peneia, o pomoc. Tu její nohy zapouští kořeny, z rukou vyráží listí a dívka se promění ve vavřínový strom. Mýtus poznamenal i dějiny opery: Daphne Jacopa Periho z roku 1598 je všeobecně považována za první skutečnou operu. Převážná část hudby se ztratila, jen fragmentárně je zachována též Daphne Händelova. Také první německá opera od Heinricha Schűtze pojednávala o stejném tématu.
Opera se nerodila úplně lehce. Gregor musel pro Strausse vytvořit tři různá (kompletní!) libreta. Zkombinoval několik verzí příběhu a mírně jej pozměnil: Dafné je dcerou rybáře Peneia a jeho dcery Gaey. Ti by Dafné nejraději provdali za pastýře Leukippa, s nímž vyrůstala a jenž ji miluje. Dafné ho odmítá, stejně jako se vzpírá účasti na Dionýsově slavnosti. Objevuje se Apollón a okamžitě se do Dafné zamiluje. Také ji tajemný cizinec přitahuje. Po té, co ji políbí, však vyděšena prchá. Leukippos se své lásky nehodlá vzdát a rouhá se bohu. Apollón jej okamžitě zabije. Dafné si uvědomuje svůj omyl a truchlí pro Leukippa. Apollon je dojat jejím smutkem a prosí Dia, aby ji proměnil ve stálezelený vavřín, aby se nevinná dívka stala navždy součástí milované přírody.
Nic z toho jsme na premiéře v drážďanské Semperoper neviděli. Režisér Torsten Fischer (o jeho vydařené vídeňské inscenaci Gluckovy Iphigenie na Tauridě jsem psal zde) se rozhodl vzdát poctu Sophii Scholl a její postavu s Dafné ztotožnil, přičemž děj pochopitelně přenesl do doby nacionálního socialismu. Sofie Scholl se spolu se svým bratrem angažovala ve studentské protinacistické skupině Bílá růže, založené na půdě mnichovské univerzity v polovině roku 1942. Pomáhala distribuovat letáky poukazující na nelegitimnost a zločinnost režimu a stala se jednou z vůdčích postav této organizace. V únoru 1943 byla (s bratrem a dvěma dalšími přáteli) zatčena a po čtyřech dnech popravena. Bylo jí pouhých 22 let. Díky tomu, že se zachovala akta lidového soudu, který ji odsoudil k smrti, a záznamy výslechů, víme, že se do posledních chvil projevovala statečně s neuvěřitelnou mravní silou: „Někdo už konečně musel začít. To, co jsme psali a říkali, si myslí i mnoho dalších. Jen nemají odvahu…“ prohlásila u soudu.
Úvodní scéna (Camilla Nylund – Daphne, sbor)
Daphne (Camilla Nylund) se nepodařilo uchránit vavřínový stromZa absolutní tmy Semperoper vystoupí postava Dafné před železnou oponou. Za ní se skrývá tylová a na ní se objevuje text jednoho z dopisů Sophie Scholl, popisující radost z posledních paprsků slunce a kvetoucí přírody. Opona stoupá a odhaluje prázdnou scénu, je vidět i jevištní techniku. Dav – sbor – se pere o vavřínový věnec, posléze přináší vyvrácený vavřínový strom. Marně se Dafné snaží strom bránit, každý si z něj urve větev. Chystá se slavnost, Dafné odmítá závoj. Sbor se shromažďuje v popředí scény, asi deset statistů je oblečených v černém, na hlavách policejní čepice, na nohou vysoké nablýskané jezdecké boty. Ve vztyčených pravicích drží vavřínové věnce. Na horizontu se spouští ohnivý kotouč a z něj vystupuje Apollón v dlouhém koženém plášti. Sbor odchází do dáli, kde stojí vysoké schodiště (scéna: Herbert Schäfer), na které vystoupí a zmizí na druhé straně. Celé schodiště přijede do popředí. Apollón líbá Dafné,ta klesá k zemi. Na vrcholu schodiště se objevuje sbor, nyní celý v černém. Ženy sbíhají dolů, muži se vrhají za nimi a bijí je. Dafné se jim v tom bezvýsledně snaží zabránit. Vzápětí se však všichni oddávají tanci, veselí se Dafné i Leukippos. Zábavu narušuje Apollón, ozbrojenci rozdělují muže a ženy, manželky s dětmi jsou odděleny od svých manželů. Leukippos se Apollonovi postaví, a přestože na něj ozbrojenci míří puškami, vytahuje letáky a rozhazuje je mezi lid. Ozbrojenci ho ubijí. V zadní části scény se spouští obrovské zrcadlo a jak se pomalu naklání, zrcadlí se v něm hlediště, orchestr a nakonec prostor za schodištěm. Ze skupin žen a mužů jsou vybírání jednotlivci a ozbrojenci je vedou vzhůru na smrt. Cestou svlékají blůzy a saka. Zachází za vrchol schodiště a my v zrcadle vidíme, že si zde lehají na podlahu, jeden vedle druhého, ženy i se svými dětmi. Dafné zpívá žalozpěv na Leukippa. Apollón prosí Dia o vysvobození Dafné, železná opona se spouští, v závěrečné scéně („již jdu, můj zelenající se bratře… mými větvemi a listy proudí světlo… vítr si se mnou pohrává… žijí ve mně ptáci…“) zůstane Dafné na rampě sama. Otevírají se dveře, za nimiž čeká ozbrojenec. Dafné vchází. Opona jde opět nahoru: Dafné kráčí schodištěm plným odloženého šatstva vzhůru , mrtví jí mávají a ona si lehá mezi ně po Leukippův bok.
Sbor na slavnosti
Přichází ApollónV rozhovoru s dramaturgyní režisér řekl, že v závěrečné scéně musí režisér učinit volbu: buď podlehne kýči a nechá proměnit Dafné ve strom, nebo předvede, že se jednalo o pouhou vraždu. Fischer si pochopitelně zvolil druhou možnost a z „bukolické tragédie“, jak Strauss s Gregorem své dílo označili, se rozhodl učinit dílo s hlubší výpovědí (že však má režisér možností více, ukázala např. inscenace ve vídeňské Staatsoper v roce 2004). Příběh mladé dívky, jež se odhodlá čelit totalitě, ztvárnil poměrně zdařile, místy i s dostatečnou sugestivností a drásavostí. Pokud ovšem nevíte, o čem je děj opery a nerozumíte německy – pak byste postřehli, že postavy většinou zpívají úplně o něčem jiném, než právě vidíte. A co hůř: o něčem jiném vypráví i Straussova hudba. Určité styčné body lze najít: v promítaném dopise Sophie píše o přírodě, i v posledních slovech se zmiňovala o krásném slunečném dni, ale závěrečná scéna proměny její oběti odporuje. I když snad lze Sophiino poselství vnímat jako výzvu k životu, zvukomalebná oslava přírody v závěru mi k němu neseděla. A zřejmě jsem nebyl jediný, protože bučení, jež patřilo režisérovi, překrylo ojedinělé výkřiky bravo.
Apollón (Robert Dean Smith) svádí Daphne (Camilla Nylund)
Daphne (Camilla Nylund) se pokouší bránit ženy před násilím mužůAplaus však sklidili všichni zpěváci a zpěvačky, doslova triumf slavila Camilla Nylund v titulní roli díky svému pevnému, jasnému sopránu, zářivým výškám i propracovanému hereckému výkonu. Hned po ní se dostalo největšího potlesku mladý český tenorista Ladislav Elgr jako Leukippos (rozhovor s ním jsme přinesli zde), jenž disponuje neopotřebovaným hlasem, který dokáže zaplnit celý prostor divadla bez slyšitelné námahy. To se nedalo úplně říct o Apollónovi Roberta Dean Smithe, kterého jsem slyšel před dvěma lety jako výborného Tristana v Bayreuthu. Nyní měl, zejména zpočátku, stažené výšky a v závěru se místy jen obtížně prosazoval proti bohatému orchestru. Z obou tenoristů vyšel vítězně Elgr s volně a lehce tvořenými tóny a dostatečným volumenem. Zvučným basem s nádhernou barvou a kovovým zvukem okouzlil Georg Zeppenfeld a Christa Mayer propůjčila své (další) vedlejší roli příjemný a kultivovaný alt. V Semperoper je tradičně dobrý a silně obsazený sbor, který měl možnost na několika místech ukázat svůj potenciál (sbormistr Pablo Assante). Straussova mnohdy symfonická hudba klade zvýšené nároky na orchestr. Sächsische Staatskapelle jim plně dostála, byť se sem tam dala zaslechnout ojedinělá nepřesnost v lesních rozích či trubkách. Pod hudebním nastudováním je podepsán izraelský dirigent Omer Meir Wellber. Pokud se tedy na Daphne vypravíte, je lépe zapomenout, o čem dílo vlastně je, a nechat na sebe působit hudbu doplněnou o dramatické obrazy.
Leukippos (Ladislav Elgr) rozhazuje letáky. Vlevo Apollón (Robert Dean Smith), vpravo Daphne (Camilla Nylund)
Daphne (Cymilla Nylund) nad mrtvým Leukippem (Ladislav Elgr). Muži a ženy jsou odváděni na smrt.Richard Strauss
Daphne
Dirigent: Omer Meir Wellber
Režie: Torsten Fischer
Scéna: Herbert Schäfer
Kostýmy: Andreas Janczyk
Světelný design: Fabio Antoci
Sächsische Staatskapelle Dresden
Staatsoperchor
Premiéra 2. října 2010
Peneios – Georg Zeppenfeld
Peneios: Georg Zeppenfeld
Gaea: Christa Mayer
Daphne: Camilla Nylund
Leukippos: Ladislav Elgr
Apollo: Robert Dean Smith
Schäfer: Jeremy Bowes
Schäfer: Aaron Pegram
Schäfer: Ilhun Jung
Schäfer: Peter Lobert
1. Magd: Romy Petrick
2. Magd: Gala El Hadidi
foto: Matthias Creutziger
Úvodní scéna (Camilla Nylund – Daphne, sbor)
Daphne (Camilla Nylund) se nepodařilo uchránit vavřínový strom
Sbor na slavnosti
Přichází Apollón
Apollón (Robert Dean Smith) svádí Daphne (Camilla Nylund)
Daphne (Camilla Nylund) se pokouší bránit ženy před násilím mužů
Leukippos (Ladislav Elgr) rozhazuje letáky. Vlevo Apollón (Robert Dean Smith), vpravo Daphne (Camilla Nylund)
Daphne (Cymilla Nylund) nad mrtvým Leukippem (Ladislav Elgr). Muži a ženy jsou odváděni na smrt.
